„Kdesi“ v lesích Podkarpatské Rusi, kdysi nejvýchodnější země Republiky Československé, totiž začaly letos v létě fungovat pod hlavičkou tzv. Karpatské Siče výcvikové tábory pro mládež, budoucí novou válečnickou krev. Instruktoři organizace, která vznikla už v časech Masarykova Československa a před svou transformací v dodnes hrůzu znějící organizaci UPA (Ukrajinská povstalecká armáda, pozn. red.) vraždila v letech 1938–1939 Čechoslováky, ale i své krajany Rusíny od Užhoroda přes Toruň a Chust až do Jasini (ještě větších pogromů se pak dopouštěli v bývalé polské Haliči, ležící za pohraničními hřebeny Gorgan), v nich cvičí mladé Rusíny podle toho, co se v rámci tzv. dobrovolnických praporů naučili na Donbasu.

Ve svých propagačních materiálech, ke kterým se redakce ParlamentníchListů dostala, se sami přiznávají k tomu, že je jejich cílem ideologická masáž a nacionalistický výplach mozku ve smyslu banderovských tradic: „... účastníci kurzů projdou rozsáhlým kurzem ideologických lekcí: od základů ideologie, nacionalismu až po historickou exkurzi bojů za nezávislost ukrajinského národa včetně současného stavu geopolitických principů zemí Evropy a světa…,“ praví se v manuálu Karpatské Siče.

To ale není zdaleka všechno: Sičovští organizátoři se sami chlubí, že na své „válečně-ideologické“ tábory, jak je sami titulují, zvou instruktory z mnoha středo- a západoevropských pravicových stran. Pomoc budoucím postbanderovcům a válečníkům od Donbasu je tak vpravdě internacionální – podobně jako byl třeba svého času podporován fašistickou Itálií a nacistickým Německem španělský diktátor Franco. Z jakých zemí se tito ultrapravicoví žoldáci rekrutují, v materiálech Siče není sice ze zřejmých důvodů uvedeno, z rozhovoru s místními horaly i podle výskytu nezvykle vysokého množství vozidel s britskými a hlavně německými registračními značkami v zapadlých vesničkách těsně pod horami, například v Usť-Čorné a Brusturách, lze ale ledacos vytušit. O manévrech a cvičeních pololegálních bojůvek v pustinách Karpat svědčila třeba i přítomnost vojenských aut vystrojených ukrajinskými vlajkami na hřebeni k těmto vesnicím přiléhající poloniny Svidovce na východě Podkarpatské Rusi, které jsme viděli poměrně zblízka sami na vlastní oči. V příručce neobanderovců a Pravého bloku se o tom píše celkem jasně: „… rozvíjení ukrajinských i evropských pravicových stran a hnutí a jejich vzájemné provázanosti a spolupráce mezi nimi…“

Teroristické kurzy s vědomím ukrajinských úřadů?

Možná právě tito ideologičtí souputníci se znaky banderovských trojzubců na rukávech jsou zobrazení na snímcích, jak vedou střelecký a taktický výcvik z útočných pušek AK-47 a AK-74, radí taktiku v pouličních bojích (není bez zajímavosti, že se Karpatská Sič ve 30. letech formovala podle zkušeností bojůvek německých SA a SS, vzniklých původně pro městský boj proti Hitlerových politickým odpůrcům, pozn. red.) a instalují nástražné výbušné systémy.

„Tohle je regulérní diverzní a teroristický kurz,“ potvrdil redakci ParlamentníchListů.cz vojenský expert Jan Střelka. Kdyby si takové akce pořádali u nás nebo kdekoliv jinde v rámci Evropské unie nebo Ruska, okamžitě by podle něj na jeho účastníky vlétla policie nebo se mezi ně aspoň vetřeli agenti tajných služeb. „Je jasné, že o takových podnicích musí být ukrajinské nejvyšší vojenské a politické vedení skrze SBU, ukrajinskou verzi KGB, podrobně informováno,“ míní Střelka.

V Rachově, centru kdysi nejvýchodnějšího okresu československé Podkarpatské Rusi, zase visí obří plakáty s fotkami padlých obyvatel města. Pod nimi svíčky a typické pohřební řeckokatolické věnce. Fotit místní patrioti nedovolují, ale dobrou místní „gorilku“ nabídnou. Kdo ví, možná nebude trvat tak dlouho a svým mrtvým rodákům začnou tady i jinde na Podkarpatské Rusi lidé stavět přímo pomníky nebo i celá muzea. Tak jako na popud místního poslance ukrajinské Dumy v asi 100 kilometrů vzdálené Koločavě, kde památka na oběti potomků nechvalně proslulého Nikoli Šuhaje, padlých v „internacionální“ pomoci Afghánistánu, již stojí. Náborové letáky zvoucí do armády nebo do tzv. dobrovolnických praporů, které nepodléhají armádnímu velení a podle řady vojenských expertů NATO spíše, než bojují, na východní Ukrajině drancují, už nyní visí na mnoha místech západní Ukrajiny, mimo jiné na centrálním autobusovém nádraží v Užhorodě.