Drulák upozorňuje, že vzpoura proti establishmentu není nový jev. Dobře viditelná byla před několika lety, kdy se v Evropě dávala dohromady evropská ústavní smlouva. Ta musela projít schvalovacím procesem v jednotlivých členských zemích Evropské unie. Zařízli ji ale Francouzi a Nizozemci, kteří ji v referendu odmítli. Nizozemsko a Francie jsou přitom zakládající země evropského společenství, a tak by se dalo čekat, že zrovna tam proběhne hlasování hladce.

Neproběhlo, stejně jako letos, kdy Nizozemci v referendu odmítli ratifikaci asociační smlouvy mezi EU a Ukrajinou. Drulák z toho usuzuje, že občané již pár let mají zkrátka tendenci říkat v referendech „ne“, ať zní otázka jakkoliv, takže rozhodnutí Britů vystoupit z Evropské unie by nemělo být chápáno jako něco extra převratného. 

Za novinku v současné situaci vydává Drulák skutečnost, že odpor proti establishmentu probíhá současně v klíčových velkých zemích evropského Západu. Před několika měsíci proběhl Brexit, před několika dny zvítězil v amerických prezidentských volbách Donald Trump. Příští rok na jaře se budou bedlivě očekávat výsledky voleb ve Francii a v Německu.

Lid ztratil naději a je frustrovaný

Proč se lidé ve velkém bouří proti establishmentu? Drulák se přiklání k názoru francouzského ekonoma Thomase Pikettyho, který odpor proti establishmentu přičítá nezvládnuté globalizaci. Jinými slovy, západní země nezvládly zajistit, aby plody globalizace (především hospodářský růst) byly rovnoměrně rozděleny ve společnosti. Místo toho došlo k tomu, že výnosy z hospodářského růstu schlamstli ti nejbohatší a zbytek společnosti se na to jenom díval. Není potom divu, že v lidech rostla frustrace.  

V této souvislosti Drulák podotýká, že zkušenost Západu je jiná než zkušenost Číny. Zatímco čínský hospodářský růst se týká velké části společnosti, Západ s vysokým životním standardem došel do bodu, kdy další bohatnutí není vůbec demokratické – týká se jenom špičky společnosti. Většině společnosti, která bohatnutí jenom přihlíží, se to nelíbí. Jejich frustrace pramení dle Druláka zejména z představy, že oni to sice ještě nějak zvládnou, ale jejich děti už ne. 

„Když se podíváte na sociologické průzkumy v amerických volbách, ti, kdo volili Trumpa, nebyli jenom nevzdělaní, frustrovaní, jak se to občas říká. To byli často vzdělaní lidé, často lidé patřící do střední třídy, kteří ztratili víru v to, že jim systém zaručuje to, co zaručoval jejich rodičům – že jejich děti budou mít slušné životní šance,“ uvedl Drulák na debatě pořádané Masarykovou demokratickou akademií.

Vedle ztráty naděje v budoucnost žene lidi (zvláště Evropany) k protestním hlasům také strach z následků rozvratu na Blízkém východě. „Protože Blízký východ se nám skutečně rozvrátil a většina států bojuje o přežití nebo se propadá do naprosté nefunkčnosti. Když je naše sousedství ohroženo takovým chaosem, jsme ohroženi i my,“ varuje Drulák. „Migrační krize ukázala, že důsledky mohou být bezprostřední. Výsledkem je, že stávající politické instituce ztrácejí důvěru, a to jak ty mezinárodní, tak i ty národní,“ myslí si.

Clintonová si prohru zasloužila

Při hledání řešení současné situace bychom se měli vyhnout třem extrémům. Za jednoznačnou chybu Drulák považuje pokračování ve vyjetých kolejích. „Že si řekneme, že budeme pokračovat jako dosud. Že je to otázka komunikace – že to voliči nepochopili a my jim to musíme lépe vysvětlit. Že globalizace je výhodná a že pokud něco v Evropské unii nefunguje, je to tím, že jsme ji dostatečně neintegrovali a je potřeba ji integrovat dál,“ rozvedl Drulák svoji myšlenku.

Pokud bychom se vydali touto cestou, zvýšíme tím akorát počet frustrovaných. „Tohle byla cesta Hillary Clintonové. Vsadila na to, co je to intelektuálně pohodlné… Je zcela namístě, že prohrála,“ má za to Drulák.

Druhým extrémem označuje Drulák jakýsi revoluční romantismus, jehož podstatou je myšlenka na založení nové společnosti. Jak to dopadá, nám názorně předvedl Alexis Tsipras a jeho Syriza. Sice velmi radikálním programem oslovili voliče, dostali spoustu hlasů, dokonce tolik, aby vytvořili vládu. Jenže narazili na realitu, museli jednat pragmaticky a jejich výsledky neodpovídají nabízenému programu. „Povedlo se jim vyjednat ještě méně, než co měli na stole řečtí socialisté a předchozí vláda,“ upozorňuje Drulák.

Třetím extrémem je dle něho populismus, tedy kopírování a prohlubování obav občanů. „Myslím si, že české obavy z migrace nabývaly této podoby, zejména s ohledem na to, že jsme tu žádné migranty ani neměli. Kdybychom porovnali počet lidí, kteří se fyzicky setkali s migranty, s těmi, kteří se bojí migrantů, je to obrovský nepoměr. Těch, kteří se setkali s migrantem, jsou stovky či tisíce. Obava z nich ale zasáhla statisíce, možná miliony,“ všiml si Drulák.

Pokud chtějí politici dělat rozumnou politiku, měli by se těmto třem úskalím vyhnout. „Kladu si otázku, zda Trump bude něčeho takového schopen,“ přiznal Drulák s tím, že nový americký prezident je v tomto nadějí zejména proto, že příliš nevíme o jeho politice.   

Do eurozóny nevstupovat

Na závěr svého vystoupení se Drulák vyjádřil k případnému členství České republiky v eurozóně. On sám by se do eurozóny nehrnul, protože v ní prozatím vidí řadu fatálních nedostatků. „Rozumím obavám, že se Česká republika, pokud se nepřipojí k eurozóně, může dostat na okraj evropského integračního pohybu. Na druhou stranu, otázky nad eurozónou jsou v současné chvíli takové, že možná je namístě dát si trochu načas a nehrnout se tam,“ radí Drulák.