IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Musil) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatelů na autonomii vůle zaručené v čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jemuž koresponduje čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky. Z důvodu právní jistoty bylo zrušeno i usnesení Nejvyššího soudu vydané v téže věci.

Stěžovatelé (v původním řízení žalobci) byli původními vlastníky rodinného domu a dalších nemovitostí, jejichž tržní hodnota dle znaleckého posudku činila 3 200 000 Kč. Tyto nemovitosti převedli na syna stěžovatelky (v původním řízení žalovaný) kupní smlouvou z prosince 2006 za cenu 1 500 000 Kč s tím, že převedený rodinný domek budou i nadále užívat k bydlení po sjednanou dobu 30 let za nájemné ve výši 1 000 Kč ročně. Pro vzájemné trvající neshody se žalovaným se stěžovatelé z domu koncem roku 2009 vystěhovali a od září 2009 si pronajali byt za nájemné ve výši 10 600 Kč měsíčně plus poplatky. Za účelem řešení tíživé životní situace, spočívající ve ztrátě původně vlastních bytových prostor, uzavřeli stěžovatelé v prosinci 2009 se žalovaným „dohodu o narovnání podle § 585 občanského zákoníku“, podle níž mezi účastníky nebylo sporu, že je legitimním požadavkem stěžovatelů žádat po žalovaném finanční vyrovnání zohledňující plnění v jeho prospěch, jakož i spravedlivé dorovnání ceny předmětných nemovitostí. Předmětem dohody byla částka 1 850 000 Kč představující zbytek tržní ceny nemovitosti. Vzhledem k tomu, že závazek plynoucí z dohody žalovaný nesplnil, domáhali se jeho splnění stěžovatelé v řízení před obecnými soudy. Zatímco Okresní soud v Pardubicích žalobě o zaplacení částky 1 850 000 Kč vyhověl, odvolací krajský soud žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že dohoda je neplatná pro neurčitost. Stěžovateli tvrzené nároky v ní dle odvolacího soudu nejsou jednoznačně a určitě vymezeny, resp. část těchto nároků (náhrada za ztrátu bydlení) v dohodě zcela absentuje, není o nich sebemenší zmínka a z dohody současně nikterak nevyplývá, že účastníci narovnávají práva a povinnosti mezi nimi sporná či pochybná. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl. Poté se stěžovatelé obrátili na Ústavní soud.

Ústavní stížnost je důvodná. Po posouzení všech okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že v daném případě odvolací soud – přílišným formalismem při interpretaci a aplikaci ustanovení občanského zákoníku o platnosti právních úkonů – odepřel autonomnímu projevu vůle smluvních stran obsažené v „dohodě o narovnání“ důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely. Navíc nebyl respektován požadavek priority výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Neplatnost smlouvy má být výjimkou, nikoliv zásadou.

Věc se nyní vrací ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3168/16 je dostupný zde.