Nezaměstnaná chtěla pracovat. Úřady ji šikanovaly, dřela zadarmo

Dana je vysokoškolačka, má bakalářské vzdělání, ale dosud sehnala vesměs jen brigádnické práce, v lepším případě ji zaměstnali jen na dohodu - to aby nemuseli za ni platit zdravotní a sociální pojištění. Navíc se Dana setkala také s tím, že ji často zaměstnavatelé za práci neplatili. Ani na úřadu práce to nebylo lepší - úřednice ji třeba plísnila za to, že si nechtěla udělat řidičák.

Mladá žena své peripetie na úřadu práce sepsala na webu ProAlt.cz . "Jednou se úřednice, ke které mne přidělili, zeptala, proč si neudělám řidičský průkaz, že bych měla větší šanci něco najít. Já na to, že se necítím na to být řidička a také, že nechci ničit přírodu....Vyšly jsme z kanceláře a vešly jsme do kanceláře, kde seděl ředitel úřadu. Potom ta úřednice k mému překvapení vyhrkla na toho ředitele, že chodím na ÚP stávkovat a řekla mu, co mám za obor a že si nechci udělat řidičák. Ředitel se do mě pustil, že co si to dovoluju, že když nemám práci, jsem proti té úřednici ´takhle malá´ a prsty ukázal jak moc."

Jinde v článku se pak svěřila s tím, jak se často nedodržuje zákoník práce - někde vás přijmou na jeden, či dva dny, vy pracujete zadarmo a pak vás ani do zaměstnaneckého poměru nevezmou. Jinde zase ani po dvou, či třech měsících nedávají výplatu. Když pracovala jako recepční, tak se například setkala s tímto:

„Skoro každý měsíc jsem volala do firmy, aby mi dali nezaplacené peníze. Majitel firmy mi řekl: ´Vy byste chtěla své peníze, co? Tak žádné nedostanete.´ Když jsem mu řekla, že je zloděj a patří do vězení, řekl, že patřím do blázince a praštil mi s telefonem. Druhý den jsem šla dát výpověď. Peníze mi dali, možná proto, že jsem se vedoucímu několikrát zmínila o inspektorátu práce."

Čtěte také:

ProAlt: My jsme jen článek otiskli. Nedáme právní ochranu

Práce zadarmo? Dvakrát to bylo v květinářství. "Slečna na pohovoru mi řekla, že nejprve se u nich pracuje třináct hodin v jednom dni zadarmo a až poté se uvidí, jestli mě vezmou. Ani potom by za mne neplatili pojištění. Na jaký typ smlouvy bych pracovala, mi nikdo nebyl schopný odpovědět," popsala slečna další zkušenosti.

„My ale neposkytujeme žádné právní ochrany, to se musí pisatelka obrátit například na ministerstvo práce a sociálních věcí. Jenom jsme článek otiskli," vysvětlil k tomu ParlamentnímListům.cz mluvčí iniciativy ProAlt Pavel Čižinský.

Co ale nabízí konkrétního ministerstvo práce a sociálních věcí? Především napřed svůj web. Na něm jsou podle úředníků všechny dostupné informace. Redakce ParlamentníchListů.cz si ale surfování na webu resortu okusilo, a zjistilo, že to není žádná sláva.

Web je totiž nepřehledný, uvádí zde sice řadu výňatků z legislativy, ale odkazy na příslušné odbory tu jsou bez konkrétních jmen, často i telefonních čísel a konkrétních informací, čím se také zabývají. „Napište nám e-mail s dotazem," pak zněla často odpověď pro ParlamentníListy.cz, když se na některé odbory dovolaly.

Odbor politiky zaměstnanosti při MPSV: Stížnost směřujte k nám

„Právní ochranu poskytují inspektoráty práce, odkazy na ně jsou také na našem webu. Zprostředkováním práce se u nás zabývá pan Vaňásek, takže slečně doporučuji, aby se na něj obrátila. Každý se přitom může obrátit písemně i na místní úřady práce se stížností. Ty vyhovět musejí vždy," poučil ParlamentníListy.cz ředitel Odboru politiky zaměstnanosti při ministerstvu práce a sociálních věcí Štefan Duháň. Přiznal, že i jemu, tedy Odboru politiky zaměstnanosti, může jednotlivec směřovat svou stížnost.

Ředitel odboru realizace služeb zaměstnanosti Jiří Vaňásek sice nebyl k sehnání, jeho zástupkyně ale ParlamentnímListům.cz řekla, že ministerstvo samozřejmě nemůže shánět práci nezaměstnaným, ovšem dát podnět ke kontrole na konkrétní úřad práce dát může. Vyřídí ho právě tento odbor.

„Ať nám slečna napíše stížnost," sdělila pak pracovnice s příjmením Kovalčíková. Celé své jméno ale odmítla prozradit.

Odboráři mají poradnu, ale radí dát žalobu k soudu

Parlamentní Listy.cz také zjistily, že například největší odborová centrála, tedy Českomoravská konfederace odborových svazů, provozuje na svém webu poradenský portál pro ochranu práv zaměstnanců a v rámci toho pak zpřístupnila od 1.3. 2011 i přehled regionálních poradenských center. Je tam podrobně rozepsáno, kde a kdy jsou poradci z řad právníků přítomni včetně telefonních čísel.

Jsou tam také vzory žádanek o právní pomoc poradenského centra a to pro zaměstnance buďto všechny, anebo jen ty, co jsou odborově organizované v ČMKOS a ASO. „My ale dodáváme jen základní právnické služby a navíc jen pro zaměstnance," vysvětlil pak jeden z uvedených právníků Josef Melichar. Ten radí lidem z oblasti Olomouc. „Advokátní služby, anebo právní služby neposkytujeme. Ať se slečna obrátí na soud," dodal Melichar.

U soudu zaplatíte poplatek a čekáte

Jenže právě soud, který doporučuje v případě pracovně právních sporů i ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek (TOP 09), pak často nevede k narovnání problémů. „Často se stává, že soud si za podání žaloby vezme soudní poplatek, ale ozve se až třeba po roce a půl a navíc s žádostí, aby zaměstnanec doplnil informace k zaměstnavateli, jako je například IČO, či jiné faktické věci. Když to soudu nedodáte, tak případ odloží, ale poplatek už nevrátí," svěřila se ParlamentnímListům.cz jiná nezaměstnaná, které dal před časem zaměstnavatel neprávem výpověď a ona se chtěla o pokračování zaměstnaneckého poměru soudit.

„Být nezaměstnaný není dobré a člověk si neužívá sociálních či jiných dávek s radostí, jak se často v médiích prezentuje. Mnohdy na ně ani nemá nárok a pokud ano, tak se rozhodně vyplatí pracovat, než pobírat dávky," dodala k tomu na závěr své výpovědi slečna Dana.

Více:

Foto: ilustrační

Celý článek z webu proalt.cz

Je nás spousta, co nemáme práci. Nějakou dobu máme a potom zase ne, je to střídačka. Střídačka radosti z nové práce a platu, vystřízlivění, když člověk pozná opravdové podmínky práce, a po nějaké době přijde buď vyhazov, nebo už to nezvládáte a musíte odejít sami. Jinak byste se z toho zbláznili. A potom přijde realita a uvědomění si, že jste bez práce a bez peněz a bez pocitu jakési jistoty. Jdete se zaregistrovat na Úřad a hledáte si další práci. Na úřadu práce jsem byla poprvé už po střední škole. Posílali mne na různá místa, i tam, kde jsem nesplňovala požadavky, ale dostala jsem doporučenku, a tak jsem musela jít, jinak by mě vyloučili z evidence. Potom jsem se dostala na univerzitu na bakalářský program ve stejném oboru, jako jsem měla maturitu, a myslela jsem si, že si zvýšením kvalifikace zvýším i šance na zaměstnání.

Z vysoké na úřad práce ...

Složila jsem bakalářské zkoušky. Opět jsem nemohla najít práci, praxi jsem měla jen ze škol, a ta se nepočítala. Jednou se úřednice, ke které mne přidělili, zeptala proč si neudělám řidičsky´ průkaz, že bych měla větší šanci něco najít. Já na to, že se necítím na to by´t řidička a také, že nechci ničit přírodu. Na to mi řekla, ať jdu za ní. Šla jsem. Vyšly jsme z kanceláře a vešly jsme do kanceláře, kde seděl ředitel úřadu. Potom ta úřednice k mému překvapení vyhrkla na toho ředitele, že chodím na ÚP stávkovat a řekla mu, co mám za obor a že si nechci udělat řidičák. Ředitel se do mě pustil, že co si to dovoluju, že když nemám práci, jsem proti té úřednici ,,takhle malá" a prsty ukázal jak moc. Potom spustil obviňování, že co jsem si to myslela, když jsem šla na zahradnicky´ obor, že nejsem princ Charles. Ptal se mě, jestli mí rodiče mají zahradnictví, připadala jsem si jako u vy´slechu. Už si dál nepamatuji, co říkal (spíš skoro křičel), ale nechtěla jsem mu udělat tu radost a rozbrečet se, ale nevydržela jsem to a on se potom jakoby stáhl a zvolil mírnější tón. Vyběhla jsem odtud a ostatní nezaměstnaní na chodbě koukali.

... a do nekvalifikované práce

O práci jsem se ucházela i na jednom státním zemědělském institutu, kde hledali někoho do podatelny. Byla jsem tam s doporučenkou z ÚP a čekala. Protože se mi neozývali, tak jsem tam zavolala a oni mi řekli, že pohovory už byly, ale že mě nepozvali, protože oni chtějí někoho jen se středním vzděláním (kdybych si tedy nezvyšovala kvalifikaci, možná by mne na pohovor pozvali). Našla jsem práci jako recepční, pracovala jsem i v oboru, ale to jen na pár měsíců, protože to bylo jen na dohodu o provedení práce na pár hodin. Potom jsem našla práci zase jako recepční a například jako dělnice ve skladu jedné známé britské značky (i když na cedulkách oblečení bylo: Made in Srí lanka, apod.). V inzerátu psali, že hledají ženy do skladu, volala jsem tam a řekli mi, že je to lehká práce pro ženy. Při práci jsem ale zjistila, že to tak není. Vybalovaly jsme oblečení z kamionu po kusech zabalené a věšely je na tyče, poté rozbalovaly, třídily a věšely visačky. Jiné ženy pomocí

tyče oblečení expedovaly, ale ty to také neměly snadné, protože oblečení bylo vysoko a ony to dělaly pomocí háku a bolela je záda. Skupiny byly rozděleny na kamioňáky, kteří vybalovali, a ty, kteří expedovali. Skupiny měly svého mistra a potom byly vedoucí, které seděly v kanceláři. Pracovalo se od 7:00 a oficiálně dle smlouvy do 15:00. Ve skutečnosti jsme mohli jít domů, až vedoucí uznaly, že jsme už odpracovali dost a můžeme jít. Jeden den se tak dělala dvanáctka a druhý třeba jedenáct hodin. Na začátku dne jsme nevěděli, kdy skončíme.

Pracovníci byli rozděleni na stálé pracovníky na HPP a brigádníky. Pracovníci se vedoucích báli. Báli se dokonce přijít k nim do kanceláře a požádat je o mýdlo, které došlo. Pro mýdlo jsem tudíž chodila já. Záchody, kde chybělo, jsme měli s vedoucími společné, ony ale měly v kanceláři umyvadlo, tak asi nepovažovaly za nutné ho tam dodávat.

Poslední den v té práci jsem přišla o něco později a se mnou i kolegyně. Mistr seděl před skladem a spolu s mým kolegou pokuřovali. Kolegyně vešla, ale mne mistr zarazil s otázkou, kdy se chodí do práce, a já na to, že oni taky nepracují a kouří a že normálně většina pracovníků stejně začíná později, protože ráno jedí. On začal řvát, že už to nevydrží a že mi něco udělá, až všichni odejdou. Já nečekala a odevzdala vyfasované věci, řekla, že dávám výpověď a šla jsem. Výpověď jsem podala s odůvodněním porušování zákoníku práce a pracovnice mě přemlouvala, ať to nedělám, že jsem tam nebyla ani tři měsíce, že to nemusím zdůvodňovat. Ale já chtěla. Potom jsem řekla na úřadu práce, že porušovali zákoník práce a že to chci oznámit. Na to mi úřednice odpověděla, že to nemá cenu, protože se tím zaby´vat nikdo nebude.

Na zákoník práce se nehraje

I jinde, kde jsem pracovala, se zákoník práce nedodržoval. Jako recepční jsem například u jedné firmy pracovala 50 hodin ty´dně (místo 40 hodin). Nárok na práci v nezakouřeném prostředí se také často nedodržuje. Okrádali mě a mé kolegy na vy´platě a ještě byli schopni tvrdit, že třeba státní svátky se neproplácejí. Skoro každý měsíc jsem volala do firmy, aby mi dali nezaplacené peníze. Majitel firmy mi řekl: ,,Vy byste chtěla své peníze, co? Tak žádné nedostanete." Když jsem mu řekla, že je zloděj a patří do vězení, řekl, že patřím do blázince a praštil mi s telefonem. Druhy´ den jsem šla dát vy´pověď. Peníze mi dali, možná proto, že jsem se vedoucímu několikrát zmínila o inspektorátu práce.

V další firmě, kam jsem šla na pohovor, to vypadalo, že přijímají na hlavní pracovní poměr, ale když jsem pročítala smlouvu, bylo jasné, že to tak není. Byly to smlouvy na dohodu o provedení práce, kdy zaměstnavatel neodvádí za zaměstnance pojištění. Řekli mi, že po třech měsících mi dají zaměstnaneckou smlouvu, když budu chtít. Dohoda o provedení práce byla místo zkušební doby, aby si mě mohli prověřit. Ve smlouvě nebyl ani plat a místo toho prázdné místo. Řekla jsem, že jsem na úřadu práce a že si smím přivydělat jen čtyři tisíce hrubého, a pán mi odpověděl, ať tam tuhle práci nehlásím. Chvíli jsem tam pracovala, ale ve "zkušební době" mě propustili. Nastoupil za mě kamarád mého kolegy, bez vzdělání v oboru. Dnes si myslím, že to možná bylo kvůli tomu. V té době jsem ale obviňovala sebe a bylo mi to moc líto. Nevěděla jsem, jak to říct doma, že mě vyhodili, bylo mi hrozně.

Práce zadarmo

Několikrát po mně zaměstnavatelé na pohovoru chtěli, abych nejprve pracovala zadarmo. Dvakrát to bylo v květinářství. Slečna na pohovoru mi řekla, že nejprve se u nich pracuje třináct hodin v jednom dni zadarmo a až poté se uvidí, jestli mě vezmou. Ani potom by za mne neplatili pojištění. Na jaký typ smlouvy bych pracovala, mi nikdo nebyl schopný odpovědět. Jindy v bezpečnostní agentuře mi řekli, že nejprve budu muset odpracovat dva dny po dvanácti hodinách zadarmo a bez smlouvy a až poté se uvidí, jestli mě vezmou. Řekli mi, že mě berou, a ať si donesu potvrzení od lékaře, že mohu práci recepční dělat. Pro potvrzení jsem zašla a zaplatila jsem za něj 500,- Kč a odhlásila jsem se z úřadu práce. Poté mi zavolal vedoucí, že je mu to líto, ale že mě neberou. Na můj dotaz, zda mi alespoň proplatí to potvrzení od lékaře, řekl, že ne.

Pohovory

Chodit na pohovory vyžaduje dostatek sil. Přijímací pracovník čte váš životopis a šťourá se v něm. Ptá se třeba: „A proč jste nepracovala více ve svém oboru a chcete pracovat ve svém oboru?" Samozřejmě, když se ucházíte o pozici, se kterou vaše vzdělání nesouvisí (protože v oboru nemůžete najít práci), nemůžete říct, že v něm chcete pracovat, i kdybyste chtěli. Potom se také ptají, často s povy´šeny´m tónem v hlase a úšklebkem se známkou pohrdání: ,,A proč jste pracovala zrovna jako dělnice ve skladu nebo jako recepční v bezpečnostní agentuře s vaším vzděláním?" Vysvětlujete, že zrovna nic jiného jste nesehnali, ale ten či ta, co s vámi vede pohovor, se vyptává tak, že s problémem najít práci se zřejmě nepoty´kala a nechápe to. Začínáte si připadat jako blbec.

V MF Dnes jsem jednou četla, že pokud člověk pracoval na ,,nižší" pozici, než jaké má vzdělání, berou ho jako někoho, kdo na víc nemá. A já si myslela pravý opak: že to znamená, že se člověk práce neštítí.

Dotazy, jestli máte děti, jste vdaná, nebo máte přítele, patří také mezi oblíbené. Jednou jsem byla dokonce na pohovoru na místo recepční na úřadu Středočeského kraje v Praze. Tyto služby, jak je obvyklé ve státních institucích, mají na starosti bezpečnostní agentury. Musela jsem vyplnit dotazník, kde byly velmi osobní otázky jako např.: Když se vám někdo líbí, jste nesměly´ (á)? Jak se chováte, když je vám na blízku? Sníte často? Zeptala jsem se, zda musím vše vyplňovat, když si myslím, že to s dany´m místem nesouvisí, a odpověděli, že nemusím. Nevzali mě. Možná to byl takovy´ test, jestli si nechám vše líbit a budu poslušny´m otrokem. Možná se nad odpověďmi lidí, kteří na tyto otázky přistoupí a vyplní je, potom baví.

Nedávno v pořadu České televize Sama doma měli hosta - Mgr. Martinu Ettelovou, která mluvila o tom, že se při pohovoru musíme umět prodávat. Asi jsem ze staré školy, neučili nás, že se máme prodávat. Příčí se mi vystupování typu: ,,Já jsem nejlepší a všechno umím a znám." Naopak si myslím, že člověk má by´t skromny´ a nevychvalovat se příliš a snažit se naslouchat a učit se, by´t otevřeny´ novým myšlenkám.

Teď jsem zase bez práce a hledám. Nárok na dávky v nezaměstnanosti nemám, protože jsem od té doby, kdy jsem je pobírala, neodpracovala dvanáct měsíců. Na jiné sociální dávky nárok nemám, protože mám stavební spoření (které mi platí moje máma). By´t nezaměstnany´ není dobré a člověk si neužívá sociálních či jiny´ch dávek s radostí, jak se často v médiích prezentuje. Mnohdy na ně ani nemá nárok a pokud ano, tak se rozhodně vyplatí pracovat, než pobírat dávky.