Při rubání uranu zažil několik úrazů, některé prsty má deformované, ale na hlavu si, jak sám vtipkuje, dával vždy pozor. Proto se mu ze sledování dnešní politické situace dělá nevolno. „To, co se dnes děje, je důsledek nacistické okupace a komunistické deformace duší. Kluci jako Nečas, Vidím, ale i další parlamentní mládež, nemají žádné životní zkušenosti. Nevydělali si, ať už manuální či duševní prací ani korunu, protože hned jako študáci přešli do politiky. A podle toho to vypadá,“ hodnotí pro ParlamentníListy.cz František Zahrádka.

Ač je to k neuvěření, tento osmdesátiletý politický vězeň stále vzpomíná, jak se kdysi choval jako nefalšovaný Král Šumavy a v tamním terénu dodnes pořádá téměř čtyřicetikilometrové pochody. Paměť má dobrou. Jako odborný poradce byl u natáčení některých dílů seriálu Zdivočelá země, filmů Bumerang, Uniforma i Kousek nebe. A postoje pevné. Odbojové skupině bratří Mašínů by podle něj měl připadnout Řád Bílého lva. Sám je nositelem Řádu T. G. Masaryka. Jeho příběh je představen v cyklu televizních dokumentů Neznámí hrdinové, v dílu zvaném Patník číslo 16.

Třetí odboj v krvi                      

„Doporučoval bych povinnou návštěvu gramotným členům demokratických stran,“ napsal do pamětní knihy Muzea třetího odboje v roce 1993 Karel Kryl. Na založení zmíněného příbramského muzea, které bylo otevřeno roku 1992, měl Zahrádka velký podíl. Je v něm hned několik cenných exponátů. Dokument o nutnosti zřízení táborů nucených prací v tehdejším Československu, socha obětem komunismu, fotografie zastřelených při snaze o překročení státních hranic anebo součet politických rozsudků smrti. Za Gottwalda se podle nich uskutečnilo 191, za Zápotockého 47, a za Novotného 6 poprav.

Hrozba oprátky se snášela v roce 1949 i nad Zahrádkou, ale unikl jí s flastrem dvacet let vězení, protože mu tehdy bylo teprve devatenáct. A za co? „Podle zákona 231 za zločin velezrady a vyzvědačství. Jako skaut jsem po únoru 1948 s kamarády rozšiřoval letáky, ale i ilegální časopis Za pravdu. Během čtyř přechodů hranic jsem pak převedl jedenáct osob do Bavorska. Mezi nimi i některé letce z Anglie, které jsem pak seznámil s poručíkem americké tajné služby CIC,“ popisuje ParlamentnímListům.cz. Den po vyučení elektromechanikem ho v roce 1949 zatkli příslušníci Obranného vojenského zpravodajství. Nahého ho pak při výsleších rákoskami a pásky mlátili a nutili k podepsání připraveného přiznání.

Uranová cesta

Všechno si pamatuje, i když je to spíš smutné vzpomínání. Nejdřív ho odvezli vlakem do Plzně na Bory, kde poznal bachařskou nenávist, ale i náklonnost. Dral tam peří a nesplnil normu, takže se dostal na trestní oddělení. Kroutil samotky a byl svědkem, když tam dovezli roku 1950 české hokejisty odsouzené ve vykonstruovaném procesu se skupinou Modrý a spol. Po roce byl poslán do tábora Nikolaj na Jáchymovsku, začal hned jako pomocník lamače rubat uran. „Lamačem byl Brňák Zdeněk Degner, co fantasticky zpíval. Byli jsme dvojhlas. 'Všeci ludia povedajú, že já su ožralčisko',“ zanotuje. Vzpomíná, jak třeba v mrazech Jehovisti odmítali fárat, tak je dozorčí nechali stát venku, dokud nepadli zmrzlí. Vězeňské příhody, ať smutné nebo veselé, tahá jako karty z rukávu.

„Ruský příděl, jako kus hovězího, čokoládu a pár dalších pochutin, jsem zažil jen o Vánocích roku 1951,“ poznamenává ke stravování. Jinak byl tuřín, brambory a šlichta. Na pracovišti, jemuž se přezdívalo „věž smrti“ pracoval pak i na třídičce rudy, což znamenalo pro mnoho vězňů "konečnou". Nakonec byl převeden na příbramský tábor Vojna. „Máma umírala na rakovinu a podala pro mě opakovaně žádost o milost. Zápotocký mi pak kvůli tomu snížil trest o sedm let. Abych si nemohl zažádat o podmíněné propuštění, udělali na mě tamní estébáci boudu s pokusem o útěk a kvůli tomu mě pak dali na čtyřicet dnů do korekce,“ dodává.

Následně v táboře Bytíz se občas dostal i ke svému oboru elektromechanik. Posléze mu nabídli pracovní zařazení tamtéž i po vypršení trestu. Svoboda ale byla všelijaká. Rodiče zemřeli, takže chvíli pobýval u příbuzných v Českých Budějovicích, a civilní návrat do Bytízu mu vytrhl existenční trn z paty. Na Příbramsku už zůstal. Po revoluci zde založil jak ODS, tak i místní pobočku Konfederace politických vězňů (KPV).

Komunističtí škůdci

V roce 1938 byl jako malý kluk vyhnán s celou rodinou z domova v pohraničí a kvůli dramatickým událostem se s rodiči setkal až po atentátu na Heydricha v roce 1942. Takže si dobře pamatuje na řádění sudetských Němců a válku vnímal celou. Komunisty sice přirovnává k nacistům, ale zákaz současné KSČM vidí v demokracii skepticky. „Tak si tam přidají jedno slovo navíc a pojedou dál. Nic se nestane. Stejně jako kdyby to udělala v Německu NSDAP,“ vypráví ParlamentnímListům.cz. Přesto soudí, že Němci se do současnosti s nacismem vypořádali lépe, než Češi s komunismem.

„Je to fraška. Žumpou jsou u nás vláčeni lidé, co buď s vervou, dobrovolně či pod nátlakem, podepsali spolupráci s StB. Opravdoví estébáci anebo lidi s politickou zodpovědností dnes dostávají vysoké důchody a dělají si z toho srandu,“ popisuje paradox jakoby vystřižený z filmu Kawasakiho růže.

Má s tím vlastní zkušenost. Když pomáhal v roce 1949 americkým agentům CIC, dodal jim i několik legitimací KSČ. U výslechů, přestože ve straně nikdy nebyl, zalhal, že je komunista. A dodnes s tím má potíže. Přestože nad jedním udavačem StB vyhrál několik soudů, nenávistný kádr mu pořád škodí. Dokonce ho kvůli tomu pražské vedení Konfederace politických vězňů dvakrát vyloučilo z organizace. „Bojoval jsem s komunisty, teď s politickými vězni, co komunistům naslouchají,“ glosuje. Nicméně jeho zásluhy jsou bez diskusí. Političtí vězni v jižních Čechách i Příbrami za ním proto pevně stojí a verdikt z centra vždy přehlasovali.

Čtěte také:

• Přežila koncentráky. Současné politiky ale nechápe. Za to netrpěla

• Je komunista, milionář a vlastní zámek. Chtěli ho pověsit

• Pohraničník vypráví: Nepůjdu střílet do lidí jako Mašíni

• Zpověď opravdového komunisty: Kdo dnes celý život dře, nemá nic

• Další životní příběhy ČTĚTE ZDE

Foto: archiv