Krystlík připomíná málo známý fakt, že československá rozvědka již několik dní předem věděla, co Němci chystají, včetně data. Informovala vládu, která jim však neuvěřila. Jako argument měla dvě fatální selhání zpravodajců z poslední doby. Nejprve rok předtím vůbec netušili o anšlusu Rakouska a v květnu pak kvůli předložení neověřených informací málem způsobili válku s Německem (poté, co jim vláda uvěřila a vyhlásila mobilizaci armády).

Proto československé orgány proti chystané německé akci nic neučinily, dokonce nepřistoupily ani k likvidaci citlivých dokumentů. Když na to za války v Londýně upozornil kapitán Otto Wagner, byl umlčen a vyloučen z československé zahraniční armády.

CELÝ TEXT TOMÁŠE KRYSTLÍKA SI PŘEČTĚTE ZDE.

Jako klíčový argument vstupu německých vojsk byl uváděn vnitřní rozklad Československa, především deklarovaná touha Slováků nesetrvávat nadále ve společném státě. Požadavky na širší autonomii se objevovaly již před Mnichovem, za „druhé republiky“ byly částečně uspokojeny, ale klíčový spor nastal začátkem roku 1939 kvůli výši příspěvků do československého rozpočtu. Krystlík uvádí, že v té době Slovensko do společné pokladny přispívalo 16 procenty a požadovalo snížení tohoto podílu na 12 procent.

Když tento požadavek, společně s několika dalšími, nebyl uspokojen, obrátili se slovenští představitelé na Hitlera, se kterým bez vědomí československých orgánů jednali na začátku března. V reakci na to prezident Hácha 10. března odvolal slovenskou autonomní vládu a vojenský velitel Slovenska vyhlásil stanné právo.

Hlavního představitele slovenských separatistů Jozefa Tisa si vzápětí do Berlína pozval osobně Hitler. Tiso původně nechtěl zaštiťovat slovenskou samostatnost Hitlerem, ale po dvou dnech se rozhodl do Berlína letět.

„Týž den Hitler Tisovi oznámil, že se rozhodl zlikvidovat zbytek Čech, že jeho zájmy končí na Karpatech a je ochoten uznat a zaručit Slovákům nezávislost, jinak je ponechá svému osudu, což znamená napospas Maďarsku,“ píše Krystlík. Tiso trval na tom, že slovenskou samostatnost musí vyhlásit slovenský sněm a telefonicky požádal prezidenta Háchu, který jej jediný mohl svolat, aby tak učinil. Sněm následně odtržení Slovenska schválil. Téhož dne vyhlásila samostatnost i Podkarpatská Rus, od které dal ale Hitler ruce pryč a celé území posléze anektovalo Maďarsko.

V té době již do Berlína mířil i prezident Hácha s ministrem zahraničí Chvalkovským, kteří se u Hitlera objednali hned, jak zjistili, že s ním jedná Tiso. Krystlík připomíná, že od účastníků jednání existují značně rozdílné vzpomínky na jeho průběh. Podle některých měl být prezident Hácha vůči Hitlerovi velmi poddajný, vyznat se, jak velmi německého vůdce obdivuje (snad dokonce měl uvést, že četl všechny jeho knihy) a dokonce pochybovat o smysluplnosti Československa jako samostatného státu.

Je všeobecně známo, jak jednání dopadlo - podpisem podřízení českých území Hitlerovi ve formě „protektorátu“. Následné scény reálného převzetí moci v Praze byly podle Krystlíka spíše hanebné a hlavní roli v nich sehráli čeští fašisté, kteří obsadili Parlament a začali rabovat židovské obchody. Ovládli též policejní ředitelství, takže Němci nepřišli o žádné dokumenty o potenciálních protivnících. Díky tomu mohlo hned následujícího dne začít zatýkání těchto osob.