V úvodu svého pravidelného mediálního hodnocení se Petr Žantovský zaměřil na zpravodajský program veřejnoprávní televize. „Česká televize oslavila desáté výročí existence kanálu ČT24. Ústy svých šéfů je spokojena, neboť má sledovanost čtyři procenta a podle průzkumu prý ČT24 důvěřuje přes 80 procent diváků. To jsou zajímavá čísla. Absolvent základní školy si snadno spočte, že 80 procent ze 4 procent jsou 3,2 procenta. Znamená to tedy, že této stanici důvěřuje 3,2 procenta českého televizního diváctva. Logicky, vždyť nedivák se těžko může vyjádřit ve věci důvěry, či nedůvěry k něčemu, co nezná,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz mediální analytik Petr Žantovský.

V numerickém pohledu na zpravodajský program ČT24 pokračuje dalšími údaji. „Ročně vybere Česká televize na tzv. koncesionářských poplatcích cca šest miliard korun. Měsíční poplatek činí 135 Kč, tedy roční 1620 korun. Z toho plyne, že u nás máme platících cca 3,7 milionu koncesionářů. Vzhledem k faktu, že země má podle posledních údajů přibližně deset a půl milionu obyvatel, je koncesionářem cca 35 procent z nich. Musíme ovšem vzít v úvahu, že ´koncese´ se platí od adresy, nikoli od občana, to by to procento bylo mnohem vyšší. Ale někde platí poplatek třeba provozovatel pohostinství, zase kdyby se platilo ´od osoby´, by byla od poplatků osvobozena nemluvňata. Tedy dejme tomu, že reálně spočitatelnými – nějakou formou platícími – diváky ČT je polovina naší populace,“ uvažuje mediální odborník.

Trochu drahý špás - jeden důvěřující divák za téměř pětačtyřicet tisíc

Za diváky České televize lze tedy považovat zhruba pět milionů lidí. „Znamená to tedy, že na ČT24 se dívají jen čtyři procenta z tohoto počtu, tj. 200 tisíc lidí. A z nich té televizi důvěřuje jen 160 tisíc lidí. Česká televize má roční rozpočet bratru 7 miliard. Na každého důvěřujícího diváka tedy všichni občané zaplatí 43 750 Kč ročně. Možná by stálo za to položit dvě otázky. První: pročpak nám novináři, a nejen ti česko-televizní, neposkytují tyto výpočty v úhrnu a oslňují pouze efektními, ale pramálo vypovídajícími výřezy skutečnosti? A druhá: není skoro pětačtyřicet tisíc vynaložených z veřejných prostředků na jedinou důvěřující diváckou hlavu přece jen poněkud drahý špás?“ ptá se Petr Žantovský.

Od zpravodajské ČT24 přenáší pozornost k událostem spojeným se 70. výročím konce druhé světové války. „Tak nás v květnu 1945 osvobodila americká armáda. Alespoň takový dojem si musel odnést každý, kdo v uplynulých dnech sledoval naše mainstreamová média. Ve všech defilovaly americké tanky a jiná bojová vozidla, pamětníci i jejich potomci, kteří na oslavy přijeli do Česka ze zámoří. Největší oslavy se odehrály v Plzni, kde, pravda, skutečně byla v květnu 1945 spojenecká, nikoli sovětská vojska. Tomu, kdo pamatuje časy před listopadem 1989, to muselo velice silně vyvolat pocit déjà vu,“ domnívá se mediální analytik.

• TÉMA: 70 let od konce 2. světové války
   

Vítězové studené války chřestí zbraněmi a natřásají propagandistické peří

Nutně se vybaví pionýrky povinně shromážděné na náměstích, bojová technika, kam oko pohlédlo, projevy starých pánů s metály na hrudi. „Od rána do noci neustálá propagandistická masáž, která dokázala upřímnou vděčnost za dávné osvobození Rudou armádou od jha nacismu znechutit i hodně přesvědčenému komunistovi. Stejnou propagandistickou kampaň teď vedou česká média. Jen ta armáda, o níž se mluví, je odjinud. Položíme-li si otázku, proč se to děje, najdeme několik odpovědí. Jednak je to skvělý byznys, zejména pro tým Václava Marhoula. Jen by bylo asi správné zveřejnit, kolik přesně a kdo za tyto trachtace Marhoulovi zaplatil. A hlavně z jakých zdrojů. Vsadil bych se, že mezi nimi budou dominovat ty veřejné,“ poznamenává Petr Žantovský.

Druhá odpověď zní, že je to propaganda, která plyne z daného historického rozložení geopolitických sil. „Spojené státy zvítězily ve studené válce nad Sovětským svazem, daly si chvilku na čas, ale nakonec přišlo to, co přijít muselo: přepisování dějin. Historie je vždy služkou vítězů. Nu a třetí odpověď plyne z předchozí. Na Ukrajině se láme geopolitický chléb, nově se dělí Evropa a svět, vítězi předešlé – studené – války chřestí zbraněmi a předvádějí propagandistické peří. Jak suše konstatoval Kurt Vonnegut v knížce Jatka č. 5 – ´Tak to chodí´. Jen se bojím, že se tu chystají jatka č. 6,“ přiznává mediální odborník.

Domnělý vtip Reflexu se stal dokladem totální ztráty soudnosti

A nemůže pominout ani další novinářský úlet týdne, o který se v nejnovějším čísle postaral týdeník Reflex tím, že uveřejnil text J. X. Doležala „Exkluzivně: Našli jsme článek Hitler je gentleman!“ „Domnělý vtip se však stal ryzím dokladem totální ztráty soudnosti. Dříve se tomuto typu žurnalistiky přiléhavě říkalo ´revolverová´. Někdejší průkopnický týdeník stylu nové doby po roce 1989 za šéfování Petra Hájka, pozdější konzervativní a většinou dosti kultivovaný magazín za šéfování Petra Bílka, se stal pod vedením Pavla Šafra a poté jeho ´stínu´ Marka Stoniše vývěsní tabulí topolánkovské a poté nečasovské ODS,“ konstatuje pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.