Příběh s utajením. Tvrdý chleba českých žoldáků. V misích také umírají

Na radost z vyrovnání účtu však není čas. Jeden z nich je totiž raněný a silně krvácí. Kolegové ho rychle obvazují a vysílačkou volají posily. Konvoj kamiónů zatím pokračuje dál, i když boj na jeho konci zaregistroval každý. Může to však být léčka. Rozkazy jsou v takovém případě jednoznačné: za žádnou cenu nezastavovat. Naopak. Ještě více šlápnout na plyn a co nejrychleji zmizet z nebezpečné zóny.

Dvojice mužů proto rychle odtáhne raněného do domku nedaleko místa přepadu a opevní se tam. Čeká je možná celá noc ve střehu. Jejich kamarád v horečce blouzní. Asi za dvě hodiny před domem prudce zabrzdí několik vozů. „Klucí, jste v pořádku?" volá čistou „pražštinou" muž, sedící na místě řidiče velitelského vozu. „Jo, ale dali bychom si pivo," zableskne se ve tmě unavený úsměv jednoho muže z posádky zničeného auta. „Doufám, že teď na nás firma už nebude šetřit a konečně koupí opancéřovaná auta. Naložte rychle Pepu a vypadneme odtud," dodá český žoldnéř a odplivne si.

Soukromí kontraktoři- profesionální válečníci

Tohle nebyla scéna z nějakého hollywoodského spektáklu, tohle se před časem opravdu stalo. Hlavními hrdiny tohoto boje, ale nebyli nabouchaní a nesmrtelní Amíci, ale skuteční tvrďáci, jimž v žilách koluje česká krev. Široká veřejnost se to ovšem - na rozdíl od lidí z kontraktorské branže- doposud neměla šanci dozvědět. Přítomnost a působení těchto našich soukromých válečníků je totiž na rozdíl od působení české armády a částečně i speciálních složek Ministerstva vnitra normálním smrtelníkům dobře utajena. Tyto pro všechny své protivníky vysoce nebezpečné Čechy a Moravany přitom najdeme sloužit nejen v relativně bezpečném Izraeli, pásmu Gaza, Západním břehu Jordánu nebo Iráku, ale v poslední době už i v Afghánistánu. Málokdo tak ví, že námezdní čeští válečníci zde riskují při ochraně tamního obyvatelstva před místní mafií nebo lupičskými gangy (v Afghánistánu často spolupracujícími s Tálibánem) své životy, když se pohybují v krizovém terénu mimo zabezpečené ochranné zóny. Všude zde přitom dennodenně zuří tvrdé boje a také přepady obchodních konvojů nebo raketové útoky na obchodní konkurenci jsou tu na denním pořádku. Vydělávají si tak přitom na svůj chlebíček pod palbou muslimských fanatiků přímo a doslova v nejhorších částech středovýchodního regionu. Zatímco totiž s výjimkou příslušníků našich speciálních armádních nebo policejních jednotek se jinak čeští vojáci přímých kontaktů s místními lidmi v krizových oblastech spíše vyhýbají, hrstka těchto mužů, vesměs bývalých policejních nebo armádních specialistů nebo lidí prošlých tvrdým výcvikem v Cizinecké legii operuje běžně „venku".

Závislost na vůni střelného prachu

Jeden z této úzké a velmi dobře vycvičené branže soukromých válečníků sloužících na Středním Východě je - no, říkejme mu třeba Fox. Pořízek, asi pětatřicátník, opálená tvář a bystré oči, které si vás ihned prohlédnou od hlavy až k patě. Jinak ale na první pohled tuctový chlapík, u kterého by nikdo nehádal, že má za sebou několik misí v nejnebezpečnějších místech současného světa, kam se dnes příliš nadšeně nehrnou ani Hollywoodem opěvovaní američtí mariňáci. Sešel jsem se s ním v jedné z pražských kaváren. Právě se vrátil ze své poslední mise z iráckého Bagdádu a před sebou měl podle vlastních slov několik týdnů sladkého nicnedělání, při kterém mu bude maximálně hrozit, že se při snídani udusí rohlíkem. Pak ho čeká ještě šťavnatější mise- Kábul, kde se připojí k mezinárodní skupině ostrých chlapců, pracujících pro jednu zahraniční bezpečnostní firmu.

S uveřejněním svých zkušenosti souhlasil za předpokladu, že ho nebude podle žádné indicie možné poznat. „Na tom, co dělám, sice není nic nezákonného, ale netoužím po tom, aby kolem mě čmuchali paranoidní Bizoni z kontrarozvědky. V každém, kdo se vrátil odtamtud, hned vidí agenta Al- Kháydy nebo Tálibánu," říká Fox, muž, který má za sebou jako jeden z mála Čechů boje na pouštích a v městech Arábie.

„Když jsem odešel od policie, zjistil jsem, že potřebuji ke svému životu trochu více adrenalinu a vůně střelného prachu než normální lidi," začíná odhalovat svou minulost Fox, který má za sebou několikaletou službu u jedné z krajských policejních zásahovek a také na kriminálce. „A tak jsem začal přemýšlet, jak se slušně uživit, a ještě dělat to, co mě baví a co umím nejlépe," vysvětluje svoje pohnutky, proč dal s několika svými kamarády dohromady skupinu budoucích bodyguardů a začali tvrdě trénovat. Samozřejmě za svoje.

„Jsou mezi námi borci od policie, armádní paragáni a také pár kluků, co si odsloužili svůj turnus u výsadkového nebo pěšího pluku francouzské cizinecké legie. V podstatě tedy jen pilujeme detaily," tvrdí Fox. Své střelecké tréninky pořádá jeho parta na vlastní tajné střelnici zřízené v opuštěném pískovcovém lomu. Taktiku ochrany osob a zabezpečování konvojů pilují na jednom opuštěném bývalém armádním letišti v severních Čechách.

„Asi občas vyplašíme nějaké houbaře," směje se Fox, popírá však, že by jejich výcvik byl nějak nebezpečný. „Při nácviku taktiky sice máme u sebe zbraně, ale jsou prázdné. A místo, kam chodíme střílet, je bezpečnější než většina českých střelnic," tvrdí.

Čeští žoldnéři už mají i pár mrtvých

Podle Foxe dnes slouží v Iráku kolem dvou desítek českých žoldnéřů, kteří zde pracují pro zahraniční bezpečnostní agentury, sdružené v Private Security Company Association of Iraq. Jak ale tvrdí Fox, několik krajanů už dokonce pracuje na „horké" půdě Afghánistánu. Lépe se tam platí, a pokud vyjdou plány na stavbu plynovodu přes území Afghánistánu, nebude tu o práci pro tyto nebezpečné a ostřílené muže nouze. Právě naopak. „Někteří ale už mají jiné občanství, hlavně ti, co sloužili v legii. Těm totiž Frantíci po pěti odkroucených letech sami nabídnou občanství. Jinak tady slouží spousta Britů, Jihoafričanů, Australanů a samozřejmě Amíků. Potkali jsme ale i pár Jugoslávců, Kanaďanů, a dokonce i několik Gurkhů, co odešli z britské armády," vypočítává Fox zástupce mezinárodní komunity bodyguardů.

Náš rozhovor přeruší servírka, která mému společníkovi přináší údajně pravou arabskou kávu. Když ji ale Fox ochutná, stáhne se mu opálená tvář do trpké grimasy. „Kdyby takovou břečku nabídl někdo na bagdádské tržnici, nejpozději do 24 hodin mu podnik vyletí do vzduchu," podotýká veterán. Mávne znova na servírku a objedná si pivo. „Na tom se snad v Čechách nedá nic zkazit," doufá kamarád.

Na otázku, co bylo v Iráku jeho hlavní náplní práce a co bude dělat teď nově v Afghánistánu, se podle Foxe nedá jednoduše odpovědět. „Většinou chráníme ropovody, elektrárny, vodárny nebo věznice. Taky eskortujeme kamióny nebo střežíme stožáry vysokého napětí před diverzními útoky. Mimo to zajišťujeme přepravu cenin a jako osobní strážci střežíme zahraniční manažery v nebezpečných oblastech, což tam dole na jihu znamená vlastně všude," vypočítává Fox. „Naší velkou výhodou je, že se spolu navzájem logicky domlouváme česky. I proto nás naši zaměstnavatelé dávají k sobě. Vůbec se totiž nemusí bát, že naše slova třeba zaslechnou ve tmě schovaní mudžahedíni a využijí tyto informace na nás při další léčce. Nikdo nám totiž nemůže rozumět, i kdyby měl za sebou studia na Oxfordu nebo v Yale," vysvětlil mi kontraktor.

Právě proto, že čeští válečníci po většinu svých misí operují většinou venku v terénu a obklopeni nepřátelským prostředím, dostala se už většina z nich podle Foxe do ostrého boje. „Z toho logicky vyplývají i naše ztráty. Někteří kolegové byli zraněni střepinami z nástražných výbušných systémů umístěných podél cest nebo utrpěli při přepadech a léčkách průstřely. Máme už i pár mrtvých," zachmuří se krátce Fox. Prolitou českou krev potvrdil ParlamentnímListům.cz i bývalý ministr obrany Martin Barták, původním povoláním lékař- neurochirurg. „Na Homolce jsem operoval jednoho Čecha, který dostal při jednom z přepadů kulku do hlavy," řekl našemu listu Barták. Podle něj byl český kontraktor postřelen během bezpečnostního doprovodu konvoje s vodou, v této oblasti docela běžnými, leč doslova životně důležitými. „Kulka vnikla asi z ostrého úhlu do auta během jízdy otevřeným okýnkem, několikrát se zbrzdila odrazem o stěny a pak jí ten maník dostal přes pokrývku hlavy seshora do hlavy. Naštěstí neprošla zcela přes lebku," dodal Barták.

Za peníze i proti Tálibánu a Al- Kháydy

Podle Foxe je dnes nejnebezpečnější práce osobních bodyguardů a strážných ve Fallúdže, Ramádí a Basře, tedy co se týká Iráku. A samozřejmě v Bagdádu. „Ve Fallúdže a Ramádí je to tím, že tam žije hodně sunnitů a je tam i velká aktivita Al-Kháydy. V Basře zase mají zájem na problémech Íránci, a proto má od nich mnoho místních lidí zbraně a munici," vysvětlil mi veterán s bojovými zkušenostmi. V Afghánistánu to ale podle něj je ještě horší. „Zdejší společnost je někde jinde, než ta irácká. Oproti ní jsou Afghánci mnohem divočejší. Zdejší lidé jsou méně civilizovaní, než Iráčané. Bude to tam ještě dlouho soda," obává se Fox. S tím však musí podle něj každý, kdo se nechá zverbovat pro službu se zbraní v ruce v takové oblasti, předem počítat. „Nestěžujeme si. Navíc jsme za tohle riziko dobře placení. V Iráku jsem si za jeden měsíc vydělal tolik, jako u policie za celý rok. Kromě toho rád cestuji a během svých pracovních kontraktů tam dole na jihu poznám spoustu zajímavých lidí," vysvětluje Fox důvody, proč se i po misích v Bagdádu, Basře, Al-Kutu a Násirii chce po dovolené do válečné oblasti vrátit. Tiše mu závidím jeho manželku. To je panečku žena, o kterou se chlap může opřít!

Rytmus práce jeho a dalších bojovníků je podle Foxe poměrně jednoduchý. Jejich mise „tam dole" trvá někdy několik týdnů, ale může se podle potřeby protáhnout i na několik měsíců. Po návratu pak lidé odpočívají, relaxují a připravují se na další misi. Dobu, kdy jsou doma, jim firma neplatí. Vedoucí skupin nebo šéfové ostrahy konvojů si kromě denních diet ve výši 40 dolarů přijdou až na 300 eur denně. Ještě větší žold, kolem 400 eur za den, pobírá špičkový osobní strážce. „Jenže to je ale opravdu těžce o hubu. Tolik se platí těm, co dělají svým zaměstnavatelům lapače kulek a chrání je vlastními těly. To není nic pro mě," mává rukou Fox a objednává další pivo.

Dříve si zbraně kupovali sami

Na otázku, jak se Fox dostal po svém odchodu od policie až do Iráku a Afghánistánu, se ale veteránovi nechce příliš mluvit. „Využil jsem toho, že naše skupina dává dohromady lidi, kteří slouží venku jako kontraktoři, abychom za ně mohli lobbovat. V Čechách totiž existuje spousta dobrých válečníků, ale v bezpečnostní branži stále najde spíš práci zelenáč, narozený ovšem v anglofonní nebo frankofonní oblasti. I když se pak často na střelnici zjistí, že netrefí ani vrata od hangáru," tvrdí Fox. Další možností, jak se člověk může dostat na horkou půdu Iráku nebo dnes Afghánistánu, je podle něj možnost, že bude sám osloven nějakým verbířem, pracujícím pro zahraniční bezpečnostní agentury. „Tito lidé pracují na základě doporučení na různých místech Evropy, také u nás, v Polsku nebo v Maďarsku. Proto je důležité, nejen abys byl dobrý, ale aby se to o tobě taky vědělo," říká Fox.

Jinak jsou ale agentury podle něj velkorysé. „Dříve jsme si zbraně raději kupovali od místních, protože ty, co jsme fasovali od firem, byla strašná kopyta. Dnes je to už jiné kafe," tvrdí veterán. Prý s tím není žádný problém, protože už doma se lidi cvičí střílet ze všech typů zbraní, které se ve světě používají ve velkém. „Firma nám také platí pojistku na život a zranění a v případě smrti nám zaplatí i převoz těla domů. Jinak ale máme letenky domů grátis i po skončení mise, a to i v případě, že jsme živí," směje se kontraktor. Pak zvedá sklenici s pivem. „A na to se napijeme. Na další šťastný návrat v business třídě a ne v cínové krabici..."