Politolog Jiří Pehe pro Právo napsal zamyšlení nad přímou prezidentskou volbou. V tomto kontextu připomněl, že někteří komentátoři a analytici už vidí v důsledku přímé volby prezidenta na Hradě nějakého populistu či autoritáře. A ten prý zneužije svého silného mandátu od „lidu“ k půtkám s vládou či přímo k transformování současné parlamentní demokracie v poloprezidentský systém.

„Co na tom, že v žádné z dvanácti zemí Evropské unie, kde prezidenta volí přímo, k ničemu podobnému nedošlo. Francie má poloprezidentský systém z ústavy, ostatních jedenáct zůstává navzdory přímé volbě parlamentními demokraciemi, přičemž v žádné z nich nebyl do funkce prezidenta nikdy zvolen nebezpečný populista  - zbohatlík, nebo hvězda populární zábavy,“ napsal Pehe.

Zmínil pak bývalého premiéra Jana Fischera, o němž někteří říkají, že to je „šedá myš“ a navíc jako premiér prý nic neudělal, a tím tak ani nic nepokazil. Proto je tak populární.

„Tvrzení o Fischerově ´nicnedělání´ je samozřejmě nesmysl. Docela kompetentně dovedl ke konci české předsednictví EU, které zpackali politici, a dokázal nakonec přimět prezidenta Václava Klause k ratifikaci Lisabonské smlouvy, jakkoliv bohužel nevyužil Klausových obstrukcí či jeho nesmyslné výjimky z Lisabonu k tomu, aby ho pohnal k Ústavnímu soudu. Zatlačil také do defenzivy pravicové extremisty. To není málo,“ připomněl pak k tomu Pehe v článku nazvaném „Kéž by byl prezident šedá myš“.

Nejlepší by byl ten, co se nebude pouštět do bitev s vládou

Politolog se však k Fischerově jménu ptá, zda právě on ale nemá přesně ten profil, který by měl mít i prezident. „Je totiž možné argumentovat, že ať už zvolíme na Hrad kohokoliv, zdaleka nejlepší by byla právě ´šedá myš´. Tedy člověk, který funkci prezidenta kvalitně zúřaduje, přičemž se bude držet minimalistického výkladu svých kompetencí, a nebude se pouštět do bitev s vládou, soudcovským stavem i občanskou společností,“ zmínil politolog své přesvědčení.

Prý totiž nepotřebujeme na Hradě postavu ověnčenou revoluční gloriolou, ani politika se zbytnělým egem, snažícího se vyčnívat za každou cenu nad vládou a parlamentními politiky. Pro zklidnění by bylo dle jeho úsudku naprosto zásadní, kdyby budoucí prezident sám sebe viděl jako nejvyššího úředníka, než jako politického supermana, který nejen nepřístojně zasahuje do politiky doma, ale cítí se být i mesiášem zasahujícím na mezinárodní scéně.

„Potřebujeme opravdu znovu prezidenta, který jezdí po světě trousit moudra o globálním neoteplování a z osobního přesvědčení hází písek do soukolí evropské integrace?,“ táže se dále Pehe.

Na konec však politolog sám sobě odpovídá, že paradoxně dvoukolová přímá volba, která ve druhém kole obvykle pomůže umírněnějšímu kandidátovi, jenž dokáže oslovit voliče napravo i nalevo, může vygenerovat „šedou myš“ lépe, než zákulisní čachry při volbě parlamentem.

„Pokud se tak stane, bude to největší přínos tohoto způsobu volby,“ připsal na závěr svého článku Pehe.