V 19. století se v západní Evropě sjednotil velký stát, který chtěl získat své místo na slunci. Zrodilo se Německo. Velké, průmyslově silné, ambiciózní. Tento stát měl pocit, že se musí rozšířit, protože nemá pro vlastní lidi dost půdy. Světlo světa tak spatřila idea vyvoleného národa, jenž na východě získá nový životní prostor. Právě kvůli této ideji starého Německa svět ve 20. století zachvátily dvě děsivé války.

Nové Německo a stará čistá Evropa

Německý publicista působící v Česku Markus Pape v komentáři pro páteční Lidové noviny tvrdí, že Německo 21. století je zcela jiné. „O příslušnosti ke státnímu národu už nerozhoduje typ krve nebo etnický původ. ‚Noví Němci‘ se nemusejí jako takoví rodit, stačí se přičlenit ke společenství hodnot. Tím se německý stát vrací k původním hodnotám křesťanství i židovství, k základům německé ústavy,“ píše Pape.

Česká republika a další státy chtějí podle všeho jít jinou cestou. „Už jen z pudu sebezáchovy téměř celé české politické spektrum prosazuje návrat ke ‚staré dobré Evropě‘. Do budoucna má být nábožensky celkem čistá. Azyl se neposkytne uprchlíkům z řad muslimů. Potenciální teroristé chtějí jen naše dávky. Jejich útokům se ani sebelepšími bezpečnostními opatřeními nedá čelit. Morálka nesmí zvítězit nad zdravým rozumem, říkají dnes i lidé, kterým se stěží dá vyčítat malá ochota pomáhat potřebným. Ještě zcela nedávno se české parlamentní strany vesměs shodly na tom, že ČR jako signatář Ženevské konvence na ochranu uprchlíků uznává právo na azyl bez ohledu na náboženství. Dnes se zdá, že pro ně už to je jen cár papíru. Evropa se během roku změnila k nepoznání,“ kroutí hlavou Pape.

Černo-zelená koalice se blíží

Německo se v podstatě vydalo cestou Spojených států, z nichž se i díky principu tavícího kotlíku stala světová velmoc. Základní idea tavícího kotlíku zní: je jedno, co máš za sebou, od teď žij s námi, sdílej spolu s námi naše hodnoty, cti naše společné zákony a žij, jak uznáš za vhodné. Přesně tak se teď německá kancléřka angela Merkelová snaží chovat k uprchlíkům. A němečtí Zelení jí v tom vydatně pomáhají.

„Merkelová by se svou politikou sotva prošla, nemohla-li by se spolehnout na podporu základny svého koaličního partnera SPD, hlavně ale ‚svých‘ opozičních Zelených a silné občanské společnosti. Právě tyto síly už dávno před historickým rozhodnutím Merkelové nastartovaly takzvanou kulturu vítání. Pod jejich tlakem ji přijala. Dodnes se spolu se statisíci dalších občanů starají o to, aby se uprchlíci přes obrovské nedostatky byrokracie mohli rychle zapojit do společnosti. Není ani divu, že zatím málo jich je zaměstnaných, pro požadavky průmyslu se nejdříve budou pečlivě vzdělávat,“ pokračuje autor.

Toto nové Německo je silné, odpovědné, splácející svoje dluhy a tolerantní. „Zelení Merkelové nikdy nezapomněli, že právě ona před pěti lety po výbuchu atomové elektrárny ve Fukušimě rozhodla o německém postupném vystoupení z jaderného programu. Znovu stará zásada: nesmíme zatěžovat další generace dluhy, které nejsme schopni splácet sami. Svým silným konzervativismem prosadila i to, že Řecko bude platit – třeba i sto let a Německo s ním – za bankrot, který spoluzavinily laxní zákony Evropské unie. Už je představitelné, že po dalších parlamentních volbách Německo ovládne černo-zelená koalice,“ popisuje situaci u našich západních sousedů Pape.

Autor přirovnává Merkelovou k Martinu Lutherovi – náboženskému reformátorovi, jenž usiloval o to, aby se Evropa vrátila ke svým křesťanským kořenům. Merkelová dnes v podstatě usiluje o totéž a zatím se jí to v přiměřené míře daří. Otázkou je, zda to půjde i v případě, že v Německu dojde ke krvavému teroristického útoku. Ten by mohl Merkelové zlomit vaz.