Ministerstvo obrany v lednu informovalo, že hodlá co nejdříve koupit nové vrtulníky, ovšem už nikoli bitevní, ale víceúčelové. „Pokud je chceme nahrazovat, bude třeba zahájit akviziční proces ještě letos. To proto, aby mohly sloužit letectvu už v roce 2017,“ řekl ministr Martin Stropnický mimo jiné v druhé půlce ledna. Tehdy to vyvolalo některé nesouhlasné reakce s tím, že bez bitevních strojů, byť je jejich pořízení nákladnější, bude armáda proti případnému nepříteli oslabena. Budeme tak muset být odkázáni na pomoc spojenců, která vždy nemusí být tak rychlá, jak může být vlastní vojsko v místě konfliktu? Za více peněz dostaneme něco, co je horší pro armádu? Jedním z argumentů, proč se tak čelní představitelé české obrany rozhodli, má být skutečnost, že vrtulníky Mi jsou ruské. Tento důvod potvrdil i ministr Martin Stropnický.

V čem je slabina. Zaplatíme za snížení vlastní bojeschopnosti?

Vyřazované Mi-24 jsou legendární bitevní vrtulníky sovětské výroby, kterým při sovětské válce v Afghánistánu islamisté přezdívali „ďáblův kočár". Pokud je ministerstvo hodlá vyřadit a spoléhat jen na transportní vrtulníky pro podporu pozemních sil, dojde podle Tomáše Pajonka (Svobodní) ke snížení bojeschopnosti české armády. Přitom podle něj existuje alternativa zhruba o 2 miliardy korun levnější, která už byla úspěšně použita u vrtulníků Mi-171.

Místopředseda Strany svobodných občanů nechápe, jak je možné osekat armádu právě v době tolika konfliktů o jednu ze silných zbraní, kterou máme, a místo ní utratit velké peníze za sice univerzálnější, ale ve skutečném boji pak méně použitelnou zbraň. Ani že jsme členy NATO nezaručuje, že chybějící prostředek vykompenzují případně spojenci. „Když vám nějaká zbraň chybí a soupeř to ví, dokáže toho nemilosrdně využít. Také když se mluví o NATO, tak se bavíme o NATO s USA. V případě zapojení pouze čistě evropských zemí, situace již tak růžová nebude. Konflikt v Libyi ukázal, že samotné evropské armády NATO nejsou schopny vézt intenzivní válku - i víceméně jednostrannou - v délce měsíců,“ argumentuje stanovisku, které vyjádřil nedávno generál Petr Pavel pro DVTV. Pajonk uvádí, kdy se něco podobného už stalo: „Například připomeňme situaci z roku 2003, kdy se Turecko cítilo být ohroženo Irákem a požádalo NATO o pomoc dle čl. 4 Severoatlantické smlouvy: vyslání PVO Patriot a letounů včasné výstrahy. Německo, Francie a Belgie to vetovaly, protože by pomoc ´ohrozila mírové řešení´ a ´dala najevo, že diplomacie neuspěla´.“

Je už rozhodnuto?

Na dotaz ParlamentníchListů.cz nyní rezort potvrdil, že víceméně trvá na svých představách. Jeho pracovníci uvedli, že se dokončuje vyhodnocení dalšího postupu při modernizaci vrtulníkového letectva. „Předpokládáme náhradu 17 kusů vrtulníků Mi-24/35 celkem 12ti novými vrtulníky vybavenými pro bojovou podporu pozemních sil,“ konkretizoval Petr Medek z ministerstva obrany. Armáda si přitom ponechá nejméně 6 kusů stávajících helikoptér W-3A Sokol, které se osvědčily významně například při katastrofálních záplavách na Moravě v roce 1997, jak na svých stránkách charakterizuje Armáda ČR. „Je plánováno provést generální opravy u 4 vrtulníků Sokol tak, aby jich armáda do konce roku 2018 měla - primárně pro úkoly letecké záchranné služby (LZS) a LPZS (SAR) - celkem nejméně šest vrtulníků,“ upřesnil pro ParlamentníListy.cz. Těchto polských strojů měla armáda k dispozici deset, ale piloti lítali jen s polovinou, a to kvůli úsporám.

Podle Pajonka to vypadá, že stát chce všestrannou armádu, která umí spolupracovat se složkami Integrovaného záchranného systému při chvályhodné péči a záchraně obyvatelstva, ale zcela tam rezignovala na to, co je jejím prioritním a nejdůležitějším posláním – obrana země. „Uvažovaná náhrada nejenže nemůže vůbec plnit stejnou roli jako Mi-24V/Mi-35, ale sama nedokáže obstát pod palbou ani chránit ostatní typy vrtulníků v naší výzbroji,“ vysvětluje Pajonk, proč nejde jen o to, že jeden typ nahradí jiným. Vrtulníkové letectvo tak celkově přijde o své bojové schopnosti.

Situace, kdy je česká armáda vnímána pouze jako logistická pomoc s podpůrnou funkcí pro policii či podobně, značně podle jeho slov omezuje naši vyjednávací pozici a může se nám šeredně vymstít. Ostatní nám pomohou, když uvidí, že svou obranu bereme opravdu vážně, máme ji připravenou a v prvé řadě nasazujeme své životy, nikoli druhých.

I Irák je proti teroristům chtěl

Politik zmiňuje řadu případů z aktuálních vojenských konfliktů, kdy se státy spoléhaly právě na bitevníky Mi-24, kterých se chce Česká republika zbavit. „Irák, napadený Islámským státem, nedávno po celém světě zoufale sháněl bitevníky Mi-24 a Mi-28,“ zmiňuje. Také Polsko, ohrožené Ruskem, je upřednostnilo. „Ukrajina vítězila s nasazením Mi-24, bez nich proti de facto vševojskové armádě separatistů prohrává,“ uvádí další příklad a shrnuje přednosti: „Bitevníky přežijí zásahy, které by civilním či ´militarizovaným´ civilním strojům byly osudné. I poškozené se často ´dovlečou´ do bezpečí, namísto aby havarovaly na nepřátelském území. Umí efektivně chránit transportní vrtulníky před palbou nepřátel, ´vyčistit´ jim místo k přistání. Efektivně bojují proti invazním silám.“ Umí efektivně bojovat nejen s komandy radikálních islamistů.

Co se týče ceny, kterou stát zaplatí za obměnu, uváděly se hodnoty zhruba minimálně 4,2 miliardy korun. Ministerští úředníci nejsou v tomto směru příliš sdílní. „Konečnou cenu určí až případné výběrové řízení, které porovná cenové a kvalitativní nabídky více dodavatelů,“ dozvěděly se stručně ParlamentníListy.cz. Podle Tomáše Pajonka by se vyplatilo provést „americkou modernizaci“ – obdobně jako u Mi-171Š - a generální opravu. Odhady se pohybují mezi 195 – 890 milionů korun. Provést generální opravu W3 Sokol pro IZS by stálo kolem 1,2 miliardy. Celkem tedy 1,4 - 2,1 miliard korun.

Zakázka se už připravuje

Podle aktuálních informací, které ministerstvo obrany ParlamentnímListům.cz na vyžádání sdělilo, se očekává, že k vyhlášení veřejné zakázky na vybrané vrtulníky dojde ještě před koncem letošního roku, případně v první polovině roku 2016. „Poptávány přitom budou nejen samotné vrtulníky, ale také jejich výzbroj a výstroj, včetně zásob munice, systémů logistické podpory, údržby a servisu a také výcviku létajícího a pozemního personálu,“ doplnil Petr Medek.

Tomáš Pajonk se nedomnívá, že až takový spěch je na místě. Podle jeho zjištění jsou naše Mi-24 po osmi až jedenácti letech v podstatě zánovní. Životnost do generálky je dvacet let a i po ní lze tyto stroje provozovat ještě mnoho let.

V případě oprav vrtulníků je podle Stropnického česká armáda závislá na dodávkách náhradních dílů z Ruska. I to se uvádí jako důvod, proč se jich zbavit. „Začínáme mít problémy se servisem a přísunem dílů. Není to sice vážné, ale situace není příjemná,“ řekl doslova ministr. „Dočasné problémy s dodáváním náhradních dílu z Ruska jsou způsobeny sankcemi, které nebudou trvat věčně a v každém případě je budeme muset vyřešit kvůli našim Mi-171, kterých si vysoce cení USA i NATO a ministerstvo obrany v čele s ministrem Stropnickým je hodlá provozovat i dále,“ neakceptuje spekulace Pajonk.

V současné době opravuje stroje LOM Praha, jehož zřizovatelem je Ministerstvo obrany. Vrtulníky ruské výroby Mi-8, Mi-17, Mi-171Š a Mi-24 byly do výzbroje české armády zařazovány postupně od roku 1967. Celkem jich je v armádních hangárech na čtyři desítky. Armáda je využívá pro přepravu lidí i materiálu, nasazeny mohou být i v zahraničních misích. Využívány jsou také v integrovaném záchranném systému nebo při humanitárních evakuacích zdravotně postižených lidí podle programu Medevac. Vrtulníky typu Mi-8 jsou v salonní úpravě používány také při přepravě ústavních činitelů.

Stránky Armády ČR specifikují Mi-24 přesně jako dvoumotorový bitevní vrtulník, určený pro přímou podporu pozemních jednotek, ničení obrněných cílů a přepravu osob, případně nákladu s přepravními možnostmi.

Jsou tankové ataky s bitevníky za zády už minulostí?

Objevují se samozřejmě i stanoviska na podporu ministerstva či podrobnější analýzou jednotlivých strojů. Redaktor se specializací na vojenskou a bezpečností tématiku Jan Grohmann se internetovém portálu armadninoviny.cz mimo jiné uvádí, že některé typy sice nedosahují „palebné síly jako čistokrevné bitevní vrtulníky, avšak doby obřích tankových bitev jsou minulostí (…) Pro čistokrevný bitevní vrtulník nebude na evropském bojišti místo.“ Nejen vzhledem k tomu, že se dnes armádní úkoly prolínají s úkoly policie nebo záchranných složek, může podle něj střední víceúčelový vrtulník zastat několik rolí současně, shoduje se s argumenty, které pro změnu třeba Pajonk za podstatné nepovažuje: Pro bitevní úkoly pak podle Grohmanna není problém na palubu umístit pokročilé zbraně, jako jsou AGM-114 Hellfire nebo nově i laserem naváděné střely Hydra 70.

Podle Tomáše Pajonka je možné, že se nakonec zakázka na vrtulníky dostane na seznam kontroverzních armádních investic, které i v minulých letech měly špatnou pověst.