Ničím jiným než výročím 21. srpna nelze začít nejnovější přehled mediálních zajímavostí uplynulého týdne. „Je to datum pro nás všechny významné z mnoha důvodů, které nemusím opakovat, všichni je známe. Ale tím hlavním důvodem, který nikde pořádně nezazněl, je to, že nám ukázalo zcela jasně iluzornost a nerealizovatelnost hlavního hesla, které používali, a to ‚socialismus s lidskou tváří‘. Vůbec se nemluvilo o tom, že proces zvaný Pražské jaro byla až na výjimky otázka aktivit shůry, nikoli zdola. Zdola přišla rychle reakce, nebo i podněty třeba z kulturní scény, které byly i dříve v průběhu šedesátých let, ale také velice silně dirigovány shůry. Celá obrodná či reformní aktivita byla organizována komunistickou stranou a bez vůle KSČ žádný reformní proces nemohl nastat. Neobjevily by se filmy české nové vlny ani knihy Jana Procházky a dalších autorů šedesátých let,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.

Tehdejší režim připustil, aby vznikla velmi specifická kulturní vlna, nejenom filmová, ale i literární nebo výtvarná, stejně jako to, co se dělo v hudební oblasti, oživení jazzu a podobně. „To nezačalo v roce 1968, ale první projevy už byly znát v letech 1958, 59. Naše média v souvislosti s výročím neupozorňovala, že to datum vstupu vojsk Varšavské smlouvy na naše území k potlačení reformního procesu nebylo vytržené z kontextu. To nebyla záležitost jara 1968, ale celé to vzniklo v průběhu předchozího desetiletí. Připomenu, že v roce 1959 vyšel román Zbabělci Josefa Škvoreckého, což byl ryzí nekomunista. Obecně úloha nekomunistů v roce 1968 se zcela pomíjí, jako by ti lidé vůbec neexistovali, ať už nekomunisté, nebo antikomunisté,“ upozorňuje mediální analytik.

Při výročí 21. srpna se vzpomínalo jen na reformní komunisty

Vadí mu, že ve dnech, kdy se tolik mluvilo o 21. srpnu, tak nikdo nepřipomněl katolické básníky, spisovatele, ať už Jana Zahradníčka, který skončil na deset let ve vězení, Zdeňka Rotrekla a další, kteří svým přesvědčením zaplatili velice krutou daň komunismu. „To se nehodí, protože komunismus je jakoby košer, protože se jakoby obhájil reformní snahou některých svých funkcionářů. Takže v tomhle duchu jsem se díval na speciál v České televizi v pondělí 21. srpna a přesně v tomhle duchu se to celé odehrávalo. Moderátor Jiří Václavek měl do studia pozvaného historika Oldřicha Tůmu, dále pak i dva tzv. pamětníky Ivana Klímu a Kamilu Moučkovou, kteří neřekli vůbec nic nového, jenom staré ‚dobré‘ floskule, které jsme od nich a mnoha jim podobných slyšeli už tisíckrát. Spíš tam byli jako stafáž, aby se ukázalo, že to jsou hrdinové osmašedesátého,“ myslí si Petr Žantovský.

„Už se ovšem neříká, že hrdinové osmašedesátého byli u koryta od osmačtyřicátého nebo od počátku padesátých let a vlastně dovolovali způsobovat všechno to, co se dělo v padesátých letech. Na konci šedesátých let se od toho ‚statečně‘ distancovali, což se v daném případě týká zejména Ivana Klímy, ale dobrá, nechme to být. Ale o žádném nekomunistovi, antikomunistovi, o nikom z jiné vlny než z téhle reformně komunistické se nemluví. Byť chápu, že pan moderátor je mladý a nezažil ty události, tak by se mohl alespoň poučit a nepředstavovat své hosty chybnými jmény tak, jako když z dalšího historika Prokopa Tomka udělal Pavla Tomka. Nikdo ho neopravil, editor ani režisér mu to do ucha neřekli, on se neomluvil, prostě byl tam s ‚Pavlem‘ Tomkem, ačkoli se historik jmenuje Prokop Tomek. Miliony detailů vypovídají o tom, jak laxně a bez skutečného zaujetí danou věcí se v České televizi pracuje,“ poukazuje mediální odborník.

Zaujetí prokázal moderátor pro analogii Ruska a Sovětského svazu

Jediné, čím byl moderátor skutečně zaujat, bylo, aby pokud možno navodil nyní velmi populární analogii, že Putin rovná se Brežněv a že nynější Ruská federace rovná se tehdejší Sovětský svaz. „Původně to sice nakousla paní Moučková, která velice emotivně pohovořila o Krymu, ale pak tam tuto analogii opakovaně vracel moderátor a obracel se s ní na své hosty a nutil je se k tomuto srovnání vyjádřit. Pikantní bylo, když mu Ivan Klíma řekl, že tohle slyší poprvé, míněno to podobenství Putina s Brežněvem a Ruské federace se Sovětským svazem. To bylo opravdu zajímavé. Chápu, že pracuje třeba i fyzický věk, ale moderátor je ve studiu od toho, aby některé věci korigoval. Třeba paní Moučková pravila, že osmašedesátý rok není v učebních osnovách škol. To je přece nesmysl, to všichni víme, že to pravda není. Ale pan moderátor ji při tom nechal,“ podivuje se Petr Žantovský.

Naopak se moderátor tohoto speciálu k výročí 21. srpna projevoval jako amatérský politolog. „Poznamenal jsem si například jeho úžasnou úvahu, když mluvil o režimech ostatních zemí mimo Sovětský svaz, které se podílely na vojenské invazi, tak řekl doslova: ‚Stačí se podívat, kdo tam tehdy vládl, například v Maďarsku, abychom si představili, jak se jejich vojska chovala.‘ No to jsem vůbec nepochopil. A co tedy János Kádár? To byl vedoucí maďarský komunista, který tam umožnil modernizaci režimu jiným způsobem než u nás Dubček a spol., nicméně mnohem efektivněji a dlouhodoběji. Tak nevím, jestli pro pana moderátora znamená Kádár toho největšího stalinistu, nebo jak si to vysvětlit? Vysvětlím si to jednoduše. Prostě pan moderátor je člověk absolutně nevzdělaný, absolutně nepřipravený, absolutně nekompetentní takovou diskusi vést,“ tvrdí mediální analytik.

Ignorace toho, že proces vedoucí k vpádu vojsk probíhal i na Slovensku

Pozastavuje se nad tím, že se v našich médiích zcela ignorovala skutečnost, že proces vedoucí k 21. srpnu 1968 byl československý, nikoli český. Pražské jaro byla jen analogie a metafora k hudebnímu festivalu. „V Praze se vládlo, scházel se tam ústřední výbor KSČ, je sídlem prezidenta, ale nějaké události se děly i na Slovensku. Měli jsme dvě části tehdy ještě ne federace, ale společné republiky, a to je absolutně ignorováno. Kdyby to nebylo ignorováno, tak by si taky třeba někdo mohl povšimnout, že na Slovensku byli také nějací režiséři, nějací divadelníci, muzikanti, spisovatelé, také měli nějaké myšlenky a mnohé z nich nebyly komunistické. Přitom na Slovensku bylo mnohem víc nekomunistů nebo antikomunistů než u nás,“ připomíná Petr Žantovský.