„To, co člověk kolem sebe denně vidí, ho žene stále víc za tím, aby dělal maximum, aby nás osvobodil. Pak ale bude hodně práce – jelikož budeme opět muset naši zemi opravit, postavit nové domy, vše znovu vybudovat. Budu dělat, co bude třeba, ale myslím, že k žurnalistice se již nevrátím,“ přiznává Nassrin s tím, že by však ráda jednou napsala o tom všem, co viděla a prožila, knihy. Proto, aby to věděli všichni, co se o to zajímají a aby to bylo také varováním před tím, že by se něco podobného mělo v budoucnu opakovat. Vedle psaní knih, budování nové domoviny a demokratické země ve stylu švýcarských kantonů, pak vidí ve své budoucnosti ještě další úkol. Ten prozradila při otázce, jestli je vůbec říct, co ji nejvíc během bojů proti teroristům z Islámského státu, kterých se zúčastňuje, zasáhlo.

Oholila dceři hlavu, aby ji zachránila před Islámským státem. To, co ale viděla, si ponese zřejmě do smrti

„Člověk se neumí stát imunním, naopak – každá smrt, kterou zaviní ty zrůdy (tak nazývá jednoznačně bojovníky Islámského státu), mě i mé spolubojovnice nutí k tomu, abychom byly tvrdší, nesmlouvavější a nekompromisnější v dalších bojích. Asi všechny ženy, které se mnou bojují, zažily něco, co je zranilo a změnilo nadosmrti. Pro mne osobně to byl zážitek z nedávných dnů, při kterém jsme osvobodily z území ovládaného IS kurdské ženy. Nelze ani reprodukovat dál vše, co musely prožít. Mezi nimi byla i třináctiletá dívka. Pocházela ze šesti sourozenců. Matka ji, když viděla, že k nim míří bojovníci Islámského státu, stihla oholit hlavu, aby bojovníky zmátla a oni si mysleli, že je to chlapec. Zachránila jí život, ale to děvče vidělo přímo před vlastníma očima smrt celé své rodiny a všechno, co s ní ti bojovníci, než je pozabíjeli, dělali. Asi těžko si můžeme představit, jestli vůbec má šanci na to ta dívka zapomenout a žít nějakým normálním životem. Vím, jaká k tomu všemu, co viděla a zažila, je to ještě pro dívku v jejím věku, pohana, když přijde o vlasy. Ty sice dorostou, ale…Ráda bych se jí ujala, až se podaří vybojovat mír. Je jich takových mnoho, ale kdybych mohla pomoci aspoň té jedné, vidím to jako další smysl mého života,“ vypráví Nassrin, v jejíž očích lze pozorovat stále umění soucitu. Možná i proto sama připustila, že knihy, ve kterých by ráda vypsala vše, co během válčení zažila, by jí posloužily také jako jistý druh terapie.

Nassrin Abdallah s poslanci Úsvitu - národní koalice (Foto: Alena Hechtová)