„Mnohem dříve, než jsem stanul s jedním zvlášť militantním muslimem tváří v tvář, jsem četl v ottawských novinách o místních školách, které chystaly vánoční besídky s betlémem a koledami a potom dostávaly stížnosti, že se jich pro své náboženské přesvědčení nemohou zúčastnit muslimské děti. Aby se necítily odstrčené, byly raději besídky zrušeny. Aby se necítili přehlíženi muslimové jako zákazníci, přestaly se tisknout vánoční reklamy a pohlednice s přáním ‚Veselých Vánoc‘ a místo toho oslavujeme ‚sezónní svátky‘ nebo ‚sváteční sezónu‘. V potravinářských obchodech začalo přibývat arabských potravin a trh se obohacoval, ale pozastavuji se nad označením masných výrobků výrazem ‚halal‘, což poněkud odpovídá judaistickému ‚košer‘. Znamená to, že zvíře bylo zabito rituálním způsobem. Kanadské i evropské zákony sice nařizují, aby byla zvířata na jatkách před poražením omráčena, a tak bylo sníženo jejich utrpení, jenže pro náboženské přesvědčení muslimů byla udělána výjimka. Dánsko, Norsko, Švédsko, Island a Švýcarsko ale výjimky údajně muslimům neposkytují,“ říká Miloš Kaláb, jenž žije a pracuje jako chemik specializující se na potravinářský průmysl přes padesát let v Kanadě. Nyní v hlavním městě Ottawa. Ohledně islámu se nebojí říkat i politicky nekorektní pravdy.

Neústupný Pakistánec

Domnívá se, že i islám je rozpínavé náboženství. „Vyšel ze stejných kořenů jako judaismus a křesťanství, takže přestoupit na tuto víru bylo pro tamní obyvatele snadné. Na Středním východě, kde vznikl, využil politických nepokojů v Byzantské i Perské říši. Po řadě válek, které skončily vyčerpáním obou protivníků v roce 627, si muslimové, vedení chalífou Abu Bakrem, podmanili oblast dnešního Iráku, nedlouho poté i oblast dnešní Sýrie a potom k nim přidali severní Afriku. Pro takovou rozpínavost potřebovali armádu, a tedy peníze na ni. Tím, že chalífové zatížili daněmi nemuslimské obyvatelstvo, přiměli je k tomu, aby přestoupilo na islám. Kromě toho obratně zahrnovali místní zvyky do své vlády, a ovládané obyvatelstvo se tedy příliš necítilo jako poražené,“ rozvádí.

Do přímého osobního styku s islámem se dostal před několika roky v souvislosti s rostoucím přistěhovalectvím z Blízkého a Středního východu. Jednoho dne se setkal s mladým vědeckým pracovníkem, který jej překvapil hned první otázkou, zdali je bohatý? „Viděli jsme se poprvé a on se neptal na to, co dělám, ale zdali jsem bohatý? Odpověděl jsem mu, že nejsem, a ihned se zeptal, je-li snad bohatý on. Asi to čekal, aby se mohl pochlubit, jaké latifundie jeho rodina v Páki­stánu vlastní. Nejsem politicky korektní, tak mě zajímalo, proč přišel do Kanady, kde jako vědec nezbohatne. ‚V Pákistánu bude zle, tak chci odstěhovat děti do země, kde by se mohly mít lépe,“ odvětil. Před časem ho totiž Alláh vzal za ruku a můj nový známý mi hned názorně ukázal, jak ho Alláh chytil a zavedl na kanadské vyslanectví, aby požádal o přestěhování. Poté, co ho tedy Alláh dostal do stavu místních vědeckých pracovníků, nastal problém, když mu ředitelka ústavu podala ruku. U vousu Mohamedova, tu on jako muslimský muž nemohl v žádném případě přijmout, protože i když to je ředitelka a má doktorát, je to ‚pouze žena‘ a on se nesmí ušpinit tím dotekem. Ptal se mě na radu, co má udělat. Doporučil jsem mu, aby se choval jako všichni slušní kanadští muži a ruku paní ředitelky přijal, nebo aby se vrátil do Pákistánu. Prý pro něho nepřichází do úvahy žádná alternativa. Byl u toho kanadský kolega, který prý měl z mé odpovědi radost. Sám by si ji nedovolil vyslovit, ale jakožto emigrantovi by mi to podle jeho názoru asi prošlo.“

O několik roků později se s ním setkal znova a ptal se ho, zdali si už na podávání rukou s paní ředitelkou zvykl. „Ne,“ odpověděl Pákistánec a dodal, že bere svou víru vážně a dotykem se ženami se nešpiní – zakázal to prý Prorok. „Takže jednáte velice neslušně,“ opáčil mu a on ukázal, že paní ředitelce salutuje dvěma prsty k čelu, asi jako se zdravili dávní pražští Pepíci pozdravem „Tě pic“. „Na té situaci je ještě jedna zvláštnost, a to že tohoto muže zavedl Alláh do Kanady, a nikoliv do nějaké prosperující muslimské země, kde by to měl se svou vírou a svými zvyky snadnější. Je vůbec zajímavé, že tito lidé opouštějí svou společnost z různých důvodů, které se jim nelíbí, ale vyžadují, aby hostitelská společnost přijala jejich zákon šaría a jiné zvyky, a tedy vlastně vytvořila podmínky, kvůli nimž oni sami opustili svoje rodné písky. Čtení o dějinách islámu mi ale ukázalo, že jejich víra je neměnná a Korán platí, jen když je v arabštině, takže se tomuto jazyku museli naučit všichni vyznavači této svaté knihy,“ diví se.

Hříchy křesťanství

Popravdě přiznává, že není odborníkem na žádné náboženství, je chemik. Nicméně je se třeba ke všemu postavit objektivně, a proto rozebírá i křesťanství: „Je přece známo, že i křesťanství je velice rozpínavým náboženstvím. Vždyť je najdeme téměř všude na světě, jak je misionáři šířili nejen slovem Božím, ale také, a to především, ohněm a mečem. Ještě v minulém století bylo šířeno násilím i v Kanadě mezi domorodým obyvatelstvem, dnes nazývaným ‚první národy‘. Děti byly vládou odebírány rodičům a odesílány do internátních, takzvaných rezidenčních škol. Tam byly tvrdě trestány za porušování disciplíny včetně zákazu používat své mateřské jazyky.“

„Soudní procesy s církvemi a jednotlivými učiteli, pokud ještě žijí, probíhají dodnes. Poslední školy byly zrušeny teprve v roce 1996. Celkem jimi prošlo na 150 000 domorodých dětí. Asi 20 000 jich bylo násilím adoptováno bílými rodinami a asi 6 000 jich zahynulo. V roce 2008 se ‚prvním národům‘ omluvil kanadský ministerský předseda Stephen Harper za odnárodňování, náboženskou indoktrinaci a navíc za sexuální zneužívání dětí. Koncem listopadu 2017 se veřejně omlouval prvním národům na Newfoundlandu a Labradoru za tytéž zločiny nynější ministerský předseda Justin Trudeau,“ pokračuje.

http://www.thecanadianencyclopedia.ca/en/article/residential-schools/

„Sotva jsem přiletěl do Kanady jako stážista, už mě lákali mormoni. Ihned jsem souhlasil, ale když jsem označil polygamii jako skvělou věc, okamžitě mě opustili, ale za to déle než půl roku pravidelně navštěvovali a přesvědčovali mého pražského kolegu, který neznalý situace je nechtěl nezdvořile odmítnout. Po nastoupení do práce se na mě soustředil můj vedoucí skupiny a pravidelně mě lákal do Ottawské obce muslimské, kde prý v ‚radě starších‘ už zasedal jeden Čech. Po mé reakci na tu zprávu dalšího přesvědčování zanechal. U mikroskopu na mně ale tím usilovněji začala pracovat svědkyně Jehovova. To mě přivedlo k tomu, že jsem škrtnul „katolického vyznání‘ ve svém životopisu a stal se podporovatelem státních škol místo katolických,“ doplňuje.

Zamyšlení nad Warnerem

Všem doporučuje rozbor práva šaría od známého autora knih o vlastní interpretaci Koránu Billa Warnera, který jasně říká, že Kanaďané na politické debaty nejsou: „O panu Warnerovi vím z ParlamentníchListů.cz a z internetu. Jenže zde se nikdo o politice nebaví, podobně jako se nebaví o náboženství ani o platech, ba ani o zdravotním stavu, protože to jsou riskantní náměty. Předmětem diskusí je počasí, sport, zejména hokej, americký fotbal a golf, pohyb na burze, novinky v automobilismu a v informačních technologiích, především televizorech. V Ottawě jsou jen jedny noviny, The Ottawa Citizen, kde se většina zpráv týká místních dopravních a stavebních nehod, vražd, požárů, sexuálního obtěžování, krádeží a soudních případů. Navíc se rozebírá situace na městském úřadu, nekonečně dlouho se táhnoucí stavba lehké kolejové dopravy, zoufalá situace v takzvaných domovech pro staré lidi a politická situace ve vládnoucí Liberální straně, zejména rozpor mezi tím, co slibovala před volbami a co uskutečnila. I to je zoufalé. Kromě vládnoucí strany jsou už jen další dvě v opozici, a tak se o nich nedozvídáme téměř nic.“

Mezinárodní zprávy jsou prý často přeloženy z amerického tisku. Před několika dny rozvířil zájem veřejnosti nový zákon v Quebeku, který požaduje, aby ženy, které jsou zvyklé zahalovat si tvář, ji při jednání s provinčními úřady odhalily. Anglofonní Kanaďané psali do novin proti zavádění nesvobody a několik bílých Kanaďanek si provokativně nasadilo nikáby, aby demonstrovaly za svobodu náboženství. Jedna muslimka ale vysvětlovala, že ne všechny muslimské ženy jsou se svým „oděvním kódem“ spokojeny.

Riskantní diskuse

„Snad bych ale mohl vysvětlit, proč jsou některé náměty diskuse riskantní. Na to jsem byl upozorněn hned po příchodu do Kanady jedním přistěhovalcem z Nizozemska. ‚Vedoucí státní politiky včetně ministerského předsedy se nemusíte bát kritizovat, protože většina Kanaďanů má patrně podobné názory jako vy. Dávejte si ale veliký pozor na to, co říkáte o svých nadřízených, protože byste mohl přijít o práci a ze svého dosavadního postavení klesnout do situace bezdomovce. Nebavte se ani o náboženství, lidé jsou na to velice citliví a nevíte, kdo všechno by se mohl dozvědět o vašich případně kacířských, nebo naopak bigotních názorech. Samozřejmě se nikomu nesvěřujte s výškou svého platu, čili si ani nestěžujte na nízký, ani se nechlubte vysokým. A nakonec, ať se cítíte sebemizerněji a třeba se léčíte na vážnou chorobu, v práci o tom nemluvte, mohl byste vzbudit dojem, že na svou práci nestačíte nebo brzy nebudete stačit a mohl byste o ni přijít, ani byste nevěděl, jak a proč.‘“ podotýká.