-
SLEDUJEME témata: Mašínové a Ctirad Mašín
Chceme-li někoho oceňovat a po generace připomínat jako hrdinu, měli bychom mít shodné obecné povědomí o tom, kdo je hrdinou a co je hrdinský čin. Hrdinství je vždy přímo či nepřímo spojováno s ochranou lidského života. Za hrdiny jsou většinou považováni ti, kdo svým jednáním lidský život obětují ve prospěch nějakého všeobecně prospěšného pozitivního cíle (vojáci bojující ve válce za osvobození vlastní země od okupantů), nebo svůj život riskují ve prospěch lidského pokroku (např. první kosmonauti, kteří netušili, jaká nebezpečí je mohou čekat ve vesmíru či v technicky nedokonalých kosmických lodích), anebo život zachrání (policista, který skočí do rozvodněné řeky, aby zachránil tonoucího). Hrdiny v našem povědomí nejsou a nemohou být ti, kdo život nevinných - ať už z jakéhokoli důvodu, berou.
Klíčové jsou motivy, kterými skupina Mašínů své činy ospravedlňovala. Šlo jim totiž v podstatě pouze o jedno - z komunistického režimu utéct, opustit jej a učinit svůj soukromý život příjemnějším a svobodnějším. Nechtěli tedy, a svým útěkem skutečně ani nebojovali proti režimu, nešlo jim o to režim svrhnout a nebylo jejich cílem ani pomoci celé československé společnosti osvobodit se z tyranie tohoto režimu. Šlo jim prostě a pouze o jejich vlastní zájmy. Abychom si rozuměli - na tom není nic špatného, myslím si dokonce, že na útěk měli plné právo. Neměli ale právo při tomto útěku zabíjet nevinné lidi, a ještě k tomu tak bestiálním způsobem. Je dobré připomenout, že tisíce jiných občanů tehdejšího Československa utekli do svobodného světa, a nikoho přitom nezabili.
Při hodnocení historické role skupiny Mašínů je velmi důležité sledovat i jejich další činnost v exilu. Všichni tři zahájili svou kariéru službou v americké armádě, Milan Paumer se poté živil jako dělník a taxikář, a v tomto oboru nakonec podnikal. Ani on, ani bratři Mašínové se v exilu nevěnovali žádné činnosti, jež by směřovala k obnovení demokracie v Československu. Prostě žili svůj relativně spokojený soukromý život. To jim jistě nelze vyčítat, ale je to málo na oceňování, natož pak obdiv. Zvlášť si to můžeme uvědomit, srovnáme-li jejich exilové působení s činností mnoha jiných lidí, kteří v emigraci zasvětili celý další život právě snaze pomoci návratu svobody do své země - připomeňme si namátkou např. Peroutkův lví podíl na založení a dlouholeté fungování československé redakce rozhlasové stanice Svobodná Evropa, nebo aktivity bývalého předsedy národních socialistů Petra Zenkla, který byl až do své smrti předsedou Rady svobodného Československa, která se snažila koordinovat aktivity čs. exilových politiků.
Otec mojí babičky strávil v roce 1952 rok ve vazbě za roznášení letáků, požadujících svobodné volby. Takových lidí, kteří doma v samotném Československu trpěli nespravedlivou perzekucí za politické „zločiny", které ovšem „spáchali" zcela nenásilně, byly desítky až stovky tisíc.
Budeme-li dál směřovat ke skutečnému oficiálnímu ocenění členů skupiny Mašínů, pak se ovšem musíme vyrovnat i s tím, že se jednou naše děti budou možná ve škole nazpaměť učit následující citáty„hrdiny" Ctirada Mašína: „Já jsem říkal, že nejlepší bude esenbáka okecat, pak mu říct ´ruce vzhůru´, odzbrojit ho, svázat, uspat chloroformem a pak ho oddělat. To, jak se píše, že jsme chtěli zbraně a nikomu nic neudělat, tak to je hloupost. Tohle jsou všechno darebáci. Na co potřebujeme zbraně? Ty jsou od toho, aby se s nima stříleli lidi, tak můžeme začít hned s těma, komu ty zbraně sebereme." Ve stejném rozhovoru pro MF DNES pan Mašín také na adresu staříka, který prý po návratu M. Paumera do ČR do něj píchal holí, řekl: „Abych toho hajzla zabil a rozšlapal na krvavou kaši, to mi za to nestojí, to nemám na starý kolena zapotřebí." Ne, nemylte se, nečtete citáty Anderse Behringa Breivika, ale Ctirada Mašína. Dáme-li jej dětem jako vzor, pak už můžeme jen očekávat, kdy nějaký jeho „následovník" postřílí v ČR skupinu mládeže, hlásící se například k levici.
Co je však na celé této kauze snad nejproblematičtější, je podle mého názoru její zneužívání některými (především pravicovými) politiky k prosazení jejich aktuálních politických zájmů. To, že je moderní poválečná historie po roce 1989 politiky neustále „aktualizována" a zneužívána, je fenomén typický pro všechny postkomunistické země. Historii samotné, a především jejímu objektivnímu poznání, popsání a zhodnocení však toto zneužívání neuvěřitelně škodí, protože i pro historiky samotné je někdy velmi těžké prosadit se s hodnocením, které vybočuje z (politiky a médii) vnucovaného zjednodušujícího schématu, že jsme prostě 41 let žili v temné totalitě. Politologové dávno vědí, že totalitní povaha komunistického režimu v Československu skončila nejpozději začátkem 60. let.
Ještě horší však je, že snahami o ocenění aktivit skupiny Mašínů fakticky dějinnou pravdu úplně popíráme, obracíme ji naruby a černé natíráme na bílé. Bezostyšným vrcholem těchto snah o politické ovládnutí historie pak byl „objev" některých historiků z Ústavu pro studium totalitních režimů, kteří (snad ve snaze najít na činnosti této skupiny alespoň něco pozitivního) v roce 2008 neváhali lživě tvrdit, že objevili dokumenty potvrzující záměr skupiny Mašínů zavraždit Klementa Gottwalda. Zcela náhodou zveřejnil ředitel ÚSTR tuto „novinu" jako dárek premiérovi Topolánkovi při jeho návštěvě tohoto ústavu necelé tři měsíce poté, co premiér udělil všem třem aktérům skupiny pamětní plaketu. Sám M. Paumer tyto informace následně označil za přehnané, a v podstatě konstatoval, že v případě atentátu na Gottwalda nešlo o žádnou přípravu, ale de facto jen o hospodské řeči. Domyšleno do důsledků, případný úspěšný atentát na komunistického prezidenta by zcela rozhodně k pádu režimu nevedl, naopak by se dala očekávat ještě brutálnější reakce režimu než to, co se tehdy v Československu odehrávalo. Ostatně Gottwald právě v této době, kdy měli Mašínové atentát plánovat, skutečně zemřel, a režim to ani nedestabilizovalo, ani (prozatím) nijak výrazněji neproměnilo.
Máme tedy opravdu uvěřit tomu, že činy členů skupiny Mašínů jsou hodné ocenění a úcty? Nikoliv, jsme pouze svědky bezostyšného překrucování dějin a pravdy, které se děje v zájmu úzké skupiny pravicových politiků, bohužel hojně omílané mnohými médii. Pokud bychom brutální vražedné činy skupiny bratří Mašínů jejich oceněním postavili na roveň statečným a záslužným činům známých osobností čs. exilu, domácích disidentů či tisíců čs. občanů, nenásilně doma protestujících proti režimu, ve skutečnosti bychom pozitivní stopu odporu proti nedemokratickému režimu v našich moderních dějinách jen neurvale pošlapali.
Jan Bureš, autor je politolog
(Kratší verze vyšla v deníku Právo)
- Více odborných názorů v rubrice Politologové
Čtěte také:
-
Vondrův přítel z disentu: Zůstaň doma, Mašín nazval Havla kreténem
-
Pehe: Nejprve je třeba definovat vraždu, pak teprve řešit Mašíny
-
Vzpomínání na Ctirada Mašína: Poctivý, hodný a spravedlivý muž
-
Havel byl jen loutka. A zabíjet jsme chtěli, přiznal Mašín před smrtí
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Bureš