Rakousko a Německo otevřely od 1. května letošního roku své pracovní trhy pro občany těch států, které do EU vstoupily 1. května 2004. Obě země tak plně využily přechodná období trvající 7 let. Letos tedy musely své trhy otevřít naplno. Zajímavé je, jak rozdílně k tomu obě země přistoupily. 

Zatímco Rakousko schválilo zákon proti mzdovému a sociálnímu dumpingu, němečtí podnikatelé připravují náborové kampaně v příhraničních oblastech České republiky.

To, co máme s oběma zeměmi společného, je nedostatek chuti mladých lidí získat jeden či více výučních listů. V Čechách za to může „inflace maturit", kdy tuto zkoušku lze prozatím získat hravě a bez větší námahy (a vůbec nic na tom nezměnila tzv. státní maturita). To se neblaze projevuje zejména v technických oborech a řemeslech.

V tradičně strojírenském Německu chybí šikovní vyučení mladí lidé. Němci tedy vědí, o čem mluví, když hodlají organizovat nábory mladých lidí v českém pohraničí. A mají co nabídnout. V Německu je v učebních oborech zaběhlý tzv. duální systém: soukromá firma si svého učně platí. Nejen náklady na jeho vzdělání, ale také měsíční plat. Učeň si tak v Bavorsku může přijít až na 650 eur měsíčně. Uplatnění na pracovním trhu je posléze také zajímavější než u nás. Minimální hodinová mzda v západní části Německa je 7,79 eur (ve východní části 6,89 eur) a průměrný měsíční výdělek německého řemeslníka je 3261 eur.

Rakušané, na rozdíl od Němců, k tomu přistoupili opačně. Naštěstí pro nás se proti chimérické „vlně" lacinější české pracovní síly pojistili zákonem, který nařizuje vyplácet mzdy zahraničním pracovníkům ve stejné výši jako mzdy rakouských zaměstnanců. K rakouské smůle tamní zákonodárci navíc uvalili hrozbu pokuty 50 tisíc eur na ty firmy, které by využily potenciálu mzdové konkurence a zahraničním zaměstnancům platily byť jen o zlomek méně.

Jsou to jemná a promyšlená ochranářská opatření, která výrazně omezují možnosti zaměstnat sousední Čechy nebo Slováky. Jako každé ochranářské opatření nakonec poškodí toho, kdo se jím bláhově chrání. To však není problém, který mě dnes trápí.

Dnes mi jde o jiné poučení, než poukazovat na škodlivost regulací, nesmyslnost vytváření bariér a škodlivost ochrany trhu. Dnes chci poukázat na to, že jsme to my, kdo by se měl mít na pozoru před odchodem šikovných a pracovitých rukou a s jistotou tvrdím, že první a hlavní příčinou tohoto stavu je dlouhodobé selhávání českého vzdělávacího systému.

1. Po celá léta jsem byl zastáncem státní maturity jako formy srovnávací soutěže, která objektivně, na základě dlouhodobě pevných neměnných a srozumitelných kritérií, porovná úroveň středních škol poskytujících vzdělání zakončené maturitou. To, čeho jsme byli před měsícem v „premiéře" svědky, bylo byrokratickou karikaturou zarámovanou skandálně nízkými požadavky, že celá idea náročné maturity byla diskvalifikována. Je to další hřebíček do rakve naší konkurenceschopnosti. Maturitní vysvědčení bude i pro budoucnost lehce dosažitelnou metou a učňovské školství, které mohlo z tvrdších požadavků na studenty těžit, si může o nárůstu zájmu o učební obory nechat zdát.
2. Takto pojatá tzv. státní maturita nemotivuje „slabší" stát se silnějšími, ale „schopnější" stahuje do bažin průměrnosti.
3. Současné nenáročné pojetí státní maturity dokončuje popravu učňovského školství se všemi skličujícími důsledky.
4. Systém učňovského školství je nekonkurenční a zbytečně drahý. Školy postupují individuálně, do vzdělání jsou minimálně vpouštěny soukromé firmy. Ty by se o kvalitu řemesla učňů (ve svém zájmu) postaraly efektivněji a asi i laciněji. Německý duální systém by nám mohl sloužit jako inspirace.
5. Tento styl uvažování by mohl dílčím způsobem řešit bolestivý problém slučování škol, což plyne z neblahého trendu poklesu počtu žáků a studentů na základních a středních školách. Několik škol poskytujících učňovské vzdělání by mohlo své studenty v prvních ročnících vyučovat všeobecné předměty společně (ušetří se jak prostorové kapacity, tak učitelé). Až ve vyšších ročnících, kdy dochází ke specializaci studentů, by mohlo dojít k jejich dělení. To však již budou většinu svého času věnovat plnění požadavků odborné praxe a ve „své" škole toho stejně moc nepobudou.

Rozpačitý školní rok končí a kolaps projektu státní maturity mě na jejím hřbitově přivedl k první sadě úvah - tentokrát o souvislostech s učňovským školstvím.

Mezinárodní konkurence nám nastavuje nemilosrdné zrcadlo. Kéž bychom si z toho vzali alespoň dílčí poučení a s odvahou, rasantně ale jinak, než jak je tomu dnes reformovali náš vzdělávací systém.

Je to totiž neméně tak důležité, jako reformy daní, penzí či poskytování zdravotní léče. Ne-li dokonce důležitější.

Čtěte:
Státní maturity provázejí podivné věci, říká tajemně expert
Hlavní motiv státních maturit? Velký byznys, míní Dobeš

Vlastní dotaz Ivu Strejčkovi můžete položit ZDE ##PROFIL 1537##