Už v devadesátých letech se Jaroslava Wenigerová začala věnovat problematice handicapovaných dětí, do které zařadila i děti handicapované sociálním prostředím. ParlamentníListy.cz ji vyzpovídaly u příležitosti XIX. ročníku Evropských dnů handicapu, které se konaly v Ostravě ve znamení Evropského roku dobrovolnictví 2011. Hlavním tématem rozhovoru byla ale aktuální problematika severu Čech a také romská otázka.

Psali jsme:
Romové obsadili i Rakovnicko. Lidé chodí ven s pistolí, nebo raději vůbec

V naší společnosti vládne napjatá nálada, množí se sociální demonstrace na severu Čech, neobáváte se, že i proti sociálně či zdravotně handicapovaným na severní Moravě by mohl vzniknout nějaký odpor?

Všechno nemůžeme řešit zákony. Je to v každém z nás, jak přistupujeme k minoritám. A to, že romská minorita je zčásti problematická, to my víme a víme i o tom, že je znevýhodněna. Ale na druhou stranu, máme tady i vietnamskou minoritu, která se zde usídlila a akceptovala pravidla soužití. Velmi dbá na vzdělání svých dětí. Dětí vietnamských spoluobčanů jsou premianti ve výběrových školách a české chůvy v těchto rodinách pomáhají, aby tyto děti dobře zvládly češtinu. A pak si kladete otázku, proč to není tak u té druhé minority? A najdeme také odpověď, protože oni mají jinou mentalitu. Zatímco Vietnamci jsou velice ambiciózní, chtějí uspět a udělají pro to všechno, tak mentalita Romů je úplně jiná. Je postavena na žití ze dne na den. Je postavena na filozofii, když něco ukradnu, tak je to hrdinství a mne spíš zajímá, zda s tímto můžeme něco udělat. Protože ty jejich děti, které přicházejí na svět, jsou bílým nepopsaným listem. Jsou to děti, které prostě chtějí také mít šťastný život. Také přicházejí do škol, a když budete mluvit s jejich učiteli, dovíte se, že tyto děti se samozřejmě také snaží. Ale pak přijdou domů do prostředí, které je nemotivuje. A to jsou pro mne velmi silná témata, kterým se věnuji 20 let. A jestliže si Romové, a na to nemusí mít IQ vysoké, neuvědomí, že přivedu-li na svět dítě, znamená to především velkou zodpovědnost, tak bude pro ně normální neposílat děti do školy. Jenže pak následuje trest. Pak musíme přijmout zákon, který bude vázat dávky na docházku do školy. Pokud romské děti nebudou vzdělané a nebudou mít motivaci z domova, že pracovat je normální a vydělávat si na živobytí prací je také normální, tak se nepohneme dál a budeme se tím muset stále zabývat. Ale nelze je házet do jednoho pytle. Ale odpovězte mi, kdo je Rom, jaká je definice Roma? Podle barvy pleti? I to je téma.

SLEDUJEME témata: Šluknovsko a Romové

Co si myslíte o podněcování k takovým nepokojům?

Atmosféra ve společnosti je vždycky podněcována těmi, kteří se chtějí zviditelnit. A já říkám, že ani to Šluknovsko není normální v tom, jak se projevuje. Myslím si, že pan Kohout by vůbec neměl vystupovat na veřejnosti. Lítal za státní peníze po světě a zneužíval státní finance, a teď bude poukazovat na skupinu romských spoluobčanů a málem doporučovat, aby je zavřeli do nějaké rezervace. Už z tohoto důvodu bych já na takovou demonstraci nikdy nešla. Ale kladu si otázku, proč lidé jdou za takovým člověkem, který je pomalu na horší úrovni než ti Romové. Nekradou jenom Romové, kradou i bílí. A v daleko větším měřítku. Podle mne však velmi důležité, jak pracují místní samosprávy. Myslím si, že tam kde ty sociální nepokoje probíhají, místní samosprávy nepracovaly dobře. Podívejte se jak to funguje v Odrách, jak to funguje v Hranicích, jak to nakonec funguje tady v Ostravě. Takže říct předsedovi vlády, kterého já si nesmírně vážím, že teď hned tam nejede a že je nepodpoří, tak to je naprosto farizejské. Místní samosprávy mají intenzivně pracovat, mají jim dát práci, kterou umí, mají na tu situaci dohlížet, oni mají tam ty romské aktivisty, se kterými mají spolupracovat a problémy aktuálně řešit. A poslední věc. Nevím zda mám vkládat raději do nějaké romské strany, ale kdysi opravdu platilo, že jejich král, který byl zároveň také jejich soudce, je uměl srovnat. Romové potřebují autoritu. Jestliže však nějaká romská strana bude autorita, to nevím. Tento problém je hodně složitý. Myslím si, že je dlouhodobě neřešený, protože socialistický systém je naprosto poznamenal a odnaučil je pracovat. Ale nebojím se, že vzniknou nepokoje v celé republice. Je to zase hodně o této společnosti, o nás žijícím v tom konkrétním městě, obci.

Romové to mají prý snadné. Média jim poradí, jak páchat zlo

Takže myslíte si, že Ostrava by podobný problém zvládla bez problému?

Ano, jsem o tom přesvědčena. V Ostravě velmi dobře pracuje Sdružení pro vzájemné soužití, fungují tady Salesiáni, kterým jsem pomáhala úplně v samotném začátku a kteří se věnují primárně romským dětem. Dobře v Ostravě funguje i charita ale i další jiné aktivity. Důležitá je i pomoc kraje ve školách, ve kterých je více Romů a která jde na pomoc vytvoření lepších podmínek. Myslím si, že v Moravskoslezském kraji se pro vzdělávání Romů dělá opravdu hodně.

Je na vozíku. Přesto podle státu není postižená

Už devatenáct let se věnujete problematice handicapovaných lidí. Proč? 

Dělám proto, že mám zdravé děti. To je totiž to neuvěřitelný životní dar a já cítím povinnost vracet tento dar ostatním. A před těmi téměř 20 lety jsem si tehdy vůbec ani neuvědomovala, mnozí z nás si to neuvědomovali, že naplňujeme princip dobrovolnictví. Všechno jsme dělali z entuziasmu, z poznání, že je to zapotřebí a především z přesvědčení, že to bude mít odezvu u odborníků, u rodičů a samozřejmě, že to přinese to nedůležitější pro handicapované děti. Ale nevěděli jsme, netušili jsme, že to bude trvat 19 let. Prvních pět šest ročníků dělala tuto akci pro handicapované děti a mládež komise rady města Ostravy, jejíž vznik jsem tehdy iniciovala. Tam byli samí dobrovolníci, byť to byli profesionálové ve svých oborech. Ale vždy jsme to dělali na profesionální úrovni, bez jakéhokoliv nároku na odměnu. Získávali jsme sponzory. Pro nás opravdu bylo neuvěřitelným poděkováním už to, když jsme viděli, kolik lidí má o tyto akce zájem. Ale především, když jsme potom ten obrovský posun viděli přímo v těch zařízeních pro handicapované děti. Metody, které dnes považujeme za samozřejmé jako canisterapie, snoezolen, krmení dětí, ortopedické pomůcky, a tak dále, to všechno vzniklo v rámci Česko-francouzských dnů, dnes Evropských dnů handicapu. Takže já to dělám proto, že mne to za prvé baví, za druhé mne to neuvěřitelně naplňuje a za třetí mne to umožňuje zůstat úplně normálním člověkem a žádná funkce, kterých jsem absolvovala hodně, mne díky tomu takzvaně nezblbla. A to je zase dar těch, kterých jsem se věnovala, mne.

Co vás na této práci i po těch 19 letech překvapuje?

Že jsou stále témata, o kterých se můžeme bavit, chceme bavit a že jsou stále lidé, které to zajímá. Skvělé je také to, že to město Ostrava do toho investuje peníze, a to není úplně samozřejmé A také mne překvapuje, že se z toho stala taková významná mezinárodní akce. Dnes je tady v Ostravě na XIX. Evropských dnech handicapu snad 75 zahraničních účastníků. To je něco mimořádného a je to velmi profesionálně zorganizováno.

Vidíte i něco nepříjemného na této oblasti?

Určitě by se něco našlo, já o ničem nevím a u mne převažují ty pozitivní prvky.

Více o Moravskoslezském kraji ZDE

Foto: Hans Štembera