Campbell hned zkraje upozorňuje, že se nejpozději od roku 2011 nacházíme ve ,,třetí světové válce", jejímiž hlavními činiteli jsou Spojené státy americké a Ruská federace. Bojištěm mezi těmito dvěma entitami se podle něj na konci tohoto roku stala zejména měnová burza v Moskvě, na které svádí urputné boje ruská centrální banka a s ní spojená šestá kolona pracující v zájmu USA. Právě ta podle analytika stojí za devalvací rublu, která dle západních médií vyvolává mezi ruskými občany paniku a má vést ke krachu Ruské federace.

Campbell je ale přesvědčený, že se jedná o umělé výkyvy kurzu rublu.

Do dění kolem ruské měny se podle Campbella výrazně promítá ještě jedna komodita světového trhu – a to zlato. V posledních měsících se prý totiž spekuluje, že Ruská federace hodlá skupovat zlato od svých producentů, a tím je podporovat. Což je krok, který údajně s nelibostí sledují USA. Analytik míní, že kdyby k tomuto opatření ruská administrativa opravdu sáhla, dostal by se americký dolar do kouta, ze kterého by neměl šanci uniknout. Zvýšilo by se totiž pokrytí rublu zlatem, což by z ruské měny dělalo platidlo nejen atraktivnější, ale též nezávislé na dolaru. Američané to prý dobře vědí, a proto dělají vše pro devalvaci rublu, jelikož devalvovaná měna může ovlivnit roli ruské centrální banky jakožto regulátora a podporovatele vlastní výroby zlata a jeho vykupování.

Co přesně píše Jan Campbell v rozsáhlém komentáři pro ParlamentníListy.cz:

Jeví se mi docela zábavné číst některé zprávy z ČR o panice v Rusku a blížícím se krachu Ruské federace a konci Putinovy moci na základě sankcí USA – EU a srovnat je se zprávami západních sousedů ČR a dlouhými rozhovory po skypu se starými a mladými známými na východě od ČR.
Chci se podělit s touto zábavou následujícími několika komentáři a pozorováními a nabídnout tím možnost k obohacení diskuze a hledání pravdy, která to má vždy těžké, především v dobách války.

Za prvé: předpokládám, že existuje většina vzdělaných a profesionálních osobností čtenářů v ČR, která ví, že se nacházíme nejpozději již od roku 2011 ve 3. světové válce. K tomuto tvrzení není potřeba popsat tuny papíru a tisknout nic neříkající grafy. Tato 3. Světová válka má jednoho společného jmenovatele. Tím je přerozdělování energetických zdrojů včetně plynu po nepřetržité válce o naftu započaté po roce 1918 a 1945. USA v tomto období oslabily Velkou Británii a posílily Izrael jako hvězdu na jihu od Evropy. Vše šlo podle plánu Pentagon papers a dokumentu CFR až do roku 2008. V tomto roce USA pocítily svoji slabost a začaly konat.

Za druhé: v roce 2010, když začala korektura ceny ropy, Geologická služba USA pustila do éteru zprávu o ložiscích ropy v objemu 223,5 mil tun a ložiscích plynu v objemu 3,45 trilionu m³. To vše ve východní části Středozemního moře. Vláda v Bejrútu se brzo po zveřejnění informace dostala do stresu. Libanonské zásoby ropy byly v té době 113,7 milionu tun a zásoby plynu 2,7 trilionu m³. Britská společnost Spectrum může sdělit více, pokud bude chtít, anebo bude moci. V každém případě předpokládám, že informace ministra energetiky Libanonu pana Bassila je stále pravdivá.

Za třetí: předpokládám, že informace Oil&Gas Journal je také pravdivá. Informace tvrdí, že dokázané zásoby ropy a plynu v Sýrii jsou větší než v Libanonu. K 1. 1. 2014 zásoby ropy byly 2,4  miliardy barelů  a zásoby plynu byly 8,5 trilionu m³. Kdo pochybuje, může si data prověřit v Syria Business Law Handbook 2010. Téměř přesně rok po zveřejnění Geologické služby USA z roku 2010 informace zmizí z veřejné domény a 2011 začínají nové bouře v zemích severní Afriky včetně těch, které mají nebo mohou mít funkci nebo vliv na transport ropy a plynu. Proto jmenuji 2011 rokem začátku 3. světové války. Toto datum války není podstatné. Podstatné je, kdo a kým válčí.

Za čtvrté: Válčí USA a Ruská federace. Válka mezi USA a Ruskou federací se dnes, ke konci roku 2014 odehrává na mnohem vyšší úrovni, než kterou představuje občanská válka na Ukrajině, nesmyslné urážky prezidenta Putina a škodolibá očekávaní krachu Ruské federace, doprovázeného panikou ruského lidu a spekulantskými výdělky kolem 1.000 procent. Tuto úroveň války a bojové pole představují měnová burza v Moskvě, na které se točí CBRF (centrální banka Ruské federace), a s ní spojená šestá kolona pracující v zájmu USA. Přitom se současně a často zapomíná připomenout dění kolem zlata. Zlato patří podle mé zkušenosti také do kategorie, která má blízko přerozdělování zdrojů. Rotchildova investiční aktivita v Ruské federaci sankce-sem sankce-tam určitě znamená více než obdiv k Rusku nebo ruským ženám.

Za páté: dnes, 16. 12. 2014, cena unce zlata je 1,210,2 USD, včera 1,192,4 USD. To jest cena zlata se zvýšila během jednoho dne o 1,49 %. To také znamená, že cena USD roste s cenou zlata. Prosím ekonomy a analytiky, aby se zamysleli a vysvětlili tento zázrak protiřečící  ekonomické logice veřejnosti. Podle toho, co se učí na univerzitách v české kotlině a jinde na Západě, minimálně jedna cena by měla mít protichůdný směr.

Za šesté: zlato by nebylo zlatem, kdyby nebylo tak cenné v krizových dobách. Jenom od července  do září 2014 světové centrální banky koupily 92,8 tun zlata. Podíl Ruské federace na tomto objemu byl 59 %. K Ruské federaci se přidal Ázerbajdžán (28 tun) a Kazachstán ( 7 tun ) zlata. Ruská federace má ke dnešnímu dni podle oficiálních informací podloženo zlatem 10,6 % valutních rezerv. A to mluvím jenom o zlatu  registrovaném CBR a ne o druhých neveřejných zásobách. Problém se zlatem nejenom pro Ruskou federaci je také ale v tom, že první čtyřka vlastníků – USA, Německo, Itálie a Francie – se jednak stali hlavními exekutory sankcí, na druhé straně musí čekat, kolik jim bude vráceno zlata uschováno v USA a kdy. Podle mých informací  například Německo obdrží své zlato od USA během příštích 20 let. To znamená nikdy.

Za sedmé: v listopadu 2014 psal Reuters a Forbes o nákupu 115 tun zlata Ruskou federací. Současně jsou v oběhu spekulace o tom, že Ruská federace bude kupovat všechno zlato ruských producentů zlata, a tím je podporovat. Tato spekulace se může v příštích dnech a týdnech potvrdit jako pravda. V takovém případě ale ruská politika výkupu zlata nemůže nikdy být v zájmu USA a EU. V tomto vidím jeden z vážných důvodů útoku na rubl a jeho devalvaci. Hysterii a hyperaktivitu spekulantů. Devalvovaný rubl může totiž ovlivnit roli CBRF jako regulátora a podpory vlastní výroby zlata a tím konec konců omezit možnosti placení západního importu do Ruska zlatem. Dojde-li k plnohodnotnému výkupu zlata produkovaného v Ruské federaci, dostane se USD do kouta, ze kterého nebude úniku. Proto ta panika, hysterie a novinářská hyperaktivita. USA to vědí velice dobře. Po rozpadu SSSR se podařilo USD dostat do organismu největší země na světě, co se týče rozlohy a přírodních bohatství, a tam žít jako parazit. Tak jako každá oddělená buňka v organismu se stává parazitem, který požírá organismus, a tím konec konců i sebe, tak je to i s USD.  Celý svět se stal dolarovým a současně i obětí USD. Putin to ví, a proto začal jednat okamžitě poté, co konsolidoval moc a Ruskou federaci. Těm, kdo to chtějí vědět jinak a odjinud, nabízím lekturu neomarxisty – Francouze Braudela, který napsal, že trh a demokracie jsou dva se vzájemně vylučující se pojmy, protože aby tržní mechanismus mohl potvrdit sám sebe, musí být monopolem. Proto nebude v Ruské federaci a s Putinem žádná demokracie als USA, méně a méně USD a žádný bankrot. Kdo se směje naposledy, ten se směje nejlépe.

Za osmé: Je potřeba porozumět principiálnímu signálu vyslanému Putinem, Lavrovem a před několika dny i Medveděvem. Signálu o tom, že Ruská federace nehodlá platit za rekonstrukci Donbasu, vytahovat Donbas a Luhansk z hospodářské propasti. Opravdový boj USA – Ruská federace se odehrává na vyšší úrovni, o které jsem se zmiňoval. Proto jde řeč o územní celistvosti. Tento signál znamená současně i ochotu Kremlu ke kompromisu. V žádném případě signál ale neznamená konec řečí o nezávislosti Donbasu. Nebudu rozvíjet možnosti vyplývající ze souhlasu nebo nesouhlasu Kyjeva a EU. Oba nemají potřebné finanční prostředky na rekonstrukci. Skutečností v případě nesouhlasu Kyjeva a EU se pravděpodobně stane zvětšení manévrovacího prostoru pro Kreml a z toho vyplývající výhody. Přesto zůstane Ukrajina dlouhodobým provokatérem Ruské federace v širokém slova smyslu. Od terorismu, sabotáže, přes informační válku až k pokusům blokování Podněstří. To vše nehledě na možné tlaky ulice, která již ale nemá sílu k novému Majdanu, který by změnil vztah Ukrajiny k Ruské federaci k lepšímu. Rusofobie a fanatismus ukrajinské vládnoucí elity budou škodit zájmu Ukrajiny samé již proto, aby si udržela přízeň USA.

Za deváté: neuškodí se zamyslet nad strukturou informací týkajících se oslav 25 let od pádu Berlínské zdi a v neposlední řadě nad  ignorováním 120letého výročí narození Chruščeva i s oběma událostmi spojeným reparačními platbami Německé spolkové republiky Ruské federaci. S reparacemi Německé spolkové republiky je totiž spojena myšlenka sjednocení. Ta nevznikla v 80. letech, jak si mnozí mladí mohou myslet, ale podle historických dokladů již 10. března 1952. V té době SSSR navrhl vítězným zemím druhé světové války – USA, Velké Británii, Francii – sjednocení Německa. Sjednocené Německo se mělo podle Beriji stát nárazovou a vojensky neutrální oblastí mezi USA a SSSR. S tímto sjednocením byly spojeny reparace, které Berija ohodnotil v tu dobu na 20 miliard USD. Žádná malá suma ve srovnání s Marshallovým plánem ve výši 13 miliard USD. Nebudu se dále zabývat hledáním odpovědí, proč návrh SSSR na sjednocení Německa nebyl tenkrát přijat, proč ani Gorbačov  nejednal o reparaci a odškodnění za investice v NDR při sjednocení, když SSSR postavil na nohy NDR, a Německá spolková republika  platila až do roku 2010 (!) reparace za 1. světovou válku. Gorbačov se spokojil  se 4,5 miliardami DM – podle slov tehdejšího velvyslance SSSR v Německu V. M. Falina, kdy tehdejší hodnota investic SSSR v NDR byla hodnocena téměř 1 trilion DM. Protože se hroutí význam všech dohod, včetně Helsinské dohody z roku 1975, praktická okupace Německa armádou USA neskončila, Balkán se atomizoval pomocí bombardování s následným přepisováním hranic, dovedu si představit, že v blízké budoucnosti, jestliže se to již nestalo, připomene prezident Putin nebo jeho nástupce kancléřce Merkelové nebo jejímu nástupci kolosální dluh Německa k Ruské federaci. Otázka reparací se stane otázkou nacionální hrdosti a tím i vyjednávacím prvkem po boji mezi USA, EU a Ruskou federací v případě, že Ruská ederace zůstane neporažena a suverénním státem.

Za desáté: V tomto kontextu se objeví opět historie ještě starší. Bude tomu tak i buď úmyslnou nebo prostě chybou věcnou nebo s nedorozuměním Premiéra Medveděva, který ve svém  posledním článku, 15. 12. 2014 zapomíná, že Donbas, Krym a mnohé další regiony současné Ukrajiny  se staly částí Ukrajiny až v době SSSR a ne v 19. století. V Ruském impériu by ani namol opilého nenapadlo vyhlašovat  Juzovku ( dnešní Donbas) nebo Luhanské země za území Ukrajiny. Prezidentu Putinovi bude potřeba odpovědět na otázku, proč se zavíraly oči před vzrůstající rusofobií ihned po rozpadu SSSR, proč se dovolilo krást Ukrajinským oligarchům triliony m³ plynu od roku 2000 a co je, nebo co bylo, příčinou takové nelogické trpělivosti vedení Ruské federace vůči Ukrajinské elitě. Ukrajina nedostala nezávislost od pravice nebo Majdanu, ale od Jelcina, který jednal nezákonně z pohledu platných ústav a zákonů. Korunu tomu dala tzv. Budapešťská dohoda z roku 994, která mluví o teritoriální celistvosti Ukrajiny, která ale ani dnes nemá OSN přiznané státní hranice. Tímto bodem končím. Protože z něj se lze podívat i na hranice ČR a jiných zemí a problematiku, která v mírových dobách nehraje žádnou roli, ale v době válečné se transformuje v nebezpečí, které může mít fatální následky.