Na úvod citoval z Wikipedie, podle které se Slačálek narodil v roce 1982 a jako politolog se věnuje např. anarchistickému hnutí. Aby nastínil svůj pohled na to, v jakém prostředí se Slačálek pohybuje, zavzpomínal na jednoho jeho „anarchistického kolegu“, Jana Křečka, dnes vysokoškolského pedagoga, který v roce 1999 pronikl na Pražský hrad protestovat proti vstupu České republiky do NATO.   

„... byl to tentýž Jan Křeček, kdo v den našeho vstupu do NATO narušil slavnostní akt k této události na Pražském hradě, kde zachytily televizní kamery i protest tehdy pětadvacetiletého Jana Křečka. Při slavnostním podpisu přístupových listin tehdejším prezidentem Václavem Havlem se Trůnním sálem Pražského hradu rozlehl pískot a v Křečkově ruce vzplála kartička s logem NATO. Ekologického aktivistu a šéfredaktora časopisu Konfrontace, který se do sálu dostal na legitimaci českého Syndikátu novinářů, vzápětí vyvedla prezidentská ochranka,“ zavzpomínal Žantovský.

Žantovský zdůrazňuje, že nikdy nebyl normalizačním redaktorem časopisu Melodie. Přispíval do něj jen jako student, než ho normalizátoři vyhodili, neboť si dovolil napsat článek o zmrtvělém jazzovém životě v Praze.

„To ovšem pan Slačálek neví, protože ho to nezajímá. V té době mu byly čtyři roky a měl jiné starosti. Dnes čerpá pouze z informací svých duchovních guruů, například Jiřího Černého – nic proti němu, ale na rozdíl ode mne býval kdysi členem KSČ a do Melodie psal – jako já externě – v dobách nejtužší normalizace, tzn. celá 70. a počátek 80. let. A v týchž 80. letech vydal – pouze pod svým jménem – v oficiálním nakladatelství knihu Hvězdy tehdejších hitparád, kterou spolu s ním ovšem napsala i jeho exmanželka Miroslava Černá, později Filipová, která se nemohla bránit, protože v 80. letech se pohybovala v prostředí disentu – spor o zapřené spoluautorství knihy pak po listopadu 1989 vyhrála! To jen pro dokreslení mravního profilu Slačálkova hrdiny a inspirátora,“ poukázal znovu na Slačálkovo okolí Žantovský.

• Původní Slačálkův text o Petru Žantovském naleznete zde

Stejně tak důrazně odmítá, že by byl „mediálním pochopem“ Václava Klause. V letech 1998 až 2000 byl jen zaměstnancem sněmovny a analytikem zákonů mimo ekonomickou sféru. Zabýval se prý např. zákonem o církvích. „Pro pana Slačálka je však dostačujícím důkazem mé ‚viny‘ fakt, že na rozdíl od něj nepovažuji slovo Klaus za nejsprostší či jedno z nejsprostších (vedle jména Zeman například). Jednoduše řečeno: na rozdíl od pana Slačálka nevidím svět černobíle a nevedu třídní boj. Ani proti němu,“ podotkl Žantovský.

Kromě toho autor popisuje, že se stal odborníkem v oblasti médií. Titul obhájil na nejstarší soukromé slovenské vysoké škole, kde musel čelit slovenským odborníkům na médio-vědu, jak to sám Žantovský nazývá, ale to pana Slačálka zřejmě nezajímá.

Žantovský by prý podobně mohl vyvrátit i jiné Slačálkovy argumenty, ale prý to není třeba. Analytik se podle svých vlastních slov snažil jen ukázat, jak volně umí Slačálek zacházet s fakty.

„Pan Slačálek jako všichni tihle novodobí kádrováci zachází s fakty velice svévolně, nezatěžuje se získávat skutečné informace, vystačí si s drby a denunciacemi, a to jen proto, aby – a teď si karty vyložme úplně – skrze mne vlastně pošpinil hnutí ANO, které mne do Rady ČTK nominuje. Ten článek není střelbou na mě, ale na Babiše. Přitom i zde je pravda mnohem jednodušší, a pan Slačálek by si ušetřil ostudu a nálepku lháře, kdyby si to zjistil, třeba dotazem u zainteresovaných,“ napsal Žantovský.

• Celý komentář naleznete zde

Kdyby se Slačálek zajímal o to, jak Žantovský nominaci dostal, dozvěděl by se, že mu ji nabídl poslanec hnutí ANO Martin Kolovratník, jenž býval jeho rozhlasovým kolegou. Žantovský nabídku přijal, ale jen pod podmínkou, že na jeho jménu bude širší konsenzus. Jen pro dokreslení dodal, že není členem ANO.