Kvůli zhoršení vztahů mezi Washingtonem a Ankarou USA začaly odvážet jaderné bomby z tureckého Incirliku na zmodernizovanou základnu Deveselu v Rumunsku, která je novým místem rozmístění amerického protiraketového štítu. Informoval o tom probruselský lobbistický informační zdroj EurActiv. Zástupce ministerstva zahraničních věcí Rumunska událost dementoval. US State Department a Pentagon zprávu odmítly komentovat. Ruský Sputnik se ani nesnažil být škodolibý, jen konstatoval a uvedl zdroj zprávy… Možná je to dezinformace z Bruselu řízená všemocným Putinem. Možná je to pokusný balónek úvah generálů NATO – vypuštěný pro získání zpětné vazby. Nicméně… Hroutí se svět půl století trvajících jistot. To se nestalo od roku 1952, kdy se Turecko stalo členem Aliance a od konce padesátých let, kdy bylo 50 vodíkových bomb B61 do Turecka dopraveno. A to počítám i krizi, která nastala v roce 1960, kdy přes výzvy k milosti od britské královny, papeže a amerického prezidenta, generálové pověsili premiéra Adnana Menderese.

Turecko bylo díky Trumanově doktríně strategicky významné půl století, neboť tvořilo hráz obrany západní Evropy proti teoretickým hrozbám SSSR, páteř ochrany jižního křídla NATO. Ovládalo Středomoří, jihovýchodní Evropu mezi Černým a Středozemním mořem, bylo klíčové pro hodinovou dosažitelnost strategickými bombardéry s jaderným nákladem k hranicím Sovětského svazu, bylo klíčové i pro blízkost k ropě a plynu na Kavkazu, v Kaspickém moři či na Blízkém východě. To, čím byly dělové čluny v Suezu pro Británii, bylo po celé půlstoletí Turecko pro celý Západ.

Analytik Ian O. Lesser z RAND Corporation se v roce 2000 domníval, že Středomoří je stále potenciální oblast konfrontace mezi islámem a Západem, Turecko bude stále klíčem k podpoře expediční operace na jihu, ovšem snížení rizika řecko-tureckého konfliktu by mělo být imperativem západoevropské politiky. Nicméně poznamenal, že schopnost Turecka hrát aktivní roli v sousedních regionech a v záležitostech NATO (včetně mírového řešení sporů s Řeckem) bude záviset na politické stabilitě v Ankaře. Výhled už tehdy byl podle Lessera nejistý kvůli boji mezi sekulární a islamistickou vizí Turecka a pokračující válce mezi Ankarou a kurdskými separatisty, kvůli zvýšení příjmových nerovností, vysoké inflaci a narůstajícímu ilegálnímu sektoru v ekonomice. Žádný jiný člen Aliance dle autora také po studené válce nečelil takovému rozsahu externích bezpečnostních výzev.

Řecko je dnes po zásahu EU ekonomicky na kolenou a žádnou válku proti Turkovi vést nebude. Turecko mělo být přetvořeno v krotkého krocana, a není. Erdogan z pasti unikl.

„Svět se změnil a kvůli tomu musí být prioritou chránit východní a jižní křídlo NATO,“ uvedl v květnu 2014 šéf sboru amerických náčelníků štábů Martin Dempsey na jednání náčelníků štábů zemí NATO v Bruselu. To vše je nyní pryč. Jižnímu křídlu NATO zbylo zproletarizované Rumunsko, fakticky zhroucená země. NATO si už nedovolí další operace v Iráku, podobné operaci Northern Watch či kosovské letecké operaci, protože nástupní prostor z Incirliku už „není bezpečný“. Je otázkou, zda by další americké dobrodružství v regionu Turecko vydýchalo, neboť politicky za něj vždy zaplatilo. Ať už faktickým ovládnutím severního Iráku Kurdy nebo rozvojem uprchlické kriminality kvůli destabilizaci Balkánu. Nejinak je tomu nyní, ke konci války v Sýrii.

Kerry nyní mluví otevřeně o pozastavení členství Ankary v NATO, pokud by přetrvala jeho nemilosrdná politika vůči gülenistům. V pozadí je výhrůžka, aby Ankara netrvala na vydání ideového strůjce posledního puče, toho času dlícího pod ochranou CIA v USA. Erdogan je ale už dlouho hluchý. Od té doby, co pochopil, že je pro Spojené státy užitečný pouze jednostranně a součástí EU se Turecko nestane. V očích Západu Turecko nemá ani hrát geopoliticky silnější a samostatnější úlohu. Ankara kompromis mezi Tureckem a USA o vydání Gülena vyloučila, řekl turecký premiér Binali Yildirim.

Turečtí politici mají tendenci považovat americkou kongresovou kontrolu převodu vyspělých zbraní do tureckých rukou za de facto embargo, a tak učinili v uplynulých letech kroky od Dohody o obranné a hospodářské spolupráci (DECA) k snížení závislosti diverzifikací. Armádními dodavateli se tak staly Izrael, Francie i původně obávané Rusko. Teoretická rizika z Ruska, Sýrie a Íránu pominula poté, co Erdogan zjistil, že největším rizikem je pro něj americká pátá kolona v zemi.

Ve čtvrtek Tureckem otřásly tři teroristické exploze. Erdogan nazval útoky odvetou za selhání převratu, ze kterého viní Gülena a nepřímo jeho ochránce z USA. V posledních dvou měsících turecká armáda dvakrát zablokovala americkou základnu, přerušila jí dodávky elektrické energie a jejího tureckého velitele generála Bekira Ercana Vana a další důstojníky zatkla za podporu gülenistů. Oslabena popřevratovými čistkami je z pohledu bruselské centrály NATO i bojeschopnost turecké armády. Její kádry školili Američané, velký vliv zde měli kemalisté a posléze gülenisté. Po neúspěšném pokusu o puč degradovaní či zavření. Podle vyjádření tureckých činitelů se americká CIA podílela na koordinaci puče. A podle řady politiků Evropy stál zase Erdogan za vydíráním Evropy a vytvářením migrační krize minulého léta. Nic moc vztahy. Odpustit Turkům víza? To je jako skladovat benzín vedle ohniska požáru, který se někdo snaží uhasit, varuje bývalý šéf MI6 Richard Dearlove. Stejně hovoří šéf agentury Frontex, ministři vnitra či šéfové rozvědek Německa a Rakouska. Jen Angele Merkelové se stýská po zopakování prvního německého hospodářského zázraku, který stál na práci tureckých gastarbeiterů. Nyní chce využít syrské migranty z Turecka, aniž si uvědomuje, že Německu dnes chybí to podstatné: prakticky neomezené zdroje Marshallova plánu. A migrantům chybí nejen nutná chuť se naučit cizí jazyk, ale chuť si vydělat poctivou prací v zemi, kde jedí vepřové.

Turci po úspěchu pomoci ruské vojenské rozvědky GRU Erdoganovi před a během převratu začínají chápat Rusko jako budoucí určující sílu v regionu a budou se zoufale snažit s ním normalizovat vztahy. Nejenže do Ruska vyvážejí, ale fungují i jako rekreační oblast pro nemalou část ruské střední třídy. Rusko nyní nabízí i ropné a plynové partnerství. Sunnitské Turecko se po tlaku z Moskvy začíná smiřovat s šíitským Íránem a spolu s Ruskem vytváří regionální vojenskou i ekonomickou alianci. Turecký ministr zahraničních věcí Mevlüt Çavuşoglu prohlásil, že Turecko může spolupracovat s Ruskem i ve vojenské oblasti a v rozvíjení vlastního obranného průmyslu. „Jak se mi zdá, členské země NATO se v otázkách výměny technologií a společných investic chovají dost vyhýbavě,“ podotkl Çavuşoglu. „Řídíme se hlavní zásadou, která spočívá v naší snaze upevňovat náš vlastní obranný průmysl a systém. Proto jsme ochotni udržovat kontakty a spolupracovat na tomto směru s těmi zeměmi, které s námi chtějí spolupracovat…,“ dodal suše.

Turecký ministr zahraničí také prohlásil, že Turecko a Rusko založí společný vojenský, zpravodajský a diplomatický mechanismus. Setkání mezi prezidenty Erdoganem a Putinem podle něj „vydláždilo cestu pro užší vazby“ obou zemí. Turečtí piloti zapojení do incidentu se sestřelením ruského bitevníku byli zatčeni pro podezření ze zapojení do státního převratu a jsou ve vyšetřovací vazbě. Turecko se chystá na žádost Ruska uzavřít hranici se Sýrií a tím přerušit zásobování islamistických bojovníků proti Asadově vládě. Rusko bude stavět jadernou elektrárnu Akkuyu v provincii Mersin v jižním Turecku (náklady kolem 25 miliard USD). Bude se také obnovovat jednání o plynovodu, kterým bude proudit ruský plyn přes Černé moře a Turecko do jihovýchodní Evropy. Turecko uhradí polovinu jeho ceny, konstatoval Erdogan. K USA servilní Bulharsko je tak nejspíš mimo hru. Turecko je druhým největším spotřebitelem ruského plynu po Německu, nyní dováží kolem 30 miliard metrů krychlových ročně přes dva plynovody. Bude se konat i třístranný summit mezi Ruskem, Ázerbájdžánem a Íránem ohledně Náhorního Karabachu. Ázerbájdžán zahájil vyšetřování trestných činů údajných gülenistů na svém území.