Premiér Bohuslav Sobotka uvedl, že se Česko nepřipojí ke slovenské žalobě na dočasné uprchlické kvóty v rámci EU proto, aby se nedostalo do izolace při vyjednávání o odmítnutí trvalých imigračních kvót. Je to podle vás dobré rozhodnutí?

Domnívám se, že prvním momentem při jednání o imigračních kvótách byla zrada společného postoje V4 Poláky. Sice se k odmítnutí návrhu komise připojili Rumuni a Bulhaři, ale jedině Robert Fico toto odmítnutí vzal do důsledku. Bohuslav Sobotka jako obvykle „vyměkl“ a domnívám se, že je to špatné rozhodnutí. Logicky by se měly ty státy, které se podílely na likvidaci libyjského režimu a které podporují protivládní syrskou opozici, podělit o důsledek svých rozhodnutí, tedy o přicházející imigranty.

Co říkáte na vývoj posledních dní okolo evropských kvót – i stálých – na imigranty? Rozhodnutí o trvalých kvótách pro přerozdělování uprchlíků napříč Evropskou unií se sice odkládá, ale jejich hrozba nepadá. Zvládá podle vás Evropa situaci s imigranty?

Poslední vývoj okolo evropských kvót naznačuje velké pnutí uvnitř Německa a jasný odklon od konceptu trvalých kvót pro přerozdělování uprchlíků napříč Evropskou unií. Před čtrnácti dny jsem strávil víkend v Mnichově a mohu říci, že v sobotu, kdy do bavorského hlavního města dorazilo 12 tisíc imigrantů, policie technicky situaci zvládala naprosto bez problémů. Podle mých zpráv z pohraničí (Horní Falc), tedy z dnešních okresů Cheb a Tachov víme, kde naši sousedé budují nové ubytovací kapacity a že veřejnost tuto činnost příliš nevítá. Zejména v Německu se ale šíří přesvědčení, že bez dostatečně silné imigrace nemůže jejich silný průmysl v relativně krátké době fungovat. Je zde tedy jasný rozpor mezi vlastníky velkých i malých průmyslových firem na jedné straně, kteří si od velké imigrace slibují levnou a relativně kvalifikovanou pracovní sílu, a mezi veřejností, kde v posledních několika měsících výrazně posílily, a to nejen v Německu, ale i v Rakousku, extrémně pravicové síly, které jasně říkají: DOST v pokračování přijímání velkých množství imigrantů! EU jako společenství států byla a dodnes je naprosto nepřipravena pro zvládnutí velkých vln a poslední roky komise přicházejí s křížkem po funuse. Snaha označit země jako Afghánistán za bezpečné je přinejmenším diskutabilní.

Německá kancléřka Angela Merkelová byla podle sázkových kanceláří největší favoritkou na zisk letošní Nobelovy ceny za mír. Dostat by ji prý mohla za své úsilí o řešení migrační a také ukrajinské krize. (Letošní Nobelovu cenu za mír ale nakonec získal takzvaný tuniský kvartet pro národní dialog). Není to paradox? Na hlavu Merkelové totiž padá i hodně kritiky. Třeba podle politologa Alexandera Tomského je chování Merkelové zvláště nepochopitelné pro Brity. „Pro normálního Brita je to, co řekla Angela Merkelová ve vztahu k imigrantské politice v podstatě šílenství, neboť neexistuje tady limit, ohraničení,“ řekl nedávno Tomský v pořadu Události, komentáře ČT. Lze s Tomským souhlasit?

Nobelova cena míru by měla být určena těm, kteří se skutečně zasloužili o mír. Angela Merklová je představitelkou konzervativních kruhů Německa a jako taková nese spoluodpovědnost za převrat v Kyjevě, a právě proto je nepochopitelné, že se stala možnou favoritkou na zisk Nobelovy ceny za mír právě za řešení situace na Ukrajině. Mimochodem Ukrajina je krátce před hospodářským kolapsem a není možné tam vyloučit silné sociální bouře, a to ještě na přelomu tohoto a příštího roku. Pokud jde o vyjádření pana Tomského, pak vzhledem k výrokům Angely Merkelové, které se týkají imigrantské politiky spolkové republiky, mohu s ním jen souhlasit. Nejde ale pouze o Brity. Různé protikladné kroky a vyhlášení vlády Angely Merkelové nechápe jistě nejen část německé veřejnosti nebo Britové, ale i většina vlád a veřejnosti celé EU. Zásluhy o mír rozhodně lze u Merkelové hodnotit podobně, jako zásluhy, které měl v době udělení Nobelovy ceny míru prezident Obama.

Hovoří se o dělení imigrantů na „uprchlíky“ a „ekonomické migranty“. Pokud ale uprchlík cestuje z první bezpečné země „za lepším“, za lepším komfortem a sociálními dávkami, nestává se z něj ekonomický imigrant? Neměl by zůstat v první zemi, kde mu nehrozí nebezpečí?

Pokud v některé zemi uprchlíci mají problém – ať už s ekonomickým nebo fyzickým přežitím – dá se to pochopit. Potom logicky v případě nebezpečí života utíkají do první alespoň zdánlivě bezpečné země. Jestliže uprchlík překoná několik tisíc kilometrů vzdálenosti, potom se nemůže jednat o nic jiného, než o ekonomickou migraci. EU, ale i další státy světa, by měly uznat právo příjemců takovýchto migrantů, aby řekly, kolik a v jaké kvalifikační struktuře jsou jednotlivé státy schopny tyto „uprchlíky“ přijmout. Ani ekonomický, a ani jiný migrant nemá právo na to, aby v zemi, kde žádá o azyl, vznášel nepřiměřené požadavky. Základním předpokladem pro to, aby mohli být migranti přijati je, že budou pobývat v zemi za podmínek, které daná vláda stanoví. Je nesmyslné chtít, aby migranti měli výrazně lepší podmínky, než obyvatelé země, ve které žádají o azyl. A pokud skutečně hrozí migrantům nebezpečí – a proto utíkají ze země – měly by jim stačit skromné podmínky v zemích sousedních. Tisícikilometrové přesuny, které absolvují migranti zemí Afriky a Asie, aby dosáhli cílové země naznačují, že jde o ekonomickou migraci. Nic na tom nemění jakákoliv vyjádření Angely Merkelové a případně i jiných politiků.

Syrský chargé d’affaires v Praze Bašár Akbik řekl, že prostředky, které poskytují evropské státy na jednoho uprchlíka, pokryjí potřeby minimálně šesti až sedmi uprchlíků v jejich vlasti – Sýrii. Kdyby jim adresně státy pomohly, mohli by zůstat ve své kultuře, ve své vlasti a nemuseli by do Evropy. Co si o tom myslíte? Není lepší pomáhat jim u nich doma?

Pan Bašár Akbik má pravdu. Proto se také Evropská komise rozhodla – i když s velkým zpožděním – výrazněji podpořit Turecko a Jordánsko ve snaze lépe finančně zabezpečit uprchlické tábory v těchto zemích. Ideální je řešit důvody, proč lidé z daných zemí utíkají. Pokud země EU chtějí přijmout pracovní síly z kteréhokoliv regionu světa, potom nábor pracovníků prostřednictvím migrantů je to nejhorší možné řešení. Musím souhlasit s premiérem Sobotkou a řadou dalších státníků zemí EU v názoru, že problém se musí řešit tam, kde vznikl. Tedy pomoci lidem v Sýrii, Libyi, Afghánistánu, Iráku a dalších zdrojových zemí migrace. Pomoc rozhodně nespočívá v dodávkách zbraní nejrůznějším podivným skupinám, a nespočívá ani v dalším kole vojenských agresí.

Česko kvůli migraci o tomto víkendu rozšíří kontroly hranic s Rakouskem. ČR není v tomto osamocená, kontroly na hranicích zavádí kupříkladu i Německo, Rakousko a Chorvatsko. Není toto počátek konce Schengenu?

Schengenský systém předpokládá možnost, že státy za určitých okolností mohou zavést rozšířené kontroly hranic. V minulosti tak učinilo Německo v době fotbalového MS. Současná situace se tedy zatím ještě stále pohybuje na hraně možností, které nám dává schengenský systém. Pokud se budou kontroly dále prohlubovat, a časově nebudou omezeny, dostáváme se za hranice o jednání vymezující schengenský systém.

Co říkáte novým opatřením Maďarska, kde je již například trestným činem ilegální překročení hranice i poškození bezpečnostní bariéry na pomezí se Srbskem? Pokud uprchlíci překročí hranice nelegálně, policisté je zadrží a úřady následně vyhostí a navíc jim hrozí až tříleté vězení. Za převaděčství může být udělen až dvacetiletý nepodmíněný trest. Měli bychom se tím inspirovat?

Schengenský systém nepředpokládá vřelé přijetí ilegálních migrantů na schenghenské hranici. Maďarsko tedy pouze legislativně „dotahuje“ to, co smlouva o schengenském prostoru naznačuje. Kdysi se těmto opatřením na hranicích společného schengenském prostoru hanlivě říkalo „festung schengen“ neboli „pevnost šengen“ . Pokud jde o přísné tresty za převaděčství, potom Maďarsko není jedinou zemí EU, která podobná opatření vyhlásila a zavedla. Itálie, Velká Británie a další země jdou stejným směrem. I u nás jsou výrazné tresty za převaděčství na místě.