Stěžovatel byl rozhodnutím kárného soudu uznán vinným, že v rozporu s povinnostmi soudce dne 10. 10. 2014, v první den voleb do zastupitelstev obcí a do Senátu, přeposlal ze své soukromé e-mailové adresy na celkem 32 různých adres, včetně adres novinářů, zprávu s předmětem „KUBERA rozhovory – část“, který vytváří dojem, že je přepisem rozhovorů mezi politiky ODS, obsahujícím množství vulgárních výrazů a naznačujícím nezákonné jednání v něm uvedených osob, ačkoliv si byl vědom toho, že jde o smyšlený dokument. Stěžovateli bylo uloženo kárné opatření snížení platu o 10 % na dobu tří měsíců, neboť svým zaviněným jednáním narušil důstojnost soudcovské funkce a ohrozil důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí brojil ústavní stížností, ve které namítal, že došlo k porušení jeho práva na svobodu projevu, které je zakotveno v čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť jednání, za které byl odsouzen, mělo zcela soukromý charakter. Dále tvrdil, že došlo také k porušení jeho práva, podle kterého má každý právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké  (čl. 37 odst. 1 Listiny), protože v kárném řízení bylo použito jako důkaz jeho nezákonně získané vyjádření ze dne 23. 10. 2014.

V otázce namítaného zásahu do svobody projevu se Ústavní soud plně ztotožňuje se závěry kárného soudu a konstatuje, že porušení tohoto stěžovatelova práva neshledal. Jestliže stěžovatel daný e-mail osobám přeposlal (mezi těmito osobami figurovalo i několik představitelů českých médií), a to bez jakéhokoliv vlastního komentáře, v některých případech i na pracovní adresu, musel si být za této situace naprosto vědom toho, že obsah předmětné e-mailové zprávy se může dostat na veřejnost, přičemž jako odesílatel zprávy bude ztotožněn právě stěžovatel. Z tohoto pohledu tedy není možné na tuto e-mailovou korespondenci nahlížet jako na čistě soukromou, byť k přeposlání došlo ze soukromé adresy stěžovatele. Stěžovatel se tak dopustil narušení soudcovské důstojnosti minimálně u osob, kterým tento e-mail přeposlal. Zároveň mohl zasáhnout i do osobnostních práv politiků, jichž se difamační obsah zprávy týkal.

Ústavní soud konstatuje, že samotný postup kárného žalobce ani předsedy Okresního soudu v Teplicích, kterým se po stěžovateli dožadovali vysvětlení celé věci, nezákonný nebyl. Přípis stěžovatele ze dne 23. 10. 2014, kterým na tento dotaz odpověděl, tedy ještě předtím, než mu byl doručen kárný návrh, však neměl být v řízení před kárným soudem vůbec proveden, protože důkaz získaný v této fázi - ještě před zahájením vlastního kárného řízení - nelze použít. Ústavní soud ale dospěl k závěru, že toto pochybení soudu v kontextu projednávané věci nemá ústavněprávní rozměr. Stěžovatel skutečnost, kterou nezpůsobilý důkaz prokazoval, explicitně nikdy nepopřel, což je prokazatelné zejména z jeho vyjádření ke kárnému návrhu a ze samotného průběhu ústního jednání před kárným soudem. Z tohoto důvodu by kasace napadeného rozhodnutí byla pouze formalistickým a neúčelným postupem, který by v konečném důsledku neměl vliv na výsledek řízení ve věci stěžovatele, tj. na meritorní rozhodnutí kárného senátu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2490/15 je dostupný  zde (259 KB, PDF).