Konec levné práce
aneb Jak z velké šlamastyky

Konec roku 2017 je v České republice ve znamení jednoho z prvních reálných signálů proměny a přenastavení vnitřních podmínek ekonomiky státu, charakteru jejího fungování a příštích perspektiv země. Samozřejmě hovoříme o penězích za práci.
Poslední tři roky je možné pozorovat, jak se díky vytrvalému působení několika desítek, později stovek a nakonec tisíců lidí na sociálních sítích podařilo demystifikovat obrázek devadesátkové verze kapitalismu jako nosného programu pro další etapu života země.
Pozoruji, jak řada komentátorů postupně pojmenovala a sestavila nelichotivý obraz ČR a států východní Evropy coby podřízených a limitovaných kolonií, fungujících dosud na hospodářském modelu levné dodavatelské ekonomiky pro západní korporace, a také jak se toto věcné hodnocení promítlo do komentářů médií, doputovalo do agend hospodářských komor, institucí a agentur a podnítilo aktivitu médií. A nakonec, s blížícími se volbami, se stalo nástrojem pro vytloukání politického kapitálu nebo i dojemných novinářských příběhů z českých robotáren.
Téma levné práce je nyní chápáno jako naléhavé.
Je to pochopitelně dobře.

Je to zároveň i první signál a vrcholek ledovce, který se pomalu sune vodami proměny společnosti.
Když tento trend hodnotím s odstupem několika let, lze pozorovat, že šlo o opatrný proces, kde na počátku stálo několik kverulantů typu docentky Švihlíkové, Jana Kellera a dalších; později se debata opatrně rozšířila jako akademická polemika o možných kdyby, a ještě později, především díky odborům, vysvitla odpudivá naléhavost při srovnání v řadě parametrů s podmínkami ceny práce u západních států.
Dnes jsme ve stavu, kdy k přesnější polemice o podmínkách a problémech restrukturalizace ekonomiky po roce 1989 víceméně hovoří věcně všichni. Přičemž stále jsou ještě slyšet argumenty kovaných zastánců ekonomiky levné práce.

Dnes už je víceméně jasné, že mantra levné práce, na kterou je možné nalákat zahraniční investice a zajistit tak provoz ekonomiky, je omyl; obrovský, strukturální omyl, vyvěrající z odtažitosti politických programů od reálné ekonomické praxe podniků. A zároveň je odvislá od neschopnosti či neochoty kapitánů české průmyslové výroby iniciovat či prosadit si vlastní moderní a funkční pravidla na domácím trhu, která by jim umožnila rozvoj a razantní expanzi na průmyslové trhy západní (a stejně tak východní) Evropy. Nikoliv v limitovaných rolích podřízených dodavatelů, ale jako suverénních finálních dodavatelů kompletních celků v podobě technologií, dopravních prostředků, továrních provozů, energetických celků, výrob, špičkových českých výrobků, či high-tech. Tak, jak tomu bylo za první republiky a do jisté míry za komunistů.
Je to dáno, přirozeně, podmínkami.

České firmy byly po 89. svázany nedostatečným kapitálem, neznalostí know-how, zřetelným odstupem od znalosti pohybu na zahraničních trzích, nedostatečným množstvím schopných kádrů, schopných přenastavit podmínky uvnitř firem směrem k reálné konkurenceschopnosti firem na západních trzích. A také, a to se nemylme, reálnou neochotou vpouštět levné české (a také slovenské, polské, maďarské) producenty na pečlivě střežené hájemství finálních výrob západních trhů a výrobců.