Připomněl, že v minulosti bylo především mnohem více majetkových institucí. A církevní majetek byl něčím, co by se dalo pojmenovat jako majetek nadační.

„Byl považován za majetek královské koruny. Je to majetek panovníka, který panovník svěřuje církvi k zabezpečení určitých funkcí. Dělalo se to tak, že se např. klášteru, který zabezpečoval špitál, dala jedna vesnice a výtěžek té vesnice sloužil k udržení onoho špitálu. Klášter nebyl úplným vlastníkem takového majetku, bez souhlasu donátora nemohl ten majetek převést na jinou osobu, mohl ho zatížit zástavním břemenem jen do té míry, aby byl schopen dluh splatit. Existoval dozor ze strany královské komory. Středověk také nerozlišoval mezi majetkem státu a panovníka, dnes by asi stěží mohl pan prezident dát dceru a půl republiky třeba synovi ruského prezidenta. Obdobným způsobem se chovali i ostatní donátoři, kteří svůj dar podmiňovali určitými podmínkami,“ řekl Jan Rychlík ParlamentnímListům.cz.

Dotkl se i tématu takzvané Modré Šance a toho, kdy byla kodifikována.

Připomněl proto v této souvislosti, že systém se utvářel nejprve na základě zvykového práva, občas byla donace potvrzována zvláštní listinou.

Když chtěl v minulosti nějaký řád prodat pole, musel souhlasit stát

„Některé právní aspekty majetkového práva byly kodifikovány např. Vladislavským zřízením zemským z roku 1500 nebo Obnoveným zřízením zemským z roku 1627 (pro Moravu 1628). To nás však nemusí až tak zajímat, protože pro moderní dobu je důležitá až doba panování Josefa II. Ten řadu klášterů zrušil, postátnil, zřídil Generální seminář pro výchovu kněží pod dohledem státu a zavedl také poměrně striktní kontrolu církevního majetku, který napříště mohl sloužit jenom k určitým cílům. Od doby Josefa II., ať už v rakouském císařství, nebo později po roce 1867 v Rakousku-Uhersku, a potom i v první Československé republice sice církevní instituce a organizace, jako např. biskupství či jednotlivé řády, resp. kláštery, byly i nadále vedeny v zemských deskách, resp. pozemkových knihách jako vlastníci příslušného majetku, ale příslušný státní úřad (podle hodnoty majetku to zpravidla bylo místodržitelství, nebo později zemský úřad a pro velké majetky příslušné ministerstvo) mělo nad ním dozor. Pokud tedy například chtěl nějaký řád prodat pole, musel si k tomu vyžádat státní souhlas. Stát dohlížel nad tím, aby nikdo církevní majetek nevýhodnými smlouvami či fiktivními převody někam nezašantročil či neznehodnotil (dnes bychom asi řekli“ „nevytuneloval“) a aby se jeho rozsah a hodnota zásadním způsobem nezmenšovaly, protože z uvedeného majetku se prakticky veškeré církevní instituce vydržovaly,“ pokračoval ve vysvětlování minulosti ve vztahu k současnosti během povídání s blogery historik Jan Rychlík.

Nedílnou součástí české historie je ale i fakt, že po císaři Josefu II. se změnila situace. A tak pokud například kanovník poutního kostela na Bílé hoře vykoupil kostel za své peníze a daroval je církvi, možná podléhalo takové vlastnictví státnímu dozoru. S tím však zcela jednoznačně historik nesouhlasí a upozorňuje na to, že věc nelze chápat tak jednoduše.