Uprchlická krize hýbe Evropou. Server Česká justice informoval o uniklém alarmujícím dokumentu německých tajných služeb, kde se varuje, že „integrace tak velké skupiny není možná“ a pokud větší množství lidí přestane dodržovat zákony, upadne Německo kvůli politice Angely Merkelové do chaosu. Přistěhovaleckou politikou se vyrábí extremisté a lidé se radikalizují, uvádí také dokument. Co k tomu říci? Máme se obávat chaosu, růstu extremismu a přibývání „no go“ zón, jak to známe z Francie?

Neznám dokument německých tajných služeb o uprchlické krizi, ale jsem si vědom, že všechny tajné služby mají tendenci takováto nebezpečí spíše přeceňovat, aby neriskovaly jejich podcenění. Také nevím, z čeho máme usuzovat, že velké množství běženců nebude dodržovat zákony. Během mých dvaceti let v Anglii jsem se seznámil s mnoha přistěhovalci, zvláště v Leedsu, kde žije má dcera, a v Bradfordu, kde mám přátele a kde asi polovina města pochází z Bangladéše, Pákistánu či Indie, a nenarazil jsem na odmítání britských zákonů. Jsme v současné době svědky největší přistěhovalecké vlny od konce 2. světové války, ale Evropa za těch 70 let přijala velké množství uprchlíků, z nichž se většina integrovala. Připomínám, že i dnešní přistěhovalci představují méně než 1 % obyvatel našeho kontinentu. Extremisty „nevyrábí“ přistěhovalecká politika jako taková, ale nepromyšlená a zvláště nepřipravená přistěhovalecká politika, a především obrovská medializace strachu a předsudků. Tento strach má živnou půdu především v zemích, kde mají lidé strach z neznáma, neboť v podstatě žádné muslimy neznají. To se týká například České republiky, kde mohou radikální politici podněcovat islamofobii, netoleranci, obavy, a dokonce i nesnášenlivost, xenofobii a rasismus, a získávat tak podporu pro své politické strany a hnutí, neboť občané nemají s touto odlišnou kulturou žádné zkušenosti. U nás žije jen hrstka muslimů a další k nám ani nechtějí, což se nedivím. Nikdo nechce žít v zemi, kde mu dávají najevo, že tam není vítaný. A tomu samozřejmě nepřidá reputace země, kde zavíráme lidi do detenčních táborů kvůli přestupku, a navíc tam držíme i jejich děti, což je v rozporu s Úmluvou o právech dítěte, kterou jsme ratifikovali. No, a samozřejmě se obecně vždy špatným zprávám věří více než těm dobrým.

Souhlasím s litoměřickým senátorem Hassanem Mezianem, syrským lékařem, který řekl, že tu dnešní atmosféru strachu „záměrně vyvolávají různí neúspěšní politici… kteří chtějí dosáhnout nějakých jednoznačných řešení“ a varoval, že „v atmosféře strachu budou lidé volit populisty, a tím pádem můžeme dát demokracii sbohem“.

A chtěl bych při této příležitosti poděkovat předsedovi Poslanecké sněmovny Janu Hamáčkovi za jeho odvahu, s níž v současné atmosféře odmítl ztotožňovat islám s islamisty a s terorismem. Ve světě se k islámu hlásí 1,6 miliardy lidí, tedy asi čtvrtina populace, a kdyby jen 1 % z nich bylo teroristy, tedy asi 16 miliónů lidí, tak by svět, jak jej známe, skončil. Naštěstí tomu tak není. Vystrašeným Čechům je to však nutné připomínat, jak to učinil i Jan Hamáček. Vím, že to vyžaduje odvahu, neboť sám jsem za podobné výroky už obdržel řadu mailů, v nichž mi lidé slibují, že jako „vlastizrádce“ budu oběšen apod. Podobnými termíny častovala média mého otce v padesátých letech, kdy jako „velezrádce“ těsně unikl oběšení, na rozdíl od některých svých přátel, a byl odsouzen „jen“ k 25 letům vězení.

Minulý týden jsem se vrátil z Paříže, kde jsem navštívil i předměstí s údajnými „no go“ zónami, například Clichy-sous-Bois, kde v roce 2005 vzplály obrovské nepokoje poté, co elektrický proud zabil dva nezletilé mladíky z přistěhovaleckých rodin, kteří se před policií ukryli v trafostanici. Následné vyšetřování potvrdilo, že oba chlapci se vůbec ničím neprovinili a před policejním autem utíkali jen proto, že měli špatné zkušenosti z dřívějších střetů mezi přistěhovalci a policií. Měli strach. Strach plodí jen další strach a napětí. Cítil jsem se tam bezpečně, ale nemohl jsem nevidět chudobu a neslyšet stížnosti na nemožnost sehnat práci, pokud máte špatně vyslovitelná jména, nevhodnou barvu pleti a žijete na adrese v tzv. problematické zóně. Mladí, s nimiž jsem hovořil, se v Paříži narodili, chtěli pracovat, ale žádnou práci několik let nesehnali. Čišela z nich frustrace a krajní nespokojenost, místy i vztek.

Situace se zhoršuje i mezi migranty, kde častěji dochází k násilí, rvačkám a dle jednoho výzkumu pracovního trhu v Německu jsou uprchlíci pro tamní trh nepoužitelní. Do jaké míry dojde i díky tomuto buď ke zpřísnění celkové migrační politiky (především lepší ochraně hranic), anebo naopak k otevření „evropské náruče“ a přijímání migrantů ve stále stejně velké míře? Nakolik je pravděpodobná podpora velkých utečeneckých táborů mimo Evropu a deportace uprchlíků z Evropy tam?

Jsem si pochopitelně vědom, že v táborech dochází k násilí a rvačkám, a i ke znásilnění. Jsem přesvědčen, že by tomu šlo předejít, kdyby se při rozdělování běženců bral v úvahu jejich původ i náboženství, neboť domnívat se, že zkušenosti z krvavých střetů mezi sunnity a šíity nebo různými etniky si uprchlíci nepřinesou ze svých domovů i do táborů, by bylo naivní. Stejně tak bych se přimlouval za oddělení mladých svobodných mužů od žen a rodin s dětmi, o jisté ochraně lidí s menšinovou sexuální orientací ani nemluvě.

Promyšlenější migrační politika a lepší ochrana vnějších schengenských hranic by měla být samozřejmostí. Evropa by neměla reagovat ani žiletkovými ploty či střelbou ze samopalu jako v Bulharsku, ale ani „otevřenou náručí“, která by nediferencovala mezi uprchlíky, kteří utíkají před válkou a mají právo na azyl podle evropských zákonů, a těmi tzv.ekonomickými, kteří utíkají před bídou a chudobou. Je ovšem zcela pochopitelné, že si některé státy budou chtít i mezi nimi vybrat ty běžence, kteří mají kvalifikaci a vzdělání, které nemohli doma jakkoliv uplatnit, a v Evropě by pomohli sobě i hostitelskému státu. Uznávám, že vzdělaní jsou především Syřané a například mezi Afričany je mnoho lidí bez jakékoliv kvalifikace.

Nejúčinnější reakcí na přistěhovaleckou vlnu by měla být vskutku významná podpora utečeneckých táborů, zvláště v Libanonu, Jordánsku a v Turecku, kde žijí miliony uprchlíků v často velmi otřesných podmínkách – a pochopitelně odtamtud utíkají. Deportovat tam z Evropy další uprchlíky, není řešení. Finanční a ekonomická podpora těchto států by měla nejen zlepšit podmínky v táborech, ale především umožnit uprchlíkům nalézt nový domov a práci. Pak nebudou mít důvod utíkat do Evropy. K tomuto závěru měla Evropa a USA dojít už dávno. Situaci tam mohla změnit jen malá část výdajů, které USA a některé evropské státy vynaložily na vojenské akce, které rozvrátily domovské státy dnešních uprchlíků. OSN se v rámci svých omezených možností snaží pomáhat, ale nechápu, proč musí dnes svou pomoc omezovat jen proto, že řada bohatých států zredukovala své příspěvky do potravinářského fondu OSN. Takováto úsporná opatření jsou absurdní a kontraproduktivní. Neznám výzkumy pracovního trhu v Německu, ale statistiky prokazují, že mnoho běženců si tam najde práci. Hlavní překážkou je jazyková bariéra. Německé jazykové kurzy neznám, ale znám ty švédské, které jsou průměrně dvouleté a hrazené státem. Jejich absolventům pak umožňují pozdější pracovní uplatnění. Švédsko má stejný počet obyvatel jako Česká republika, ale na rozdíl od nás, kde máme obavu z několika tisíců, přijme Švédsko až 190 000 běženců. U nás se argumentuje především odkazem na jinou kulturu, náboženství, civilizaci s tím, že na rozdíl od Ukrajinců, ale i muslimů z Balkánu či dokonce Vietnamců, představují muslimové z Blízkého Východu jakýsi předvoj invaze lidí, kteří nás chtějí ovládnout. Prý nebudou respektovat naše zákony a naopak nám vnutí jejich způsoby, postoje a snad i víru. Švédové mají asi větší víru v sílu vlastních a evropských hodnot. (Samozřejmě znám i závažné incidenty způsobené některými migranty, ale jde o jednotlivce, kteří nereprezentují většinu). Tedy: vůbec se nesnažím zastírat nebo bagatelizovat problémy, ale jsem přesvědčen, že jsou řešitelné, budeme-li mít promyšlenou celoevropskou strategii, budeme-li objektivně informováni, budeme-li respektovat mezinárodní právo a budeme-li schopni překonat vlastní strach a předsudky (a donutit některé politiky a i novináře, aby argumentovali věcně a bez hysterie).

Významným tématem je ruské vojenské angažmá v Sýrii. Jak aktuálně vypadá situace? Bašár Asad je ochoten vypsat nové volby, když dojde k poražení IS. Rusko a USA jsou prý ochotné se domluvit na určité míře spolupráce. Co to všechno může naznačovat směrem k budoucímu vývoji?

Jsem bývalý diplomat, a tak jistě nikoho nepřekvapím přesvědčením, že situaci v Sýrii lze dlouhodobě vyřešit pouze diplomatickým a mírovým jednáním. Velmi jsem uvítal zahájení rozhovorů ve Vídni za účasti ministrů zahraničí USA, Ruska, Turecka, Francie, Egypta, Libanonu, Iráku a i vzájemně znepřátelených států, jako je Saúdská Arábie a poprvé i Íránu. Jednání se účastní i diplomaté z Německa, Británie, Itálie, Jordánska, Spojených arabských emirátů, Kataru, Ománu i Číny. Přítomen je i Zvláštní zástupce generálního tajemníka OSN pro Sýrii Staffan de Mistura.

Jistě se nedohodnou hned. Jistě se neshodnou na roli prezidenta Bašára Asada, kterého podpoří Rusko a Írán. Na druhé straně USA, Saúdská Arábie, Turecko, Francie a další budou ochotny ho tolerovat jen na přechodnou dobu. Ale o tom všem chtějí všechny strany jednat, což je skvělým krokem správným směrem. Vítám návrh syrské vlády uspořádat volby, jakmile bude poražen tzv.Islámský stát (IS). Takové volby musí proběhnout pod patronací OSN, musí být demokratické a transparentní a musí umožnit účast skupinám ze všech etnik a náboženství. Mimochodem, pokud by volby vytvořily příznivou atmosféru pro vznik autonomní oblasti syrských Kurdů (srovnatelné s iráckým Kurdistánem), tak bych to jen uvítal. Ovšem tomu by musel předcházet i velký tlak USA na jejich spojence Turecko, aby takovou dohodu nesabotovalo, o což se momentálně snaží, a to i bombardováním kurdských jednotek. Vojenská řešení nikdy nevyřeší všechny politické problémy a často vytvoří nové. Dnes však podporuji úsilí vojensky rozdrtit IS, což je nejhorší teroristické hnutí, které znám, s nímž není možné vyjednávat. IS není o islámu, ale o organizovaném zločinu.

Nebudu proto kritizovat ruské vojenské angažmá v Sýrii, i když bych nejvíce uvítal společnou vojenskou akci Ruska a USA s mandátem Rady bezpečnosti OSN. Doufám, že se dožiju obnovení Sýrie, která byla jediným sekulárním a poměrně prosperujícím státem v daném regionu. Navštívil jsem tam nejen mešity, ale i fungující synagogy a křesťanské kostely. A vzdělání Syřanů je jistě více než srovnatelné s úrovní ve střední a východní Evropě. Znám Syřany, kteří utekli do táborů v sousedních zemích, ale i do Evropy, kteří se rádi vrátí domů, jakmile se tam nebude střílet a bombardovat, a budou mít možnost pomoci postavit svou zemi zase na nohy.