Osm let se klubala na svět kniha Pod znamením půlměsíce s podtitulem Příběhy z Evropy pod vládou islámu, než se začátkem letošního léta dostala ke svým prvním čtenářům. Právě tolik času uplynulo od chvíle, kdy se Luděk Frýbort pustil do psaní románu, jenž je projekcí současného trendu ve vývoji západní, respektive evropské civilizace do období let 2049–2070. Tedy civilizace, která odvrhla své kořeny, ztratila vůli k obraně a proklamované hodnoty zbavila jejich obsahu. Děje se odehrávají v době, kdy téměř celá Evropa se nachází pod muslimskou mocí, která se však začíná drolit v důsledku vnitřních rozporů a postupného vyčerpání zdrojů vytvořených západní civilizací.

V úvodu ke knize připomíná český exilový spisovatel žijící od roku 1979 v Německu, že islám, jehož název je odvozen z arabské slovesné formy istaslama, což značí podvolit se nebo také bezvýhradně se podřídit, zbavuje věřícího odpovědnosti za jeho činy. Člověk tedy nekoná nic z vlastního rozhodnutí, vše je řízeno vůlí Boží. V jedné z kapitol Koránu se praví: „Když se na pochodu střetnete s nevěřícími... nejste to vy, kdo je zabili, ale Bůh je zabil…“ Když dokážeme přijmout logiku této věty, podle Luďka Frýborta pochopíme snadněji, v čem spočívají všechny ty hrůzné činy na bojištích svaté války, jak se o nich denně dočítáme v novinách. To ne mudžahídové zabíjejí, mučí, popravují, podřezávají, vyhánějí z domovů, to Bůh zabíjí.

Je urážlivé, když se početné muslimské rodiny tísní v provizorním bydlení

Kniha je rozdělena do čtyř částí s výstižnými názvy Záplava, Exodus, Záplava ustupuje a Zaslíbená země. V té první můžeme prožít paralelní a hluboce lidské příběhy utečenců z různých koutů porobené Evropy – Itálie, Čech, Pobaltí, Německa – a dobytého Izraele; příběhy křesťanů, židů, drúzů a lidí sekulárních. První příběh líčí osud badatele z Florencie a později zaměstnance městské vodárny dvacetitisícového Orvieta Paola Carlucciho. Poté, co městská rada prohlásila, že je nespravedlivé a urážející, tísní-li se dvanácti- i vícečlenné muslimské rodiny v provizorních příbytcích, kdežto osamělé italské páry nebo rodiny s jedním dítětem si drží prostorné byty, dostal vypovídací dekret a po Florencii musel i s manželkou a třemi dětmi opustit i svůj druhý domov. Přišel i o místo ve vodárně, o němž muslimský šéf usoudil, že by dobře slušelo jeho zeti.

Začátek druhého příběhu se odehrává v Česku v červnu 2062 na studentské koleji, kde se Jakub rozčiluje nad netečností svých kolegů, které nebaví politika ani sledování zpráv. „Dozvěděli byste se, že například Francouzi dostali muslimskou vládu. Jsou s tím v Evropě už sedmí, a určitě ne poslední. Ještě se tomu dalo zabránit, kdyby se ostatní strany spojily, ale socialisti radši uzavřeli koalici s mohamedánama. To je průser, nechápeš?“ čílil se Jakub a poznámka, že Francouzi byli vždy střelený národ, ho ještě víc popudila. „My zatím mohamedánskou vládu nemáme, ale mešity se stavějí všude. V Rakovníce nedávno už druhá. A v Jindřichově Hradci si lidi zvolili za starostu nějakého Butárika,“ pokračoval.

Pitomí jsou jen demokrati, zato odpadlictví od islámu se trestá smrtí

Dodal ještě, že nešlo o Slováka, jak by se podle jména dalo soudit, ale o Mohameda Butárika z Tunisu. A nebyli to jen Arabové, kdo ho volili. „Jestli to takhle půjde dál… Francouze, Němce, Taliány a jiný takový mohamedi převálcovali, protože jich už bylo víc. U nás jich zatím tak moc není, ale zvolíme si je na sebe sami. V týhle zemi nebyl za posledních stopadesát let průser, aby si ho Češi svobodně a demokraticky nezvolili. Nejlepší by bylo se na tuhle podělanou zemi vykašlat a někam utéct,“ zapojil se do debaty Milan, ale Jakub ho vzápětí upozornil, že uprchlíky dnes už nikde neberou, nebo alespoň našince ne.

S vysvětlením, kdo za volbou muslimů u nás může být, přišla Daniela. „Cikáni se houfně dávají na mohamedánství, protože jim za to imámové slibujou motorku. A když se přihlásí celá rodina, dostane auto. Ale musí v ní bejt aspoň pět lidí,“ tvrdila. „Beztak nevím, co budou mohamedům platný. Cikán dneska dostane motorku, zejtra se s ní vybourá nebo ji prochlastá, a bude po islámu,“ zapochyboval Milan. „Takhle pitomí jsme my demokrati, ale mohamedi si dovedou svoje miláčky přitáhnout. Něco jim slíběj, něčím vyhrozej… buď budeš šlapat, nebo...,“ naznačil Jakub. „Nebo se tuhle támhle najde milej novověrec podřezanej. Odpadlictví se u nich trestá smrtí, to je známá věc,“ uznal Milan.

Z Prahy se mělo stát centrum islámu pro střední Evropu

Na podzim 2062 se však situace u nás začala měnit. Muslimové v Rakovníku ještě nestačili dostavět druhou mešitu a už do ní vtrhl rozlícený zástup. Vyházel modlitební koberečky na ulici a snažil se ji podpálit. Když se to nedařilo, jal se ji pracně bourat, raduje se z pohledu na hroutící se minaret. Brzy nato se rozšířily zvěsti, že se muslimové hodlají zmocnit chrámu svatého Víta na Pražském hradě, hlavní věž nahradit minaretem, dvě vedlejší zbořit, vypudit pražského arcibiskupa a místo něj nastolit prý jakéhosi muftího odkudsi z Maroka, čímž by se z Prahy stalo centrum islámu pro střední Evropu.

Tu se seběhli vzbouřenci z celých Čech i z Moravy a přilehlých částí Polska. Nezkoumali, zda se pověst zakládá na pravdě, či ne, a dali se do honu na muslimy. Praví se, že byly za těch dnů pobořeny mešity a jiná zařízení ve všech pražských čtvrtích, ba až v Kralupech nad Vltavou a v Týnci nad Sázavou. „Z toho poznali muslimští vůdcové v Němcích i jinde, že už nelze čekat, a dali svým jednotkám povel k pochodu do Čech. Kdo chtěl, mohl v tom spatřit analogii s křižáckými výpravami patnáctého století,“ píše Luděk Frýbort ve své knize Pod znamením půlměsíce, která je projekcí současného trendu ve vývoji evropské civilizace do období let 2049–2070.

Ukaž lidu nějakého nepřítele a on se pohrne vylít si na něm svůj vztek

Další příběh líčí osudy desátníka vatikánské gardy Kaspara Uezwillera poté, co muslimské obyvatelstvo  vzalo útokem papežovo sídlo. Když po něm vyhlašovali pátrání, zapochyboval náčelník Stráže veřejné bezpečnosti Cevdetoglu před šéfem Odboru pro náboženskou čistotu Jahjá al-Chattábím o nutnosti dobývání Vatikánu. Ten ho však usadil, že šlo o spontánní hnutí rozhněvaného lidu, kterému se nedalo zabránit. V duchu mu však musel dát za pravdu. Vždyť zprávy, které nosili z římských ulic agenti, hovořily o značné nespokojenosti mezi muslimským obyvatelstvem, ne však s jakýmsi starcem ve vatikánském paláci, nýbrž s vlastním politickým vedením. Proto se tak hodil onen „rozhněvaný lid“.

„Říká se na tržištích a po čajovnách, že je čím dál větší chaos a nedostatek potravin, otopu i všeho ostatního, že by se mělo jít a tu zkorumpovanou, neschopnou bandu vypráskat a že za křesťanů bylo líp. Když tohle už říkají věřící… Naštěstí existují způsoby, jak obrátit hněv lidu proti vhodnějšímu cíli. Lid je pitomý, ukaž mu nějakého nepřítele a on se pohrne vylít si na něm svůj vztek. To se podařilo a snad teď bude na nějaký čas pokoj. Pak asi zase bude třeba ukázat lidovému hněvu nějakého nepřítele, co jiného. Dokud jsou nevěřící, je i nepřítel. Kdyby odtud zmizeli – a ono jich opravdu ubývá – museli bychom si nějaké vymyslet,“ přemítal šéf Odboru pro náboženskou čistotu.

Otrok je ten, o koho je postaráno, a on za to uznává pánovu autoritu

Do června roku 2063 v Německu je zasazen příběh bývalého starosty Heinemanna, jemuž učený šajch Abdarrahmán abú Wádžid vysvětloval rozdíl mezi muslimy a křesťany. „My, muslimové, jsme otroci Boží. Podléháme přímo Jemu, protože jsme pochopili a přijali Jeho zákon. Vy, křesťané, jste ho zatím nepochopili, takže musíte mít mezi sebou a Bohem prostředníka. Ode dne, kdy ve vašich zemích převládl islám, jsme jím my. Jste našimi otroky, a tím i otroky Božími. Nezní vám to dost logicky?“ podivoval se učený šajch a dodal, že na křesťanech je zarážející to, jak si namlouvají něco, čemu sami nevěří. A dokládal to na svém pozorování evropských politiků.

Ti, když chtěli získat na svou stranu voliče, tak jim neslibovali svobodu, ale jistoty. Tedy řád, v němž je o každého postaráno, aby se v případě nějaké nehody neocitl až na dně bídy. „Aby se vždy mohl spolehnout na státní instituce, které mu pomohou, poskytnou mu určité minimum prostředků k životu. Jiným slovem otroctví. A vaši lidé je rádi přijímali, kdo nabízel poddanství v zajištěnosti, vyhrával volby. Je to přirozené, zbytečně se hrozíte toho slova. Otrok je ten, o koho je postaráno, a on za to uznává pánovu autoritu. Zajištěnost bez podřízení se autoritě je iluze. Nebo také pokrytectví: mluvili jste o svobodě a byli jste otroky státu,“ konstatoval učený šajch.

Z menšiny se stala většina a začala prosazovat své pojetí veřejné správy

Heinemann pak večer doma při hovoru s manželkou litoval, že neodjeli za dcerou do Ameriky, když ještě byla možnost. „Namlouval jsem si, že mi brání moje povinnost. Jsem primátor, mám zodpovědnost, nemohu se jen tak sebrat a zmizet. Jenže ona to nebyla ani tak povinnost jako tvrdohlavost a samolibost. Nosil jsem primátorský řetěz a moc se mi to líbilo. A nenechal jsem toho, ani když se z muslimské menšiny stala většina a začala prosazovat své pojetí veřejné správy. Aspoň tehdy jsem měl odstoupit, určitě by mi v tom muslimové nebránili, spíš naopak. Ale držel jsem se té židle jako… Viděli jsme, kam to všechno směřuje, ale pořád jsme si pro muslimy pěstovali omluvy,“ přiznal zkroušeně.

Jeho žena navrhla uplatit někoho, aby dostali povolení odjet z Německa do Ameriky, protože být v jejich městě ženská je prý něco nepředstavitelného. „Chodit s hlavou zamotanou v tom jejich pitomém šátku, kabát na paty, v horku jako v zimě… Mám už toho dost nechávat na sebe pokřikovat ty muslimské haranty, tuhle po mně taková parta házela kamením. A zaplavat bych si šla, s tím je taky konec, koupaliště jsou jen pro chlapy, kdepak by se ženská mohla svléct do plavek. Už mě párkrát zastavili ti vousatí, prý že se nepatří, aby žena běhala po městě sama, vždycky jen v doprovodu muže,“ bědovala.

Lidé se zbytečně stávají otroky zla, když stačí říct, že to dělat nebudou

Heinemann nebyl žádný dobrodruh, ale naopak se celou svou kariéru vyhýbal riskantním rozhodnutím v přesvědčení, že všechno se dá vyřešit smírně, dohodou, ústupkem. I v tom byl sociální demokrat, člen strany, z níž dávno vyprchal někdejší revoluční zápal. Ale v nastalé situaci provedl svou první soukromou revoluci, když se odmítl podílet na fízlování svých krajanů. „Vzepřel jsem se nečestnému návrhu? Ovšemže vzepřel, co jiného jsem mohl dělat. A bylo to snadné, snadnější, než jsem čekal. Jak zbytečně se lidé stávají otroky zla, když stačí vyslovit – tohle, pánové, já dělat nebudu,“ přiznává Heinemann, jedna z postav knihy Luďka Frýborta Pod znamením půlměsíce.