Nejdříve seznámila přítomné se svým plánem internetové televize. Založila tvůrčí filmovou skupinu, „…kterou jsem pojmenovala Kostnické náměstí, protože tam bydlím. První film jsme natočili právě na něm a jmenuje se Lavička Františka Havla. To proto, že Václav Havel je chráněná značka. A najdete jej na YouTube a má 11 minut. Teď jsme dotočili další film. Ten se jmenuje Na koberečku a je to o islámu. A bude mít 25 minut.“

Meganáhubkový zákon

Poté se věnovala novému evropskému zákonu,který můžeme nazvat „více než náhubkový“ – o hanobení tříd. „Myslím, že si to náš Parlament nedovolí,“ uvedla k jeho ratifikaci v Poslanecké sněmovně. „Unie nás nutí, abychom jej přijali v prvním čtení bez rozpravy. To znamená – ráno to přečtou a za dvě hodiny to odhlasují. Oni na to spěchají. A proč? Protože běženci jsou třída. Kvůli nim je to dělané. Že nemůžete o nich mluvit negativně, jelikož jde o hanobení třídy. Veškerý Bartošové, Konvičkové – netvrdím, že jsem s nimi na jednom poli –  ale ti budou mít zavřenou pusu již dopředu. Nebezpečí nebude smět být pojmenované. O tom ten zákon je.“  Zavedení hanobení třídy, je podle Procházkové opravdu ponižující. „Že do toho dali  sexuální svobody? My jsme tolerantní národ, nám je to úplně jedno. Slováci z toho ale stojí na zadních. Plánujeme, že v parčíku před Parlamentem, kde je stůl a dvě lavičky, uděláme permanentní petiční stánek, ve dne v noci se tam budeme střídat  Až jim to bude hodně nepříjemné. Jde o  jedinou možnost poslance trochu vystrašit. Ne fyzicky, ale morálně.“

„Já jsem už urazila i pana Zaorálka, který podporoval Majdan. A měli jsme petiční stánek před Parlamentem. A on tam došel spolu se třemi bodyguardy: „Vy se na mne zlobíte?“ A já na to – ne, já vámi  pohrdám.“

Nejslabší článek V4 jsme my!

„Existuje tu existenční strach, že když půjdu na manifestaci, zaměstnavatel mne může vyhodit. Ten plíživý strach láme charaktery. Je třeba lidem vysvětlovat, že to je na nás, oni se sami nepolepší, musí vidět odpor. Jim je dobře. Jaké berou europoslanci platy… Vždyť tam nic nedělají… kdyby dělali, tak by to bylo vidět. Slováci alespoň dovedou formulovat myšlenky. Maďaři a Poláci si taky dovedou dupnout,“ pokračovala Procházková. „Visegrad by mohlo být obrození původní myšlenky. Ale to bychom museli držet pohromadě a my jsme nejslabší článek v té čtveřici. Naše vláda je nesourodá. Jak mohou jít do vlády s lidovci? Voliči sociální demokracie už jsou tak znechuceni, že si myslím, že komunisté mohou i vyhrát volby. To je můj odhad.“ Zde s ní ale většina přítomných nesouhlasila.

Jednodenní volby

„Volby by se měly dělat jeden den, a ne dva,“ zaměřila se na další problém Lenka Procházková. „Co se děje v těch místnostech, které se zavřou? Oni ví, že třeba volilo 500 lidí a není problém mít připraveno 500 lístků tak, aby vyhrála ODS, nebo někdo další. Nezdržovat se jednotlivými obálkami, prostě obsah volební urny vyhodit a dát tam nový. A když se toto udělá v klíčových obvodech, tak se volby dají ovlivnit. Kolem škol mohou chodit policisté, ale kdo je vevnitř, to oni neví, vždyť tam může být někdo dva dny, třeba v tělocvičně.“ Pak se vrátila k sociální demokracii a k opakovanému zklamání touto stranou. „Moje babička říkala – těm nikdy nevěř, ti vždycky zradili. Nakonec vidím, že měla pravdu. A nám připadala jako taková nóbl, lepší levice….“

Druhá plonková generace

„Pracujete s mladými lidmi. Fakulty jsou taková vosí hnízda. Studenti se jen snaží  někam se dostat a mají pokřivený charakter,“ zněla připomínka z pléna. K mladým umělcům z filmové školy Procházková řekla následující: „Oni jsou bez názoru. Chtějí psát horory, takové soukromé blbosti, ale bez důležitého pozadí. Rodinné filmy, ale neukotvené. Říkám, že umění musí být angažované. Kultura má hýbat světem. Umělci musí komentovat, snažit se věci zlepšovat. Oni si vybírají témata, i morbidní, ale to mají z té televize. Jsou ovlivněni. Proto já televizi už deset let nemám. Když se chci podívat  na zprávy, tak si je najdu na internetu. Jim školu platí rodiče. Mají svá auta, ti mladí smradi. Já to říkám s láskou, mám je ráda, ale vadí mi to, protože to není pro ně mravné. Jaký umělec, který byl od začátku bohatý, viděl kriticky  společnost? To si odporuje. Říkají mi – musíš učit! Každá duše je důležitá.“ Proto autorka jezdí do Písku jednou týdně, „…abych ty mladé duše nějak ovlivnila. Oni mají cit, mají talent, ale nemají směrování. Mají kaleidoskopické vnímání světa, ale nevidí chronologii. Protože škola jim to nedala. Anebo politologové, kteří neměli dějepis. Hlavně, že umí anglicky. To je opravdu specializace. Když neumí něco říci česky, k čemu je jim angličtina? Nechci se ale zlobit na ně, to je vina  společnosti. Upustili jsme nad nimi dohled. Nejlepší učitelé odešli, nebo byli možná i vyhozeni. Ti staří tam už prostě nejsou a nemají vliv. Pro mne je školství první a poslední. To je to nejdůležitější. To je jak s polem. Když nezasejete, co vám vzejde? Jenom plevel. A my jsme nezaseli. Už druhou generaci jsme nechali naplano. Samozřejmě, některé rodiny to zachraňují, ale vliv kolektivu a školy je velký a možná dnes větší než vliv rodiny, protože ta má co dělat, aby se uživila a nemá tolik času na děti, jako jsme mívali my. Měli by mít základní vědomosti o národě.“

…jako husité…

„Vstup vojáků Varšavské smlouvy v roce 68? Co by bylo, kdyby sem nevstoupili?“ zněl další dotaz.  „My jsme opravdu tehdy přišli na něco, a ne poprvé, co předběhlo avantgardně dobu. Sociálně, intelektuálně spravedlivá společnost. Ale pochopila jsem, že to udělali z vojenských důvodů. Kvůli Bavorsku, kde NATO rozmisťovalo jaderné hlavice. Ale i tak mi připadá, že šlo o obrovskou chybu, že válka by nevznikla tak snadno. Že kdyby nepřijeli, tak by bylo možné, že by se pomalu  proces rozšířil i na Maďarsko, Polsko a i na  Sovětský svaz. A že bychom byli taková avantgarda jako husité s myšlenkou svobody víry. Východ Evropy včetně toho našeho středu by  daleko předčil kapitalismus, protože by ukázal, že je to efektivní i ekonomicky. Říkám, že s tím tiše souhlasili i Američané. Nebylo v zájmu, aby tady nějaký československý pokus se ujal a, nedej Bože, se toho chytili v Německu. Vždyť tam v té době byly protesty. Šlo o poslední důležitou křižovatku, kterou svět špatně přešel. Vždyť nepokoje byly v Americe, ve Francii. Kdyby se to tehdy propojilo… to oni nechtěli. Museli jedno za druhým zaťápnout. My bychom neodešli z Varšavské smlouvy, my jsme je ctili jako osvoboditele.“

„Když byly volby Zemana, v Praze se hlasovalo pro Schwanzenberga,“ zavzpomínala Lenka Procházková. „Já jsem se tak bála, tak strašně jsem se bála, že vyhraje, protože to by byl konec, protože já ho znám… Dodneška visí některé billboardy v Praze, a přitom je to protizákonné.“ Pak stručně okomentovala disent: „Disidenti, kteří byli dříve v kriminále... asi jim zachutnal sladký život, nebo zblbli.“ „Probudil se v nich svazácký věk,“ znělo z publika. „Rada České televize je vlastně ochranka ředitele, oni odkopávají útoky,“ pustila se do dalšího tématu Procházková. „Za to mají velké peníze. Je třeba zachovat institut veřejnoprávní televize, ale naplnit jej. Ten osmašedesátý byla evoluční křižovatka. Byla vytvořena zábrana, výhybka. Od té doby platí Orwell. My jsme si mysleli za mlada, že on to psal o komunismu.“

K Bruselu a EU uvedla, že bychom měli  být spíše „pátou kolonou“, jako jsme byli v osmašedesátém avantgardou v budování socialismu.“