Generace Havla i jeho starších přátel se podle Patočky vyznačuje tím, že si její představitelé stále pamatují válku i následný komunistický převrat, přičemž z dětství zůstali poznamenáni ideály Masarykovy první republiky. Byli to také oni, kdo se přihlásil o slovo v reformních šedesátých letech. A mnozí z nich nám dodnes imponují tím, že se ani po srpnové okupaci nezlomili a stali se základní kamenem komunistického odporu.

Podle Patočky je právě osud generace dnešních sedmdesátníků důvodem, proč Havlova smrt tak těžce zasáhla lidi, kteří začali politicky dospívat na sklonku Husákovy éry. “Když se s jeho jménem ve svých životech setkali poprvé, byl klíčovým uzlem přediva neformálních občanských iniciativ v čele s Chartou, které představovaly jejich naděje, že „jiný lepší svět je možný“, a používal přitom metody práce, ze kterých se bylo možné učit a pokoušet se na ně navázat,“ vysvětluje jejich postoj Patočka ve svém komentáři. Tato generační sounáležitost přitom podle Patočky často chybí generaci jen o pár let mladší.

“Příslušníci nejmladší generace vstupující do veřejného života už vesměs trpí určitou diskontinuitou: buď byli zasaženi v tuzemských intelektuálních kruzích poslední dvě dekády převládajícím konzervativně-liberálním dogmatismem, anebo, stojí-li k němu v příkré opozici, obracejí se především k zahraničním vzorům, snad ani netušíce o duchovních či intelektuálních pokladech zakopaných na vlastním zápraží,“ popisuje ideologický základ dnešních dvacátníků novinář.

Ztráta kontinuity, nepřijetí odkazu Havlovy Charty je podle pisatele důvod, proč se mladí příslušníci radikální levice tak často uchýlili k radikálně zlostným postojům na účet bývalého prezidenta i “chorobně zlostné odpovědi“ a majetnické vznášení nároku na Havlův odkaz ze strany příznivců pravice.

Zrod a smrt evropského idealismu
 

Patočka ve svém textu zmiňuje také jméno polského historika Kacpera Szuleckiho, který ve svých pracích popsal situaci evropské občanské společnosti z poloviny 80. let. Podle Patočky přitom existují očividné paralely mezi tehdejšími poměry a těmi současnými.

“Tehdy západní mírové hnutí vycházelo z přesvědčení, že závody ve zbrojení nutně povedou ke zničení světa jadernou katastrofou. A v této apokalyptické perspektivě požadovalo jednostranné odzbrojení na Západě a rozdělení světa do dvou bloků bralo jako neměnný fakt. Je jasné, jak velkou radost z toho měli v Moskvě, a dokonce se po určitý čas dařilo západní mírové hnutí propojovat s oficiálními mírovými organizacemi zemí Varšavského paktu, které samy sebe v jednom z typických eufemismů označovaly za „tábor míru“,“ popisuje situaci v 80. letech Patočka.

Dodává, že východoevropští disidenti mírová hnutí ze Západu často považovali spíše za užitečné idioty Sovětského Ruska a právě tento postoj je vedl k přijetí realisticko - pravicových ideálů Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana.

“Změnit se to podařilo díky strategii, jejíž autorství Szulecki připisuje Jaroslavu Šabatovi, kterou ovšem spolu s ním dále propracovávali lidé jako Jiří Dienstbier či Jiří Hájek, ke které zásadně přispěl svým slavným esejem o střední Evropě Milan Kundera a kterou si intelektuální jádro Charty včetně Václava Havla tehdy osvojilo. Nejvýrazněji ji zformulovalo roku 1985 v Pražské výzvě, navrhující syntézu západních mírových hnutí s disidentským hnutím za lidská práva,“ píše Patočka.

Všeobecná touha po sjednocené Evropě a míru však naplnění nedošla ani po roce 1989. Lidstvo na ní totiž nebylo připravené, a tak nastala éra brutálního kapitalismu, který Evropu, Patočkovými slovy, “přivedl na okraj propasti.“

Nedávné truchlení po smrti Václava Havla tak podle Patočky způsobila také nostalgická vzpomínka na mírovou, svobodnou a demokratickou Evropu, ve kterou lidé Havlovy éry věřili.

Čtěte také:

Za Havla se rozezněly zvony. Duka: Jsem ti vděčný za svoji svobodu

Reportáž od hrobky Václava Havla. Nebyli jsme tam sami