Ohlédnutí za minulým týdnem v českých sdělovacích prostředcích začíná Petr Žantovský pohledem na dění kolem bývalého středočeského hejtmana. „Ta věc s Davidem Rathem je mediálně naprosto neúměrně přeexponovaná. Ukazuje se na ní, jak naši novináři nevědí, co sami se sebou, nevědí, kde je jejich místo, nevědí, co mají dělat. Příběh Davida Ratha všichni známe, není ničím nový ani zajímavý. Všichni jsme sledovali jeho politickou kariéru od počátku devadesátých let,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz mediální analytik Petr Žantovský, jenž si z první poloviny devadesátých let, kdy pracoval jako šéfredaktor v nakladatelství Melantrich, velmi dobře pamatuje, jak se tam chodila naparovat dvojice pánů, tedy Jiří Dienstbier starší a David Rath.

Nakladatelství totiž patřilo bývalé straně Československé socialistické, posléze Liberální straně národně sociální. „S ní se později spojila Dienstbierova parta, tedy dříve Občanské hnutí, později Svobodní demokraté. Tahle parta byla samozřejmě odsouzena k politickému nezdaru, nicméně to nijak nesnižovalo sebevědomí, s jakým se pan Rath, tehdy zhruba třicetiletý mladík, pohyboval po Melantrichu s panem Dienstbierem a jakým způsobem všechny poučoval o tom, jací mají být a jak mají vidět svět. A z každé jeho věty teklo, že ten svět vidí správně jenom on jediný. To je taková velmi stará příhoda, která jenom deklaruje skutečnost, kterou jsme potom pozorovali v Parlamentu či při jiných veřejných vystoupeních pana Ratha,“ poznamenává mediální odborník.

Novináři dělají kolem Rathova případu neúměrný rozruch

Výstižně to podle něj vyjádřil ve čtvrtek v Událostech, komentářích Marek Benda, když řekl, že David Rath byl přesně ten typ, co pije víno a káže vodu. „Každého poučil, jak má být nezkorumpovaný, čistý a transparentní, a sám dopadl, jak dopadl. To, že se dějí ve Středočeském kraji zajímavé věci, byla celkem veřejná věc, i když těžko to mohl někdo deklarovat natvrdo a právně závazně, ani já to teď nedělám, nicméně některé příběhy prostě vyplynou. Stejně jako vyplývaly příběhy o Pavlu Bémovi nebo Bohuslavu Svobodovi na pražském magistrátu. To jsou příběhy, které v politicko-mediálních kuloárech běhají a dříve, či později najdou své naplnění. Stejně jako praskla bublina paní Nagyové, stejně tak praskla mnohem větší a dramatičtější bublina pana Ratha,“ připomíná Petr Žantovský.