Česko-polské vztahy byly za poslední století velmi komplikované a mnohdy vyústily až v ozbrojené vojenské střety. Při vzniku samostatného československého státu v roce 1918 dokonce došlo i k týdenní válce o Těšínsko, ve které byla československá armáda úspěšnější, a proto dnes můžeme cestovat do Třince, Bohumína nebo Karviné, aniž bychom museli překročit naše hranice. Do sporu mezi oběma zeměmi pak tehdy zasáhly vítězné mocnosti z 1. světové války, které přisoudily větší část Těšínska Československu včetně důležité bohumínsko-košické železnice. „Poláci se s tím vnitřně nikdy moc nesmířili a nesli to v sobě spíše jako nespravedlnost,“ uvedl renomovaný odborník na naši nedávnou historii Miloš Trapl z Univerzity Palackého v Olomouci, který publikoval o nejdůležitějších historických událostech 20. století řadu odborných textů.

Polsko má z Putina strach, nechce dráždit své západní spojence

Jablkem sváru mezi Čechy a Poláky bývaly v minulosti vždy územní nároky, a to ponejvíce v hraničním Slezsku. Přesto se olomoucký vědec domnívá, že tento fakt neměl žádný vliv na rozhodování polské vlády o přijetí závazných čísel počtů uprchlíků při posledním jednání premiérů v Bruselu.

„Od 18. století bylo Rusko třikrát při tom, kdy se dělilo Polsko a polský stát tak vždycky na nějakou dobu zanikl. Za současné situace s Ukrajinou mají nyní Poláci oprávněné obavy, co bude dál. Myslím si, že právě proto se přiklonili na stranu silnějších západních států, které si nechtějí rozhněvat. Visegrádská spolupráce je sice užitečná věc, ale Maďarsko, Česko nebo Slovensko by neochránily Polsko před ruskou agresí,“ konstatoval profesor Trapl.

Také on si nyní dělá starosti s uprchlickou krizí a především ho nechávají klidným agresívní výboje Islámského státu.

„Co se týká masivních vln utečenců, zastávám stejný názor, jako naše politická reprezentace. Ty problémy s běženci by se neměly řešit na evropské půdě, ale mimo ni, kde by se mohly zřídit záchytné tábory. Také si myslím, že v dost velkém měřítku se jedná o ekonomickou emigraci, kterou usilovně podporují některé současné arabské režimy,“ prohlásil historik a ještě doplnil: „A hlavním cílem některých našeptávačů nemusí být jen blaho migrantů, ale také oslabení Evropy.“

Poláci se přišli profesorovi omluvit za osmašedesátý

Miloš Trapl Polákům změnu rozhodnutí o kvótách na poslední chvíli nezazlívá především s ohledem na poslední události na Ukrajině. Podle něj jsou už také dávno pryč staré územní spory, kdy po Mnichovské dohodě v roku 1938 muselo tehdejší Československo vyklidit Polsku území až k řece Ostravici. „Poláci se na zabraném Těšínsku chovali k českému obyvatelstvu mnohdy dost tvrdě. Ten obrat nastal už v roce 1934, kdy uzavřeli po vojenském převratu generála Pilsudského smlouvu s fašistickým Německem o neútočení a oba státy pak tlačily na naší první republiku. Po válce v roce 1945 na Postupimské konferenci pak spojenci potvrdili Československu předmnichovské hranice. Rusové s tím také souhlasili, ale sebrali nám Zakarpatskou Ukrajinu,“ vysvětloval moravský vědec a dodal: „Myslím si, že naše vztahy se potom hodně zlepšily. Když došlo v roce 1968 k obsazení Československa státy Varšavské smlouvy, tak polští vojáci například vůbec nevstoupili do Olomouce, nechali se o tom přesvědčit vedením města. Rusové si ale potom s tím nedělali žádné problémy, Olomouc obsadili a zřídili tam velitelství svých vojsk na Moravě. Na jedné mezinárodní konferenci v roce 1977 se mi pak přišli někteří polští historikové dodatečně omluvit za účast na invazi.“

Autor: Jan Štěpán