Napsal jste knihu Sto studentských revolucí a některé další. Dokážete nyní s odstupem zhodnotit přínos Sametové revoluce pro Česko?

Jednoznačně za pozitivní považuji, že po pěti dekádách máme svobodu, stále si myslím, že hlavními vítězi jsme my – občané. Přestali jsme být ovládáni všude dosahující totalitární, později autoritářskou mocí. Můžeme o sobě začít rozhodovat bez státního omezování. Získali jsme intelektuální svobodu názoru a pohybu a to spolu s plnými samoobsluhami, na které řada lidí čekala spíše než na svobody občanské. Nicméně došlo k mnoha chybám, které jsou dnes s odstupem více než zřetelné, a o kterých je právě dnes třeba otevřeně hovořit.

V rámci ostře se zvyšující sociální stratifikace vyrostl majetek a možnosti několika málo vyvolených. Takzvaná česká cesta kuponové privatizace, tedy zhasneme a vybudujeme kapitalismus, přivedla k vrcholu více či méně skrývané ekonomické a politické moci několik málo vyvolených. Nová porevoluční elita není stejného původu, intelektuálové jsou spíše vysmíváni. Ideologie, kterou hlásali komunisté, byla nahrazena ideologií moci a peněz. Heslo „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“ bylo nahrazeno heslem „urvi, co můžeš“ a to bez skrupulí.

Za vážný problém pokládám kromě provázání politických a ekonomických „elit“ rovněž stav českých médií, bohužel i těch veřejnoprávních. Kdo dnes ještě může věřit, že jde o „hlídací psy demokracie“? Přes všechny uvedené problémy jsme svobodní, jsme pevně ukotveni v evropských strukturách a náš domácí „svinčík“ si musíme uklidit sami. Když si uvědomíme a přijmeme za své, že nikdo jiný to za nás neudělá, pak jsme snad na dobré cestě.

Miroslav Štěpán, jeden z mála odsouzených za policejní brutalitu 17. listopadu 1989, se nyní brání, že pobýval v inkriminované době na Kubě. Můžete to uvést na pravou míru?

Miroslav Štěpán byl 17. listopadu 1989 v Praze. Dostával přímé zprávy z demonstrace. Více najdete v rozhovoru, který jsem s ním vedl. Kniha, na níž jsem spolupracoval s kolegou Pavlem Urbáškem, se jmenuje Vítězové? Poražení? Životopisná interview a vydalo ji nakladatelství Prostor. V jejím druhém díle je vše na stránkách 651 až 652.

Do jaké míry přivodily skartace kolem roku 1989 za ministra vnitra Richarda Sachra pogrom v následném poznávání historie totalitního režimu?

Pokud materiály, a to jakékoli, mizí, je to jistě nejen pro historiky velká ztráta. Nedomnívám se však, že materiály StB jsou jedinými prameny, jejichž prostřednictvím se dá studovat naše nedávná minulost. Dokonce se domnívám, že se nejedná ani o materiály nejdůležitější. Nedávnou minulost nelze vykládat pouze prizmatem Státní bezpečnosti či bývalé KSČ. Za mnohem důležitější považuji otázky, které nabízí studium vývoje a proměn československé společnosti. 

Jak vy sám jste prožíval 17. listopad 1989?

Byl jsem nemocen a téměř celý listopad jsem proležel doma v posteli. Jako budoucímu historikovi věnujícímu se soudobým dějinám, i když jsem o tom v té době vůbec neuvažoval, se mi dostalo ale možnosti sledovat snad veškerá vysílání z oficiálních a neoficiálních zdrojů. Historie byla tenkrát skutečně všudypřítomná a hmatatelná. Pokud vaše otázka směřovala k tomu, co by bylo, kdybych byl zdráv, musím říci, že bych se demonstrace nezúčastnil, neboť jsem o ní neměl tušení. Navíc jsem se demonstrací obecně nezúčastňoval, zřejmě nejsem žádný hrdina.

Co si myslíte o Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), kde začali pracovat bývalí studentští vůdci, třeba Pavel Žáček, ale i disidenti, třeba František Stárek?

Byl jsem proti založení ÚSTR na bázi, na jaké vznikl. Nálepky ideologické a politické organizace se hned tak nezbaví. Dnes bych byl k této organizaci o něco smířlivější, především v tom smyslu, že může nabídnout začínajícím historikům možnost uplatnění. Myslím si ale, že je nutné rozlišovat. Zatímco Archiv bezpečnostních složek je podle mého užitečnou „nohou“ ústavu, pak jeho druhou „nohu“ za příliš užitečnou nepokládám. Za prospěšnější bych považoval, pokud by se prostředky věnované této organizaci rozdělovaly například prostřednictvím vlastního grantového systému, kde by žadatelé museli přesně popsat, jakému tématu se chtějí věnovat a co bude jejich vědeckým výstupem, vše v jasně vymezeném časovém horizontu.

Takový systém by byl z pohledu poznání naší minulosti nejen mnohem smysluplnější, ale také levnější. Pavel Žáček, od doby, kdy ho znám, byl přirozeným motorem myšlenky vzniku instituce zkoumající otázky bezpečnostních služeb. Není proto náhodou, že se stal prvním ředitelem ústavu. Osobně si nemyslím, že problém je v osobě Pavla Žáčka, ale v nejasném ukotvení instituce v soustavě historických ústavů a historických pracovišť Akademie věd a rozličných humanitních fakult. 

Scházíte se s bývalými studentskými vůdci? Do jaké míry je z nich cítit nespokojenost se současnou politickou situací?

Nescházím, některé z nich samozřejmě potkávám, popovídáme si o tom, jak se máme, popřejeme zdraví a jdeme svojí cestou. Jejich případná nespokojenost, pokud ji cítím, je přímo úměrná jejich dosaženým či nedosaženým životním ambicím. Osobně si vážím mnohem víc těch, pro které se Listopad 1989 stal mezníkem, výzvou a zároveň příležitostí, kdy se začali vzdělávat ve svém oboru, vyjeli studovat do zahraničí, začali „na sobě pracovat“. Tito lidé jsou dnes většinou úspěšní a spokojení.

Méně si pak vážím těch, pro které byly listopadové události začátkem politické kariéry bez toho, aby kdy poznali, jak žijí běžní občané. Kariéra budovaná na hrdinském étosu vystoupení v roce 1989, které mimochodem hluboce oceňuji, se mi dnes, třiadvacet let po revoluci, jeví jako nedostatečná. Někdy je pro mě velice smutné sledovat, jak se někteří dřívější studentští vůdci vzdálili ideálům Listopadu roku 1989, jaké kompromisy jsou ochotni podstoupit. Sami vám to samozřejmě ale nikdy nepřiznají. Možná uvěřili tomu, že jsou vyvolení, že jsou mesiáši, jde jen o to, zda této iluzi nepropadli jen oni sami.