Každý příběh má dvě strany. „Američani věří, že Rusové žijí ze státem kontrolované mediální propagandy. Kdyby tak Rusové jen mohli slyšet pravdu, myslí si Američané, určitě by uvítali náš postoj,“ píše Hanick a dodává, že pravda je taková, že z celkových 300 televizních stanic v Moskvě je státních jen šest a Rusové radši slyší zprávy ze státní televize, než aby si pustili CNN nebo BBC, které na ně jen hází špínu.

Co se týká Ukrajiny, tak Rusko dalo jasně najevo svůj názor. „Nikdy nedovolí Ukrajině stát se členem NATO. Rusko vidí Spojené státy jako agresora, který jej již od pádu Sovětského svazu obklopuje vojenskými základnami po celé východní Evropě při každé příležitosti,“ píše Hanick. USA zase vidí Rusko jako nebezpečí pro jeho sousedy. Tentokrát však Rusko dalo jasně najevo, že válčit se nebude v Evropě, jak dokazuje přítomnost ruských bombardérů nedaleko kalifornského pobřeží na začátku července. Rusko nenechá Spojené státy poslat jejich spojence vybojovat za ně válku.

Hanick rozebírá, co všechno přispělo k eskalaci vztahů mezi USA a Ruskem, když ještě dva roky zpátky bylo všechno rámcově v pořádku. Tehdy chtěl Obama zaútočit na Asadovu syrskou armádu, za použití chemických zbraní. „Rusko zasáhlo a přesvědčilo Sýrii ke zničení svých chemických zbraní. Putin tak pomohl Obamovi neztratit tvář a neudělat v Sýrii velkou chybu.“

Následně ale přišel ruský zákon na ochranu dětí a mladistvých před homosexuální propagandou, který v západních médiích ihned dostal nálepku „anti gay“ a bojovníci za práva homosexuálů jej viděli jako omezování lidských práv. I přes to, že se jedná o „přesnou kopii britského zákona a jeho cílem je prevence pedofilie, ne vztahů mezi dospělými lidmi. Homosexuální vztahy nejsou v Rusku nelegální, ačkoliv nejsou obecně přijímané většinovou veřejností.“ Hanick zákon srovnává s americkým hodnocením přístupnosti filmů.