Jestliže se ještě před deseti lety u nás hovořilo o tom, zda e-Health ano či ne, v současné době už o nutnosti digitalizace českého zdravotnictví pochybuje málokdo. Informační technologie a nová média vstoupily do našeho života tak razantně, že Facebook propojil v sociální síti už miliardu lidí. Pokud by se jednalo o stát, stal by se rázem třetí nejlidnatější zemí světa. Podobně Twitter a YouTube rozšiřují do světa nové informace rychleji než jakákoliv zpravodajská agentura. A konečně dr. Google se stal nejnavštěvovanějším lékařem na světě.

Pacienti chtějí komunikovat s lékařem přes mail

Ve světle těchto skutečností proto nikoho dnes už nepřekvapí, že i pacienti, jejich ošetřovatelé a profesionální zdravotničtí pracovníci používají stále častěji  on-line nástroje ve snaze poskytovat kvalitní a efektivní zdravotní péči. Polovina lékařů používá Wikipedii, i když jen 16% z nich vyhledává odborný kanál British Medical Journal. Přes  80%  pacientů si podle průzkumu neziskové organizace České zdravotnické fórum přeje komunikovat s lékařem prostřednictvím internetu.

Elektronická zdravotní knížka funguje!

Během poslední dekády rozvoje virtuálního světa online se ukazuje jako velice důležité, že lidé začínají weby používat a chápat novým způsobem – mluvíme o tom, že se vývoj posunul z webu 1. generace do webu 2. generace, kdy je obsah vytvářen jednotlivými uživateli on-line nástrojů a platforem nejen pro sociální síťování. V tomto prostředí je e-Health nástrojem komunikace mezi lékařem a pacientem, kteří sdílejí osobní zdravotní údaje pacienta, tak jak už to dnes umí elektronická zdravotní knížka, která tento světový trend v Česku reprezentuje. Jako jeden z jejích spokojených uživatelů mohu říci, že po technologické a informatické stránce funguje stejně dobře jako podobné aplikace kdekoliv na světě.

Všichni v systému být nemusejí

Pro mě jako potenciálního pacienta je podstatné, zda obsahuje důležité informace z mojí zdravotní historie. Argument, že elektronické zdravotní knížky nejsou v klinické praxi použitelné, neobsahují-li důležité údaje všech, či alespoň většiny potenciálních pacientů, je pochopitelný z pohledu poskytovatele péče, který tak realizuje větší úsporu nákladů na administraci péče. Pak si ale musíme položit otázku, zda digitální zdravotnictví potřebujeme pro usnadnění administrativy, či jeho nástroje chceme primárně používat pro bezpečnější a kvalitnější péči s vyšší mírou ochoty spolupracovat konkrétního pacienta. Ve druhém případě není důležité, kolik pacientů si svůj digitální zdravotní účet nechalo zřídit a kolik informací tam má, ale zda lékař respektuje autonomii daného pacienta a jeho rozhodnutí data o svém zdravotním stavu elektronicky sdílet se všemi poskytovateli péče, kteří jsou do daného multidisciplinárního řešení nemoci zapojeni přímo či zprostředkovaně.

Ve prospěch pacienta

To, co řada mých kolegů v klinické praxi zatím příliš často nepozoruje, je narůstající intenzita procesu apomediace, který velmi rychle bourá po tisíciletí neměnnou praxi, kdy nejvíc správných a aktuálních informací o tom, jak pacienta uzdravit, má lékař. Apomediace je proces, který převrací informační nerovnováhu ve vztahu lékař – pacient ve prospěch pacienta a jeho pečovatelů. Díky prostředí Zdraví 2.0 se jakýkoliv pacient kdekoliv na světě může propojit s lékařem (anebo léčitelem specializovaným  na daný problém), s jiným pacientem nebo jeho pečovatelem a načerpat nové znalosti a vědomosti, třeba i z jiného sociokulturního okruhu. Tak se stáváme svědky například toho, že Evropan trpící bolestmi zad využívá znalostí donedávna limitované na území několika komunit v jihovýchodní Asii.

Pacient, odborník na vlastní nemoc

Díky apomediaci se z pacientů stávají experti na vlastní onemocnění. Potvrzují to i lékaři v dětské medicíně, podle nichž rodiče začínají hrát aktivní roli, a to zejména v  těžkých případech chronických a školní medicínou zatím neléčitelných nemocí a syndromů svých dětí. Tak například u Duchennovy svalové dystrofie, což je nevyléčitelná porucha svalového aparátu, kdy se takto nemocné dítě dožívá většinou puberty, maximálně pak rané dospělosti, rodiče nechtějí jen pasivně přihlížet a čekat. A tak jsou lékaři konfrontováni s tím, že nikoliv oni, ale rodiče se stávají nejlepším zdrojem aktuálních informací o vývoji této diagnózy, o niž se zajímají do takového vertikálního detailu, který si ošetřující lékař nemůže dovolit, protože si musí celoživotně udržovat horizontální přehled o novinkách v rámci jeho oborové specializace.

V Izraeli jsou mnohem dál

Cesta digitalizace zdravotnictví není jednoduchá, o čemž svědčí příklad Macabbi, zdravotní pojišťovny v Izraeli. Tam od 80. a 90. letech 20. století probíhá projekt digitalizace procesů na klinikách, u lékařů, v laboratořích a klinickém komplementu za přímého vedení zdravotní pojišťovnou, která v digitalizaci poskytované péče spatřuje významnou konkurenční výhodu na izraelském trhu zdravotního pojištění. Již od počátku projektu si management Macabbi uvědomuje, že díky e-Health nástrojům má nejen možnost nabízet pojištěncům efektivnější využití finančních prostředků, které na solidární zdravotní pojištění odvádějí, ale především schopnost zajistit u vlastních i smluvních poskytovatelů péči kvalitnější a bezpečnější pro konkrétního pojištěnce. Macabbi začala realizovat e-Health strategii v roce 1983.  A trvalo to dlouhých 27 let, než se dopracovala k tomu, že se e-Health aplikace začaly používat jako flexibilní nástroje pro koordinaci péče podle potřeb konkrétních pacientů a zdravotní data se dala společně s pacienty do pohybu v rámci celého procesu poskytování zdravotní péče.

Kdo bude v Česku tahounem e-Health?

Situace v Česku je taková, že i ve třináctém roce implementace e-Health systému čelíme několika problémům. Ve  zjitřené debatě, která se v současnosti vede kolem IZIPu, se vytrácí hlavní nedostatek implementace e-Health  – totiž že v Česku chybí jednoznačné definování toho, kdo bude vůdčí silou při prosazování e-Health. Nemusí to být nutně ministerstvo zdravotnictví, ačkoliv je nasnadě, že musí hrát významnou roli. Mohou to být například zdravotnické fondy, v České republice se o to snaží VZP, v posledních letech i další pojišťovny, což by mohl být pozitivní trend, budou-li jejich správní rady schopny tento dlouhý a složitý proces úspěšně dotáhnout k dalšímu vývojovému stupni moderního zdravotnictví, kterým je e-Health nástroji koordinované poskytování péče podle individuálních potřeb pacienta.

Široká diskuze je nezbytná

Jak pokračovat dál v ČR? Prvním krokem v naší situaci by mělo být ustavení platformy, která povede ke komplexní diskusi o digitalizaci zdravotnictví. A to v takovém duchu, abychom od aktuálních sporů JAK digitalizovat se vrátili o krok zpět a hledali shodu mezi jednotlivými aktéry ve zdravotnictví v základní otázce  PROČ vůbec chceme  zdravotnictví digitalizovat? Odpověď na tuto otázku musíme nalézt v expertních skupinách, které se organizací, managementu a legislativě ve zdravotnictví dlouhodobě věnují, tak jako ji na začátku procesu digitalizace zdravotnictví museli nalézt a shodnout se na ní ve všech zemích, které jsou v implementaci digitálních nástrojů pro bezpečnější, kvalitnější a efektivnější zdravotní péči několik let či desetiletí před vývojem v ČR. Jak ukazují zkušenosti ze zemí implementujících e-Health a potvrzuje aktuální situace v ČR, žádné politické rozhodnutí v otázce JAK nenahradí širokou společenskou shodu v otázce PROČ digitalizovat zdravotnictví. Dříve či později se v rámci změn v politickém cyklu stane Achillovou patou sebelepšího, v mezičase implementovaného informačního systému.