Co pro vás osobně znamená slovo vlast?
V širším slova smyslu vnímám osobně tento pojem jako rodnou zemi. Z toho užšího hlediska tento pojem pro mne znamená rodiče, sourozence, manželku, děti, vnoučata, příbuzné i přátele. Ti všichni přece stojí za to, aby se jich člověk zastal, aby je ochránil, aby za ně bojoval. Případně i položil život.
Pro jiné ale tohle slovo nic neznamená?
Vím, že jsou Češi, Moravané a Slezané, pro něž je pojem vlast naprosto cizí. Jsou to lidé s mentalitou poddaných, za které řeší problémy někdo jiný. Ano, hodně lidí je líných poznávat pravdu. Mnozí jsou závistiví, s neúctou k lidem, kteří se obětovali za vyšší principy mravní. Na rozdíl od mnoha současných politiků a publicistů, bojujících často jen žvaněním, skuteční čeští hrdinové bojovali svými činy. Než zajetí a spolupráci s německým nepřítelem, volili často raději dobrovolnou smrt. Nikdo netouží po smrti, ale vlastenectví staví některé hodnoty výše než svůj život. Jejich oběť přinesla českému národu šanci, morální odkaz. A důkaz, že argumenty o opovržlivém názoru o údajné zbabělosti Čechů, vždy se vychytrale vyhýbajících boji, jsou lživé.
To je smutné. Proč to podle vás tito lidé, tito vlastenci tehdy dělali?
Tito lidé se řádili jednoduchou zásadou: Jde-li o spravedlivou věc, není žádný boj, žádná oběť zbytečná. Nejednou jsem se setkal s případem, kdy z mírumilovných lidí či dokonce z dřívějších pacifistů se stávali odhodlaní dělníci odboje. Ani v nejtěžších chvílích se neptali- co za to! Podaná ruka byla zákonem, dané slovo platilo. Byli to lidé, kterým byla pomoc bližnímu v nouzi či spolupráce vždy bratrskou samozřejmostí. Nestyďme se proto i my být vlastenci- ve jménu odkazu našich předků!
Blíží se 70. výročí největší akce protiněmecké a protimaďarské resistence v celé Evropě, útoku československých parašutistů na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Myslíte si, že je tento významný okamžik 2. světové války u nás dostatečně připomínám?
Ne. Mnohé archivní materiály, dokumentující českou národní identitu i českou státnost v tomto období našich novodobých dějin, minulý režim v nejrůznější míře utajoval nebo zkresloval a relevantní materiály většinou uzavřel v archivech bezpečnostních složek. Po roce 1990, v období nových nadějí, se však začaly objevovat jiné neblahé úkazy. Začal jsem nabývat dojmu, že místo vyváženého a nestranného přezkoumání novodobé historie se v části médií začíná objevovat dezinformační kampaň. První ji podlehli někteří politici a publicisté, často pseudohumanisté, neúnavně hlásící toleranci ke všemu a ke každému. K otázkám druhého ale i třetího odboje zaujali – a někteří dosud zaujímají, až sebemrskačský postoj. Dokonce se u nich stále objevují tendence označovat všechny Čechy, celý český národ jako konglomerát různých nectností.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Petr Blahuš