Po teroristických útocích v roce 2001 (zvaných 9/11) se bezpečnostní a zpravodajská komunita začala honit za fatou morgánou nazývanou financování terorismu. Byla to nečekaně vtipná pointa suity G. W. Bushe, který své prezidentství začínal naopak snahami po totálním uvolnění finančního a bankovního systému, aby dosáhl svého. Pak však zjistil, že možná ještě více může dosáhnout totální regulací všeho, co se hýbe – když to navlékne na boj proti financování terorismu.

Bezpečnostní a zpravodajští profesionálové tehdy věnovali mnoho času studiu financování terorismu. Zjistili však, že ty nepatrné částky, které jsou k tomu potřeba, není možno v těch obrovských sumách neustále převáděných peněz najít. Nicméně přišli na spoustu jiných, snad ještě zajímavějších věcí. A rychle dostali přes prsty. Americká exekutiva najednou zjistila, že to s bojem proti financování terorismu nesmí přehánět, protože „ty nepatrné částky, které jsou k tomu potřeba, není možno v těch obrovských sumách neustále převáděných peněz najít“.

A od té doby to je s bojem proti financování terorismu stejně jako se vším. Jako s princeznou koloběžkou. Bojuje se, ale i nebojuje. Sleduje se, ale jak koho. Občas někdo dostane dardu, občas někdo – ač hoden téže dardy – beztrestně proběhne. Hlavně je ale potřeba umlčet všechny, kteří hovoří o nedůslednosti, divadýlku, dvojím metru, a především ty, kdo mluví o financování politických stran a o tom, co a jak různé politické, vládní a s nimi spřízněné agentury financují.

Na co se tedy přišlo při tom studiu financování terorismu? Že jsou zakládány různé nevládní organizace (NGO). Nepochybně za skvělými účely a těm lidem, kteří na nich pracují, patří obdiv a dík. Není v tom ironie, je to tak a musí to tak být, protože jinak by neobstály před zkoumavými pohledy různých pátračů. Ty nejrůznější humanitární cíle musí být reálné, aby – v některých případech – bezchybně plnily roli ochranného štítu.

Jestli někoho zkratkovitě napadá už teď nějaká analogie z tuzemska, musím ho pokárat. Ale jen pro netrpělivost. Dostaneme se k tomu. První poznatky byly publikovány v souvislosti s různými islámskými nadacemi, které ale postupovaly dost amatérsky, když tento systém zneužívání humanitárních a charitativních organizací pouze ledabyle okopírovaly. (Systém tedy není totožný s tradičním převodním finančním systémem hawala, který funguje v obchodním prostředí po staletí.)

Mluvíme tedy o způsobu, jak skrytě dostat kamsi peníze na financování čehosi, a to zneužitím humanitární a lidskoprávní legendy. Lidské štíty vždy fungovaly a zaštítit se lidskou bídou, neštěstím či touhou po vzdělání je velmi špatné, ale funguje to. A mnohý, kdo v této souvislosti utrousí podezíravé slůvko, je zatracován (jak se nepochybně stane i mně).

Případné dopady na strádající obyvatelstvo jsou strašákem, který mnohým vládám nedovolí, aby si na činnost NGO posvítily trestněprávní orgány. V podstatě je ta úvaha i docela racionální – sledované organizace (jako třeba Hamas) působí dejme tomu z 90–95 % v oblasti vzdělávací, sociální a zdravotnické. A pokud se nezačnou projevovat kumulované důsledky těch 5–10 % propašovaných peněz za zcela specifickými účely, běží ten systém zdánlivě pokojně dál.

Tuze subjektivistický aktivismus

Poručíme větru, dešti – to heslo bylo nejprve deklamováno, pak vysmíváno a nyní se nám opět připomíná. Stále se totiž objevují lidé, kteří se pokoušejí ovlivnit přirozený chod věcí v míře hrubě nenáležité – ať již to jsou týpci, jimž je moře po kotníky, nebo revolucionáři. Nebo od všeho trochu.

Například takový George Soros. Počátkem devadesátých let k nám přišel s nadějnou myšlenkou pozitivně ovlivnit vzdělanost obyvatel zřízením privátní vysoké školy. Pak se zjistilo, že šlo spíše o to, vychovat (si!) elity. Aby na to měl prachy, zakymácel s librou tak, až se zlaťáčky jen sypaly. Aniž by měl morální kocovinu – to měl zřejmě být vzor pro ty vyrůstající elity.

Nebo aniž by si podobný experiment předtím vyzkoušel třeba na zvířatech, pojal myšlenku zkvalitnit v různých zemích demokracii. Začal tam budovat různé sítě a pumpovat peníze. A pak se začaly dít věci, protože v tom nebyl nikdy sám, měl vždy mocné spoluhráče. Když to nešlo rychle a po dobrém, tak se „přihodila“ nějaká barevná revoluce, tamní vláda „demokraticky“ padla a byla nahrazena jinou, pochopitelně demokratičtější. A když se ani to nedařilo, bylo ještě možno přimět ty tvrdohlavce k demokratickému dílu bombardováním, třebas humanitárním. To všecko si vyzkoušel, že je možné udělat. K tomu větru, dešti to pak už byl opravdu jen ten krůček.

A najednou se ukázalo, že pan Soros je inkontinentní. Jinak řečeno, nedokázal zabezpečit elektronickou korespondenci sítě svých organizací. A kyberprostorem najednou lítá i to, co peří nemá. Najednou už i těm méně prozíravým začínají padat šupiny z očí.

A tak má George Soros najednou problém úplně jiný. Je to konec optimistické teorie, že privátní sponzoři pružným a ryze subjektivním financováním občanské společnosti dokáží vybalancovat tuhý státní systém, který zase trpí žádoucí snahou po objektivitě. V případě Sorosově se však dostáváme in puncto subjektivity do extrému, který překročil mnohé zdravé limity.