Jaké nejzajímavější zážitky jste si z cesty do Alp přivezl?

Stavěl jsem se v Pasově, abych se podíval, co tam udělala povodeň, která byla vůbec největší, jakou tam mají u radnice na takovém vodočtu zaznamenanou. A zaujalo mě, jak lidé rychle likvidují stopy po povodních. Není to jen německou důkladností a pořádkem, ale jako by se snažili zapomenout na síly, které se nedají kontrolovat a jsou silnější než civilizace. Také si tam udělali jakoby torzo lodi z různých kusů naplaveného dřeva. Je to umělecká plastika a je to takový další způsob, který asi fungoval možná už od pravěku, jak se prostřednictvím umění vyrovnávat s tou silnou emocí, s tím silným emočním šokem, co ta příroda provedla.

Pozoroval jste rozdíl v tom, jak se lidé vyrovnávali s povodněmi v Německu a u nás?

Pak jsem byl hlavně v Hallstattu, což bylo skoro centrum světa někdy v tom 7. až 5. století před Kristem, protože část Hallstattu byla zavalena kamennou lavinou o výšce zhruba dva metry. Když hodně prší, tak ty sedimenty jsou těžší, sesouvají se dolů a voda působí trošku jako olej. A zase podobný obrázek. Velký šok, ale také pro nás neobvyklé reakce. Lidé si v Německu lepí na domy nebo kostely děkovné cedule, na nichž děkují všem dobrovolníkům, kteří jim pomohli. Fungovali tam hasiči, armáda, sousedská výpomoc. Často se objevuje motiv „Bylo to strašné, ale pomohlo nám to, stmelilo nás to.“ My Češi jsme možná v tomhle víc negativističtí, tam mnoho těchto soukromých sdělení skončilo chválou toho, jak to ti lidé nakonec zvládali.

V posledních týdnech nás ale místo povodní sužují obrovská vedra. Co takovým obrovským výkyvům počasí jako klimatolog říkáte?

Index extremity, který vyjadřuje jak rychle a k jakým extrémům dochází, roste. Severní polokoule je klimatický systém, který spolu souvisí. Ve dvou státech světa pociťují dopady klimatických změn nejsilněji, a to jsou Indie a USA kvůli suchu nebo povodním. Při letošních povodních zahynulo v Indii šest tisíc lidí. To, co se dálo u nás, by Indové pravděpodobně za povodeň vůbec nepovažovali. Od roku 1980 se počet katastrof zvýšil pětkrát. Je to počítané na základě ztrát na životech a na majetku, pravdou je, že lidí je víc a jsou bohatší. Nicméně když to očistíte o tento vliv, tak je stejně znát, že se s klimatem něco děje. Americký příklad, který je hodně ilustrativní, jsou tornáda.

Ameriku tedy sužují tornáda více než v minulosti. A jaký přírodní úkaz je to v případě Česka?

V České republice se vyplatí sledovat, co se kde klimaticky šustne na severní polokouli. Je jen otázka času, než se to v nějaké formě – pravděpodobně ne jako tornádo, ale jako silný vítr – objeví i u nás. Američané mají záznam počtu a intenzity tornád za dobu víc než padesát let. A za posledních deset let vykazuje zhruba třetina téhle doby maxima největšího klidu, druhá třetina naopak maxima největší bouřlivosti a zbytek je normální. Z posledních deseti let je tedy sedm let anomálních. A to jak co se týká klidu, tak silného větru. Kdybychom to měli aplikovat na Českou republiku, tak to bude sucho, povodeň, prostě extrémní rozkolísání hydrologického cyklu.

V Česku je ale rozkolísaná i politická scéna. Lze považovat za extrém, že padne vláda proto, že milenka premiéra nechá sledovat jeho manželku vojenským zpravodajstvím?

Tohle vypadá buďto jako antická fraška, nebo antická tragédie. Ale já moc nesleduji, kdo za co může, spíš všímám jiných věcí. První je ta, že to, co by bylo před deseti lety prakticky nemyslitelné, a to je ta paralela s tím počasím, se pomalu stává normou dneška. A druhá je ta, že se vybírají daně, my si stát platíme a on nám má prokazovat určité služby. Teoreticky jsme vůči státu v pozici zákazníka, stát by si nás měl předcházet. Ale my se z té role zákazníka dostáváme pomalu do role nevolníka. Pozoruji tu zhoršování, a to se nejedná o demokracii, ale o ekonomiku, třeba na množství poplatků nebo čekání na registry a podobně. To mě znervózňuje.