Dlouhý připouští, že prezidenti mají právo na svůj názor, ale vzhledem k tomu, že centrální banka musí přijímat důvěryhodná rozhodnutí, a oba prezidenti mají stále u veřejnosti určitý kredit, „ani oni nemají právo názor jen tak utrousit“.

Dlouhý argumentuje tím, že dnešní rozhodnutí centrálních bank se nedělají jen tak od stolu, ale na základě dlouhodobé práce analytických týmů a po odpovídající přípravě.

„V kvalitativní šedi české státní administrativy vyčnívá ČNB dost nad průměr. Naproti tomu mi není známo, že by prezident Zeman měl na Hradě srovnatelné profesní zázemí, podobně jako nic takového zatím nevzniklo v Institutu Václava Klause,“ píše Dlouhý.

Odvolává se také na v pátek zveřejněný záznam z jednání bankovní rady, z něhož vyplývá, že většina jejích členů se k oslabení koruny přiklonila z obav před deflací.

„Deflaci (pokles cen) nejprve vidíme jako požehnání – když reálná mzda vzroste, za naši nominální mzdu si více koupíme. Deflace je však pokles nejen cen, ale i mezd. A požehnání zmizí, když nám zaměstnavatel dnešní mzdu sníží.… Požehnání z poklesu cen se změní v prokletí, když nás zaměstnavatel propustí a nebudeme mít mzdu žádnou,“ míní Dlouhý.

Přiznává ale, že rozhodnutí centrální banky má i svá rizika. Kurs 27 korun za euro by se podle něj měl usadit rychle, bez nutnosti dalších intervencí ČNB. „Pokud se tak nestane, centrální banka udrží levnější korunu jen za cenu vysokých nákladů, nepřesvědčí trhy a pro českou ekonomiku bude nákladnější a riskantnější později intervence ukončit.“

Dalším negativem je podle Dlouhého špatné načasování, k intervenci banky mělo podle něj dojít zhruba před půl rokem.

A k jakému závěru Vladimír Dlouhý dochází? „ČNB minulý týden zaspala v komunikaci, je to však zřejmě nejserióznější instituce v naší zemi. V zahraničí bylo její rozhodnutí oceněno. Je až absurdní, kolik novinářů a expertů naráz dělá z banky pitomce. Nikdo si nemůže být zcela jist, zda se rozhodla správně. Bankovní rada však měla nejvíce podkladových informací a její hlasovací mechanismus rozhodl. Respektujeme to a věnujme se jiným důležitým věcem. Tak se chovají vyspělé demokratické země, které mají důvěru ke svým institucím,“ dodává Dlouhý závěrem.