Nejprve se text snaží vysvětlit, proč ukrajinský Euromajdan nebyl státní převrat, jak Rusko a jemu nakloněné sdělovací prostředky často tvrdí. Podle Jandy ukrajinské protestní hnutí Euromajdan vzešlo ze spontánního studentského protestu proti nečekanému odmítnutí podpisu asociační dohody s EU prezidentem Viktorem Janukovyčem. „Srážky na Euromajdanu vyvrcholily v polovině února 2014, kdy se policie a bezpečnostní složky pokusily Majdan definitivně vyklidit. Následkem byly krvavé pouliční střety mezi 18. a 20. únorem, jež si vyžádaly téměř 90 životů, v drtivé většině na straně protestujících. Jen 20. února bylo přitom 50 demonstrantů postříleno policejními odstřelovači na Instytutské ulici. Během těchto tří dnů zemřelo také 17 členů pořádkových jednotek,“ popisuje začátek tragických událostí Janda.

Vývoj na Ukrajině se opíral o legitimitu parlamentu, nešlo v žádném případě o puč

Připomíná, že výbušnou situaci těsně po tomto kyjevském masakru se 21. února pokusili uklidnit ministři zahraničních věcí Polska, Německa a Francie, kteří přinutili opozici a vládu prezidenta Janukovyče podepsat dohodu o řešení krize, jež vládu zavazovala mimo jiné k návratu k ukrajinské ústavě v jejím znění z roku 2004, k vypsání předčasných prezidentských voleb a k ukončení a vyšetření násilností.

Janda poukazuje na to, že dohodu odmítl podepsat ruský emisar Vladimir Lukin. A poté, co ji schválil ukrajinský parlament, ji odmítl podepsat také Janukovyč. Namísto toho v noci z 21. na 22. února s pomocí ruských tajných služeb ze země uprchl.

Janda poukazuje na to, že po útěku Janukovyče sice došlo k obsazení několika vládních budov včetně prezidentské administrace demonstranty z Majdanu, vše se ale prý obešlo bez násilí a bez rabování. „Ukrajinský parlament zůstal zachován v podobě dané volbami z roku 2012, tedy i s účastí většiny poslanců včetně těch ze Strany regionů Viktora Janukovyče; byl tedy stále orgánem vybaveným demokratickou legitimitou,“ tvrdí Janda s tím, že následná cesta Ukrajiny k předčasným prezidentským a parlamentním volbám a veškerý vývoj v tomto mezidobí se opíraly pouze o legitimitu parlamentu. „Nešlo však v žádném případě o organizovaný státní převrat ani puč, natož podporovaný ze zahraničí, jak občas zaznívá,“ dodal Janda.

Jazykový zákon nevešel v platnost. Ale i kdyby se to stalo, menšiny by o národnostní práva nepřišly

Věnuje se také kauze zrušení tzv. jazykového zákona. Ruský prezident Putin obvinil 18. března 2014 Ukrajinu ze snahy o revidování postavení jazyků v zemi, které podle něj mělo za následek porušení práv národnostních menšin. „Mluvil o jazykovém zákonu z roku 2012, který ukrajinský parlament po útěku Janukovyče ze země zrušil 23. února 2014. I když tento návrh získal podporu parlamentu, nikdy nenabyl platnosti, prozatímní prezident Oleksandr Turčynov jej totiž nepodepsal. I kdyby však v platnost vešel, pro žádnou jazykovou menšinu by to neznamenalo zbavení národnostních práv, jak tvrdil Putin, neboť ta jsou zanesena v článku 10 ústavy,“ tvrdí Janda s tím, že kromě toho zůstal v platnosti zákon o jazycích z roku 1989, zákon o národnostních menšinách z roku 1992 a zákon o ratifikaci Evropské charty regionálních jazyků a jazyků národnostních menšin.