Ve své eseji o práci, kterou jsem nedávno četl, mluvíte o tom, že pojem práce je dnes opomíjen. Jak se s tímto pojmem pracovalo v dobách, když ještě opomíjen nebyl?

Pojem lidské práce má v novodobých dějinách dlouhou historii, zejména v německé klasické filozofii. Ještě myslitelé jako G. W. F. Hegel nebo Ortega y Gasset měli zjitřený smysl pro význam práce v kultuře. Zaujetí lidskou aktivitou v minulém a předminulém století vyplývalo z přežívající osvícenské iluze, že lidé mohou svým úsilím, s využitím rozumu a vědy, vytvářet lepší svět. Byl to však optimismus z dnešního hlediska naivní, výrazně antropocentrický. Nepřihlížel k mezím ani na straně člověka, ani na straně přírody. Dnes proto ve vztahu k práci převládá zdvořilé mlčení. Ani ekonomické vědy nezkoumají, jak práce souvisí s přírodou, s lidskou přirozeností, technikou, zdravím a štěstím lidí. Patrně by musely přiznat, že potrvá-li nynější fascinace ekonomické sféry produktivně zaměřenou vědou, bude na jedné straně množství produktivní práce trvale klesat, ale na druhé straně se bude dál prohlubovat pustošení Země. 

Na úvod ještě připomenu, že se o práci zajímám dlouho. Pojímám ji jako způsob, jímž člověk – prvek přírodního systému, ale i jediný tvůrce kultury – vnucuje svou vůli (individuální či kolektivní) části okolní přírody, tj. původně přírodním strukturám a procesům. Vlastní pracovní proces, řečeno jen schematicky, probíhá tak, že člověk svou vůlí ovládne nejprve sám sebe, tj. své vlastní bytostné síly. Ovládne přírodní síly uvnitř svého organismu, a to nejen síly mentální, nýbrž i síly fyzické, a teprve s jejich pomocí přinutí okolní fyzické struktury a aktivity přijmout požadovanou formu či směr působení.

V připomínané eseji uvádíte, že v ekonomických vědách zvítězilo falešné přesvědčení, že hlavním zdrojem bohatství je pouze lidská práce a že zdánlivé opomenutí přírody bylo patrně účelové. V jakém smyslu?

Zdá se, že to bylo ovlivněno historickými okolnostmi. Jednak myšlenku o práci jako hlavním zdroji bohatství zvýraznil už kritik fyziokratů Adam Smith a jednak se to zdálo být logické. Ale už největší kritik klasického kapitalismu Karel Marx dobře ví, že práce není jediným zdrojem společenského bohatství. Připomíná ústřední tezi W. Pettyho, která pochází už ze sedmnáctého století, že „práce je otcem bohatství a příroda jeho matkou“. Protože Marx žije v krutých sociálních podmínkách devatenáctého století, rozhodne se objasnit především problém vykořisťování dělnické práce. Přitom nepopírá, ba naopak mnohokrát zdůrazňuje, že se na tvorbě bohatství nutně podílí také příroda. Jeho volba byla tedy účelová. A právě to se nám dodnes hodí. Vykořisťování lidí už totiž nehraje hlavní roli, a přírodu tak můžeme bez zábran pustošit. Řeknu to raději úspornou tezí, za kterou budu kritizován: Jestliže klasický kapitalismus vykořisťoval především živou lidskou práci, kapitalismus dnešní vykořisťuje především neživou přírodu. Ale bez pochopení účasti přírody na tvorbě kultury, bez objasnění podstaty člověka a souvislosti práce s technickým pokrokem nelze dnes lidskou práci ani pochopit, ani přiblížit veřejnosti nebo politice.

Píšete, že hlubší analýza problému ukazuje, že příroda má nejvyšší možnou hodnotu o sobě a že lidská práce tuto nepodmíněnou hodnotu naopak snižuje, mění ji na kulturní hodnoty pouze dočasné a instrumentální. Jak je to tedy se vztahem práce a přírody? Je zde rozpor?