Senzační jmenování předcházelo bleskové vydání ukrajinského občanství pro nového gubernátora, který má mít vedle ukrajinského také gruzínské a americké občanství. Kosmopolitní gubernátor dostal od prezidenta volnou ruku v kádrové politice a slíbil, že svoji oblast promění v „div světa“. Jak známo, gruzínský exprezident Saakašvili není prvním cizincem, který získal významnou pozici v ukrajinské exekutivě poté, co mu bylo uděleno ukrajinské občanství, které je ústavní podmínkou pro držení takových funkcí. Ukrajinské reformy mají být nejenom inspirovány v zahraničí, ale mají je také (až konečně začnou) provádět přímo občané jiných zemí.

Velký komunikátor reformuje Gruzii 2004-2013

Nový gubernátor oděské oblasti M. Saakašvili není reformátor ve smyslu zkušeného a organizovaného technokrata, ale daleko spíše charismatik, který je schopen prodat myšlenky skrze dovedné PR. Jako prezident byl Saakašvili „velký komunikátor“, který si uměl získat pozornost a především všemožnou podporu na Západě. Také díky tomu, že vždy věděl, co a jak má západnímu publiku sdělit. Ostatně jádrem gruzínských reforem bylo udělat z Gruzie „západní zemi“ – axiom, o kterém není radno v dnešním systému otevřeně pochybovat, protože je stavebním kamenem západní hegemonie.

Dědictví Saakašviliho reforem v Gruzii je smíšené. Některé úspěchy se bývalému prezidentovi a jeho vládě nedají upřít, především v prvních letech vládnutí. Saakašvilimu se podařilo zatočit s endemickou malou korupcí, která každodenní život Gruzínců doprovázela téměř na každém kroku. Přispělo k tomu například bezprecedentní kádrové obnovení gruzínské dopravní policie, které rozpustilo zkorumpovaný sbor a nahradilo ho novými lidmi, a výrazné zvýšení státních platů, které byly v Ševarnadzeho době velmi malé a tyto malé korupční praxe v podstatě produkovaly. Korupce na vysoké úrovni ale odstraněna nebyla a Saakašviliho reformy úspěšně přežila. Vláda provedla institucionální změny v administrativní organizaci země, v oblasti daňové politiky nebo reformy městské samosprávy, které napomohly k odstranění pozůstatků staré sovětské byrokracie. V ekonomické oblasti Saakašviliho Gruzie postupovala podle etablované mantry: zlepšení prostředí pro byznys, lákání investic do země, liberalizace a zavedení rovné 12procentní daně. Saakašvili nechal také pozatýkat řadu ševarnadzevských oligarchů, kteří kontrolovali místní ekonomiku a s uvězněnými uzavřel novou dohodu – výměnou za svobodu zaplatili miliony do státního rozpočtu.

V makroekonomických číslech zpočátku dosáhla Gruzie poměrně rychle výrazného zlepšení (růst HDP), země stoupala na západních žebříčcích různých hodnocení podmínek pro byznys a investice, ale v případě sociálního kapitálu a snižování ostrých nerovností v gruzínské společnosti i mezi městy a vesnicí se Saakašvilimu dařilo mnohem méně. Když končilo Saakašviliho druhé prezidentství, nezaměstnanost v zemi sahala na 34 % a zemi se ekonomicky nedařilo, i přes finanční injekce ze Západu, které Saakašvili dostal po prohrané válce s Ruskem. Tato pětidenní pomohla Saakašvilimu dostat se z politické krize, která v Gruzii začala v roce 2007, kdy se začaly objevovat první protesty proti jeho politice – protesty, které jeho policie násilím rozehnala. Skromné výsledky měla Saakašviliho reformní vláda v oblasti politické kultury a socializace demokratických a otevřených praxí v gruzínské politice. Naopak - prezident praktikoval vládnutí skrze malou skupinu svých nejbližších, čímž postupně svůj prozápadní modernizační projekt izoloval od gruzínské společnosti, konstruktivní kritiky a ztrácel podporu. Formální reformy se v Gruzii prosazovaly, ale především prováděly „liberálně-bolševickými“ metodami s jen malou účastí veřejnosti. Saakašviliho transformace tak nápadně připomíná tradice „revolucí shora“ či autoritativní modernizaci, kulturně blízkou celému regionu.