Připomíná, že v EU jsou tři země s významnou komunitou tureckých občanů: Německo (1,5 milionu), Nizozemsko (359 tisíc), Rakousko (110 tisíc). To je už dost voličů k tomu, aby v referendu naplánovaném na 16. dubna mohli sehrát roli jazýčku na vahách. Současné výzkumy preferencí nejsou jednoznačné a Erdogan se musí obávat možnosti, že své referendum nevyhraje, píše Kechlibar.

Ještě před rokem by se bát nemusel, ale mezitím se stalo něco, co zhoršilo jeho vyhlídky na úspěch. Hospodářský boom v Turecku se zastavil a vystřídaly jej problémy. HDP na hlavu se propadlo, ratingová agentura Fitch snížila hodnocení tureckých dluhopisů na dost mizernou úroveň – BBB – a o pár dní podobně zhoršila hodnocení osmnácti tureckých bank. Inflace překročila 10 %. Turecká lira už několik měsíců ztrácí na hodnotě. A to pro prezidenta Erdogana představuje problém. Popularita jeho strany AKP totiž není založena jen na islámu a na tom, že Erdogan je „silný muž“. Hodně městských voličů AKP podporuje proto, že za její vlády došlo k výraznému růstu životní úrovně v zemi. Jestliže se tento růst natrvalo zadrhne, mohou se začít poohlížet po nějaké alternativě, podotýká Kechlibar.

Celý text je ZDE.

Podle něj tedy není divu, že Erdogan je nervózní a snaží se zajistit si podporu od zahraničních Turků. Ty domácí ekonomická situace nepostihuje a mohou se dát snadněji zmobilizovat řečmi o slavném a velikém Turecku.

Jenže skutečnost, že představitelé cizího státu rozjeli velkou volební kampaň na území západní Evropy, podráždila ve všech postižených zemích veřejné mínění, upozorňuje Kechlibar.

Hlavním jevištěm celého dramatu je Německo. Tam žije Erdoganových příznivců nejvíce a tam se také má konat nejvíce předvolebních shromáždění.

Německá vláda, na rozdíl od nizozemské, je opatrná. Ani kancléřka Angela Merkelová, ani její protikandidát z SPD Martin Schulz se k tématu zatím nevyjádřili. Veškerý protitlak vychází z nižších politických úrovní.

Kuráž k tomu, zakázat vystoupení tureckého ministra spravedlnosti, sebralo malé město Gaggenau, které prohlásilo, že není s to zajistit adekvátní bezpečnost. Dalším v řadě byl Kolín nad Rýnem, jenž neposkytl sál pro ministra hospodářství. V Hamburku se proti vystoupení ministra zahraničí Cavusoglua zvedl další protest (město právě řeší obtížný problém týkající se turecké náboženské organizace DITIB), podotýká Kechlibar.

Prezidenta Erdogana tento odpor Němců rozčiluje natolik, že komentoval situaci slovy: „Vaše praktiky se nijak neliší od dřívějších praktik nacistů!“

A aby dal najevo, že on sám určitě s nacistickým pojetím politiky nic společného nemá, dodal k tomu následující: „Když se mi zachce, přijedu třeba zítra. Přijedu, a pokud by mě nechtěli pustit do země nebo by se mi snažili zabránit v projevu, vyvolám povstání.“

Spolková politická vrstva si s tímto druhem výhrůžek podle Kechlibara neví rady. Jak již bylo zmíněno, dva hlavní kandidáti na kancléře (Angela Merkelová a Martin Schulz) zatím nenašli odvahu se k věci vůbec nějak postavit. Ministr zahraničí Sigmar Gabriel vystupuje smířlivě až submisivně („Zůstávám přítel Turků v Německu i v Turecku!“), což má nejspíš něco společného s tím, že jeho rodná strana SPD si vždycky kultivovala německé Turky jako důležitý voličský blok (viz třeba výzkum, podle nějž by SPD do Bundestagu volilo 64 % Turků).

Jen na zemské úrovni se občas někdo ozve hlasitěji. Zejména Bavoráci turecké volební akce tvrdě odmítají. Mohou si to dovolit vzhledem k tomu, že v Bavorsku je Turků podstatně méně než v Porýní či v Berlíně.

Na závěr Kechlibar sestavuje prognózu toho, jak se asi vše bude vyvíjet.

Zaprvé Erdogan ze své německé a nizozemské kampaně téměř jistě necouvne. Nejde mu jen o pár set tisíc hlasů. V sázce jsou také jeho tvář a politická image coby silného muže. Zrovna teď běží v tureckých kinech výpravný film o něm samotném, který se jmenuje jednoduše Reis (Vůdce; není to originální titul – stejně si od svých následovníků nechával říkat i Saddám Husajn). Kdyby teď pan Vůdce zařadil zpátečku před nějakými nevěřícími, byla by jeho pověst v Turecku ohrožena. A naopak: pokud celému světu předvede, že jej nikdo nezastaví, budou ho jeho voliči ještě více obdivovat.

Zadruhé mu tato hra nejspíš vyjde. Současná německá ani nizozemská vláda nebudou ochotné riskovat skutečné pouliční násilnosti jen kvůli tomu, aby prosadily svoji vlastní suverenitu a právo. Viz také jejich pasivní chování v migrační krizi. Jestli někdo vůbec bude Erdoganovi při jeho cestách klást účinný odpor, bude to Rakousko.

Za třetí německá sociální demokracie (SPD) má vážný problém. Léta si předcházela místní Turky. Jenže mezi nimi je zároveň řada fandů prezidenta Erdogana. SPD nyní hrozí, že se skrze působení svých tureckých voličů stane prodlouženou rukou AKP v Německu. To bude pro řadu jiných členů a fanoušků nestravitelné sousto. Vnitřní pnutí mezi „protureckým“ a „prozápadním“ křídlem může časem stranu rozštěpit.

Začtvrté situace má až příliš mnoho paralel se sudetskou krizí, která se odvíjela před 80 lety. Turecko samozřejmě nemůže formálně anektovat Porýní nebo Berlín, ale může nabýt v příslušných komunitách takového vlivu, že se opravdu stanou „státem ve státě“, v němž nebude mít Berlín faktickou možnost vynucovat svoje pravidla, nebude-li chtít riskovat něco jako občanskou válku. Příznačná je také paranoidní rétorika tureckých představitelů: všichni se nás snaží poškodit, teroristi, špioni, spiklenci řízení ze zahraničí, ale Turecko je teď VELKÉ a SILNÉ a nenechá si nic líbit! To je duševní rozpoložení, ve kterém si národy kolektivně zdůvodní libovolnou agresi – „jenom se brání“.

Podcenil nizozemského premiéra

Kechlibar se také podrobně věnuje diplomatické roztržce mezi Tureckem a Nizozemskem.

Přiznal, že podcenil nizozemského premiéra Rutteho. Buď je odvážnější, než jsem si myslel, nebo je tři dny před volbami v daleko větším „presu okolností“, než jsem si myslel, píše Kechlibar. Každopádně se Rutte rozhodl na turecké provokace odpovědět. Nizozemské úřady zakázaly přistání letadlu, které vezlo tureckého ministra zahraničí na setkání s jeho místními příznivci. Od té chvíle konflikt eskaloval.

Zuřící Turci vyslali do Nizozemí po silnici ministryni pro rodinné záležitosti Fatmu Betül Sayan Kaya. Měla vystoupit na tureckém konzulátě v Rotterdamu, leč nedostala se tam. Nizozemská policie zablokovala ulice kolem budovy konzulátu a znemožnila její koloně další jízdu. Byly povolány i ozbrojené speciální jednotky, kdyby něco.

Ministryně se po váhání otočila a odjela do Německa, tweetujíc svoji nespokojenost celému světu.

Na ulicích se však mezitím začal shromažďovat dav Turků, příznivců prezidenta Erdogana, odhadovaný na 1000–2000 osob. Primátor města Rotterdamu Ahmed Aboutaleb (původem rífský Maročan) zakázal veškerá shromáždění. Demonstranti začali házet po policii kameny, ta proti nim zasáhla a rozehnala je vodními děly a obušky, připomíná Kechlibar.

Turecká státnost má výrazně imperiální charakter

Poukazuje na to, že turecká státnost má výrazně imperiální charakter už od doby, co vznikla, tj. nějakých 900 let. Žádný jiný národ v okolí Evropy nemá tak dlouhou a nepřerušovanou tradici budování svojí říše na cizím území. Vnucovat jiným národům svoji vůli silou je v turecké politice naprostá přirozenost, asi jako když slunce svítí a ptáčci zpívají; divné by bylo to nedělat.

Erdogan je podle Kechlibara jen dalším pokračovatelem této imperiální tradice, která dočasně ochabla pod vlivem porážek na Balkáně koncem 19. století (ale např. z hlediska takových Kurdů neochabla nikdy). Dělat předvolební kampaň v jiných státech je sice drzost vysokého stupně, ale jeho příznivcům to přijde přirozené. Jsou páni, velcí, silní, mají na to nárok.

Celá věc rozhodně ještě není u konce, domnívá se Kechlibar. Ztráta tváře je pro orientální kultury horší než smrt. Však už také turecký premiér Yildirim ohlásil „nejtvrdší protiopatření“. Být držitelem nizozemského pasu a nacházet se na tureckém území bude teď asi notně prekérní. Čekat můžeme leccos: zatýkání dalších lidí včetně cizinců, obsazení ambasády, možná i vypuštění další vlny migrantů na Balkán; v tureckých táborech jich žijí tři miliony, a i kdyby se jim do Evropy nechtělo, turecká policie je „přesvědčí“ a oni půjdou, píše Kechlibar.

Nizozemské volby jsou za tři dny, ve středu 15. března. Kdo ví, co se do té doby ještě stane na ulicích Haagu, Amsterdamu a Rotterdamu. Těžit z toho můžou Wilders i Rutte, myslí si Kechlibar. Podle něj multikulturní strany přijdou o dalších pár procent hlasů, patrně natrvalo. Zejména nizozemská sociální demokracie míří k porážce, jakou ještě ve svých dějinách nezažila. Průzkumy jí slibují devět až deset křesel ve 150členné Tweede Kameer. Ještě před pěti lety jich získali 38.