Exprezident se tedy neocitl na včerejší slavnostní akci v pražském knihkupectví Luxor jen jako host, ale i jako zásadní iniciátor a dokonce spoluautor knihy. Nápad vydat svědectví o jedné z nejkontroverznějších postav současnosti totiž vznikl v Institutu Václava Klause po dubnovém slavnostním společenském setkání k 75. narozeninám profesora Knížáka, které nazvali organizátoři trochu podivně Fenomén Knížák, to se pak dostalo i do názvu knihy. Václav Klaus to vysvětlil nesnadnou zařaditelností Milana Knížáka do té či oné škatulky. Uvedl, že on osobně oceňuje Milana Knížáka za jeho přínos pro českou kulturu a umění i nepřetržitý boj za svobodu a demokracii. A proč rovnou kniha? „Na setkání se objevila řada textů a názorů, byla by škoda, kdyby se to neposunulo dál,“ vysvětlil Václav Klaus.

Společné světy Václava Klause a Milana Knížáka

Autor knihy Ivo Strejček, člen správní rady Institutu Václava Klause, v předmluvě knihy upozorňuje na společné světy obou výrazných osobností – významného politika, bývalé hlavy státu a bývalého generálního ředitele Národní galerie Milana Knížáka. Jejich prvním a nejviditelnějším společným světem je obhajoba svobody člověka. Oba jsou také hluboce přesvědčenými vlastenci, oba znají nevraživost, zášť a závist okolního prostředí, které je podle Strejčka zpravidla způsobeno neschopností jejich okolí vést kultivovanou, o názory a znalosti opřenou debatu. I sám Václav Klaus říká, že musí mít s Milanem Knížákem něco společného: „Máme, a asi i proto spolu chodíme na pivo. Když se dlouho nevidíme, chybí nám to.“

Milan Knížák - osobnost, která nenechává nikoho klidným

Publikace věnovaná profesoru Milanu Knížákovi je rozdělena do několika částí. V první jsou texty, které zazněly na slavnostním setkání uspořádaném Institutem Václava Klause k 75. narozeninám umělce. O oslavenci tu hovoří Václav Klaus i další osobnosti, které hodnotí jeho přínos umění, pedagogické i manažerské schopnosti. Podle bývalého kancléře exprezidenta Jiřího Weigla je Milan Knížák všestrannou uměleckou osobností, která nenechává příznivce ani odpůrce klidnými a poutá pozornost.

Člověk – to nemusí znít hrdě, ale normálně

Druhá část knihy je věnována výběru z textů Milana Knížáka, v ní se čtenáři seznámí nejen s jeho uměleckými, pedagogickými, manažerskými, ale i politickými a společenskými názory. Vysvětluje, proč podporuje liberální pravicové myšlení a jednání; tvrdí, že jeho úmysly nejsou nijak zvlášť ušlechtilé, protože to dělá hlavně kvůli sobě, kvůli kvalitě svého vlastního života, o který se má konečně šanci trochu zasloužit. „Hluboce mě uráží, když někdo prohlašuje, jak byl život za totality lepší. Každý pokus o návrat socialistických praktik, byť by byl zahalen v sebelákavější háv, považuji za omezení osobní svobody,“ říká v kapitole O svobodě a svobodné společnosti Milan Knížák. Komunisté halasně prohlašovali, že člověk, to zní hrdě, ale v skutečnosti pro ně jedinec neměl žádnou cenu. „Mně by stačilo, kdyby člověk znělo normálně,“ cituje tu ze své knihy 25 let v pichlavém sametu. Ale v knize jsou i pasáže z dalších Knížákových knih, například z knih „ To, že jsem se narodil, chápu jako výzvu“, „Dav se mýlí vždycky“, „Cestopisy“ a „Vedle umění“.

Václav Klaus – trochu fanfarón, ješitný, nesmírně pracovitý a zvyklý bojovat

Ale v knize nechybí ani Knížákovo hodnocení i srovnání prezidentů Václava Havla a Václava Klause. A z tohoto srovnání podle Milana Knížáka vychází lépe Václav Klaus. „I když v mnoha Havlových postojích i z předprezidentské éry lze při pozorném pohledu nalézt sympatie k levicovému uvažování, nedalo mu mnoho práce, aby se z disidentského prezidenta a demokratického vůdce stal monarcha, který začal vnímat svět jen skrze sebe samého,“ kritizuje prvního polistopadového prezidenta Knížák. Zato Václav Klaus je podle něj na pranýři především proto, že je věrný svým názorům, že populisticky neuhýbá podle toho, jak se natáčí politický větrník. „Když je o něčem přesvědčen, tak ho ani odpor celého světa nemůže v jeho názoru zviklat,“ oceňuje Václava Klause, který je podle něj bezesporu nejvýraznějším politikem první dekády našeho posttotalitního období. „Je trochu fanfarón, ješitný, nesmírně pracovitý a zvyklý bojovat, i když prohrává. To je v české zemi nebývalé a učíme se to až teď. V minulosti bylo obvyklé nevzdorovat, ale smířit se se situací, poněvadž „to chce klid a stejně nejde nic změnit“, hodnotí umělec Klausovu schopnost bojovat. Ale objevil i jeho slabinu, podle něj bylo prvním projevem slabosti, když ustoupil – ještě v roli premiéra – nátlaku stávkujících železničářů. „Ukázal tím totiž, že není neochvějný, že má i slabá místa, že se dá zviklat. A do těchto slabých míst začali všichni ti, kteří mu jeho suverenitu, jeho schopnosti, jeho způsob bytí záviděli, nepřetržitě bušit,“ upozornil na důsledek této „slabosti“. Dochází k závěru, že naše společnost Václavu Klausovi zůstává dlužna. „Znevažování jeho úsilí, jež vedou média i nejrůznější pidipolitici, kteří mají strach z Klausovy názorové stability, je velkou ostudou a špatným vkladem do budoucnosti,“ tvrdí Milan Knížák.

Knížák fouká proti větru a za to ho mnozí nemají rádi

Třetí část knihy nabízí naopak výběr textů Václava Klause o Milanu Knížákovi. Například reaguje na Knížákovu recenzi Klausovy knihy „Modrá, nikoli zelená planeta“ a polemizuje s některými jeho postoji, nebo je tu uvedena předmluva ke knize Milana Knížáka „25 let v pichlavém sametu“, kterou si autor slovy Václava Klause „nadělil sám sobě ke svému kulatému životnímu výročí“ (75. narozeninám). „Většinou fouká proti větru a za to ho mnozí nemají rádi,“ řekl bývalý prezident o všestranném umělci, který zastává osobitá stanoviska ve veřejných diskusích. Ve čtvrté části píše Milan Knížák sám o sobě a svém životě a v páté – obrazové části knihy – je malý výběr z umělecké činnosti Milana Knížáka.