Dle Vašich slov berete život s nadhledem. Jak velký nadhled ve vás ale zůstává, když vidíte politický vývoj v České republice? Jste spokojena s vývojem po roce 1989 a s tím, kam jsme to lidově řečeno dopracovali?

Nikdy v životě mě nenapadlo, že já osobně se začnu angažovat politicky, ale už jsem to asi dostala do vínku při narození, poněvadž už od malička jsem si nic nenechala líbit a ještě jsem bránila v případě potřeby i ostatní.  Když jsem byla na konci roku 1991 propuštěná z práce, tak jsem byla naštvaná, protože jsem nevěděla, co bude dál. Až po čase jsem poznala, že to nejlepší, co se mně mohlo stát, bylo mé propuštění ze zaměstnání, poněvadž jsem mohla začít něco úplně nového, navíc daňové poradenství je práce, která mě bavila a baví a díky, které jsem se mohla stát finančně nezávislou. Díky tomu, čím jsem si v životě prošla, jsem se na život začala dívat s nadhledem, nejen s ohledem na svou výšku. 

Moje neangažovanost vydržela do roku 1999, kdy jsem se ozvala jako nespokojený občan a najednou jsem byla vůdkyní party lidí, která iniciovala petici za osamostatnění obce. A po úspěšné petici, úspěšném referendu o odtržení obce a úspěšných volbách v březnu 2000 jsem byla zvolena neuvolněnou starostkou obce Rokytnice s necelými 600 obyvateli. Neumím mlčet, když se děje bezpráví, takže jsem byla vždycky tam, kde se něco dělo nebo mělo dít a proto jsem asi také na sebe upozornila v roce 2004, kdy jsem byla v čele petice proti změnám režimu na česko-slovenské hranici, které měly začít platit po schválení mezinárodní smlouvy v Poslanecké sněmovně a Senátu. Do té doby jsem také neuznávala Senát a říkala jsem si, na co je. Když pak ale byla naše tzv. Rokytenská výzva úspěšná, protože se mně podařilo senátory v zahraničním výboru přesvědčit, aby smlouvu nedoporučili schválit, tak jsem změnila názor.  V roce 2005 při změně zákona o dani z příjmu, kdy bylo schválené společné zdanění manželů, jsem upozorňovala své kolegy na to, že obce budou mít problémy s daňovými příjmy, protože rozpočtové určení daní je navázané na daň z příjmů fyzických osob.  A pak v roce 2006, kdy došlo na má slova, tak jsem byla opět v čele petice Iniciativa za živý venkov, jejímž cílem bylo odstranit diskriminaci hlavně menších obcí. A to už byl zlom, kdy ta petice byla určena ministrovi financí, a kdy se začalo upozorňovat na celostátní problém.  Tehdejší rozhodnutí kandidovat v roce 2006 do Senátu bylo rozhodnutí mé osobní a jen shodou okolností jsem pak kandidovala za Nezávislé starosty pro kraj, kteří mně kandidaturu nabídli s tím, že nebudu muset shánět podpisy na petici jako nezávislý kandidát.  Navzdory všem očekáváním jsem pak byla zvolena a měla jsem příležitost se dívat na dění ve vysoké politice nejenom z televize či tisku, ale z přímého přenosu. Jsem také nespokojený a naštvaný občan, spousta věcí se mně nelíbí, jako občan i politik, ale můžu upozorňovat na to, co se mně nelíbí.  

Důsledky opoziční smlouvy si sebou neseme ještě dnes.  Vždycky jsem měla za to, že politikům by mělo jít hlavně o občany a měli by hledat společná řešení. Byla jsem pak brzy vyvedena z omylu, protože v okamžiku, kdy se to věcné řešení mělo hledat, tak si politici zleva s politiky zprava začali vyčítat, kdo za co může, místo toho, aby hledali podstatu problému.  Po šesti letech ve výboru pro záležitosti EU říkám, že nejsem euroskeptik, ale eurorealista, protože se musíme čím dál více zpovídat úředníkům z EU, proč to máme třeba jinak, než nám nařizuje EU. A pak jsou také okamžiky, kdy začne platit nějaké nařízení, které je naprosto nesmyslné – např. energetické štítky na budovy – a zdůvodnění úředníků je takové, že to po nás chce EU. Některým politikům nevadí, že to bude obyčejné lidi stát spoustu peněz, ale vydá se nařízení, které v případě nesplnění hrozí vysokými pokutami. Po revoluci se změnila spousta zákonů, ale místo toho, aby se tehdy jejich tvůrci podívali do zahraničí a převzali to, co bylo kde funkční a vyzkoušené, tak začali vytvářet něco, co dodnes nemá konce. Jedna novela následuje druhou.  Mění se u nás vlády, levá strana střídá pravou, to, co jedni vymyslí, ti další pak většinu zase zruší, neexistuje tu žádná stabilita. Občan pak jenom zírá a musí odnášet důsledky takového vládnutí. Z politiky se vytratil selský rozum, poněvadž díky stranickým sekretariátům se z poslanců většinou stávají hlasující roboti. A je nad nimi bič, pokud nebudeš poslušný, tak se příště na kandidátku nedostaneš. I proto chci prosazovat přímou volbu zastupitelů. Pokud by existovala přímá volba i poslanců, myslím si, že by se konečně začala hledat řešení, jak by to šlo a ne zdůvodňovat, proč to nejde.

Na rozdíl od Vašich protikandidátů, se Vy osobně se snažíte o návrat do Senátu. Oproti minulosti, kdy jste kandidovala za STAN, nyní kandidujete sama za sebe jako nezávislá a za Starosty proti Vám stojí Zuzana Lapčíková. Proč jste se tak rozhodla a jaké jsou Vaše priority, s nimiž nyní kandidujete?

V dubnu 2013 jsem byla zvolena předsedkyní Sdružení místních samospráv ČR, které vzniklo v lednu 2008 jako protipól Svazu měst a obcí, který kvůli komorovému systému nechtěl změnit rozpočtové určení daní. I když členové Komory obcí nesouhlasili s nespravedlivým rozpočtovým určením daní, tak samozřejmě Komora měst a statutárních měst zase nesouhlasila s tím, aby jejich členové měli příjmy nižší a v tu dobu se jiné řešení nenabízelo. SMS ČR vzniklo transformací Smlouvy obcí a měst proti daňové diskriminaci, která vznikla v létě 2007 v Senátu a které jsem tehdy také předsedala.  A protože je SMS ČR apolitické zájmové sdružení právnických osob, které sdružuje téměř 1100 obcí a měst, rozhodla jsem se vzhledem k okolnostem kandidovat jako nezávislý kandidát a nasbírat 1000 podpisů na petici. Vzhledem ke zkráceným lhůtám a také tomu, že se lidé báli dávat svá rodná čísla, jsem se ocitla v situaci, kdy jsem chtěla kandidovat jako nezávislá, ale neměla jsem k tomu dostatek platných hlasů (podpisy byly bez rodných čísel). Do toho přišla nabídka hnutí NEZÁVISLÍ, zda bych nechtěla kandidovat za ně a vzhledem k tomu, že si u nich mohu zachovat svou nezávislost a nejsou parlamentní stranou, tak jsem tuto nabídku přijala. Prioritou hnutí je přímá volba zastupitelů a já se s ní naprosto ztotožňuji.  Mezi mé priority patří kromě přímé volby zastupitelů zachování škol ve městech a obcích, zajištění kvalitní zdravotní péče a dostatek sociálních služeb v regionu, ochrana venkova a zachování veřejné služby na venkově  (např. pošty), zajištění dostatečného počtu míst v mateřských školách, vytvoření lepších podmínek pro zapojení se do práce pro maminky s dětmi,  jednodušší a efektivnější čerpání evropských peněz s jejich směřováním na vznik nových pracovních míst, ochrana živnostníků před nesmyslnými zákony, ochrana obcí před přebujelou administrativou.  Chci prosadit zákaz hromadění platů – při souběhu platu např. poslance a hejtmana či senátora a hejtmana, dále také změnu zákona o volbách do Senátu – aby při získávání podpisů nemusel nezávislý senátor potřebovat rodná čísla, ale aby postačilo datum narození a pak také to, aby v případě, kdy senátor bez závažných důvodů rezignuje na svůj mandát, tento musel uhradit náklady související s novými doplňovacími volbami.  V případě vstupu ČR do eurozóny chci prosazovat všeobecné referendum, poněvadž od referenda před vstupem do EU se situace radikálně změnila.

V loňských senátních volbách převálcoval v senátorském obvodě Zlín Tomio Okamura ve druhém kole sociálnědemokratického kandidáta, hejtmana Zlínského kraje Stanislava Mišáka. Kdo je pro Vás osobně největší konkurencí nyní? A jak byste i z vlastní zkušenosti ze Senátu hodnotila roční působení Okamury v Senátu?

V senátních volbách se nedá předem odhadnout, kdo je největší konkurent. Je to soutěž, kde bude soutěžit o vítězství devět hráčů. Jako bývalý sportovec jsem zvyklá soutěžit a vím, že nestačí být jenom nejlepší, že k tomu vítězství je třeba i velký kus štěstí. Očekávám, že se bude hrát fair play hra a nikdo se neuchýlí k faulům. I když v politice pravidla fair play mnohdy neplatí.

Roční působení pana Okamury hodnotit nebudu, to nechám na jiných.  Jenom mně přijde nezodpovědné to, že vzápětí po zvolení se chtěl stát prezidentem, po roce zase poslancem a teď čekám, zda se v květnových volbách ještě nebude chtít stát europoslancem. Ještě jsem zapomněla, že příští rok budou i komunální volby, tak bude možná kandidovat na pražského primátora. A výmluvám typu, že nesliboval svým voličům, že bude šest let v Senátu, ale že chce splnit svůj volební program, nějak nerozumím, když přece věděl, do čeho jde.