„Dřívější dvojpolární svět se rozpadem Sovětů stal světem jednopolárním, americkým, kde se zdálo, že už nebude nic, co nás překvapí. Tak to bylo šest sedm let a pak nás jako vždycky dohnala realita a před našima očima se nám tento svět mění na multipolární. Namísto toho, abychom měli dva velké imperiální celky, nám vzniká pět, šest, sedm – do teď nevíme, kolik jich vlastně bude – regionálních center moci,“ uvedl v úvodu svého vystoupení Hynek Kmoníček.

„Vývoj“ čínské diplomacie

„Před dvaceti lety jsem měl problém objevit čínského velvyslance v Praze. Když jsem jej objevil, tak jsem měl problém jej rozmluvit, a když jsem jej rozmluvil, tak byl problém, aby mně něco řekl. A když něco řekl, tak to bylo obtížné, aby to byla odpověď na moji otázku, protože na nic názor neměl. A to byla jeho instrukce. O deset let později již nebyl problém najít takového velvyslance, a když se jej člověk zeptal na národní zájem například v Kolumbii, tak už byl státní zájem a bylo na to stanovisko. A dnes nás ti diplomaté vyhledávají sami, aby nám sdělili, jaký je jejich názor,“ popisoval situaci host z Hradu.

„Kromě Spojených států a státu-nestátu nazvaného Evropská unie tedy vznikají další centra moci, která spolu ekonomicky, ale částečně i bezpečnostně budou soutěžit,“ pokračoval dále Kmoníček. Podle něj je pro nás v tomto procesu podstatné, abychom byli součástí jednoho z těch center. Z geopolitického pohledu má desetimilionový stát zhruba velikost New Yorku nebo dvou indických měst. „Z vědomí si vlastní velikosti víme, že jsou v zásadě tři technické možnosti. Buďto můžeme být součástí nějakého regionálního centra, nebo můžeme být na jeho hranici a být pohraniční stát, což není nikdy moc výhodné, a ta nejstrašnější verze je, když jste stát nárazníkový, čili jste vždy mačkáni dvěma regionálními mocnostmi. Ano, mluvím třeba o Ukrajině.“

Zásadní: Kdo sedí v Kremlu…

„Když v Americe přednáším, tak bývá první dotaz, kde vlastně jste. Někteří uvádějí, že jste střední Evropa, někteří že východní… A já odpovídám, že toto je centrální otázka české existence. A ten, kdo na ni odpoví, nejsme my, ale geopoliticky ten, který zrovna sedí v Kremlu,“ pokračoval Kmoníček za velké pozornosti přítomných studentů. „Pokud je Rusko součástí Evropy, pak jsme Evropa střední. Pokud Rusko nemá žádné evropské aspirace a už je to Asie, stáváme se východoevropskou hranicí. V mnohapolárním světě můžeme být součástí jen jednoho regionálního centra, což je v našem případě EU.“

Druhý proces, který na světě probíhá, je podle dlouholetého diplomata Kmoníčka multikulturnost. „Když se podíváte na současný svět, zjistíte, že jsou v něm jenom tři typy států – státy, ze kterých se utíká, státy, do kterých se utíká, a státy, ze kterých někteří utíkají a jiní do nich zase utíkají. A to je Česká republika, ale třeba i USA. Výsledek je tedy jasný. Když vidíte tento pohyb obyvatel, tak vidíte, že se vám ve světě vytváří společnosti buďto multikulturní, nebo monokulturní. Česká republika si tím prošla, protože za dob své mnohasetleté historie jsme byli multi-kulti stát. My jsme byli stát česko-německo-židovský, přičemž to židovské obyvatelstvo se považovalo za německé až do druhé světové války,“ pokračoval dále Kmoníček. Podle něj jsme po tisíci letech své existence relativně majoritně monokulturní stát a takových je na světě poměrně málo. Ti, kteří jsou takoví, mají proto své historické důvody – Japonsko, protože jsou to ostrovy, Korea – protože je to poloostrov. Pokud státům chybí geopolitická pozice, dostávají se do pohybu. A tak vznikly multikulturní Spojené státy, Austrálie, Kanada.

„Já sám žiji v jednom americkém městě, kde máme 168 komunit, z nichž většina nemluví anglicky. A jestli k tomu přisypete další, to nás nijak nezmění. Když k těm Alžířanům ‚přisypete‘ pár Maročanů, rytmus čtvrtí to nezmění, možná jen přibude jeden další shop. A pak máte obrovské množství společností, které byly v podstatě monokulturní – třeba Holandsko – a změnily se na multikulturní ve chvíli, kdy přísun nových obyvatel změnil podstatu té země. Celosvětový trend spíše směřuje k multikulturnosti. A Česká republika k tomu směřuje pomalu a brzděným způsobem také,“ nepotěšil odpůrce multikulturalismu bývalý český elitní diplomat.

Radostně asimilujeme bez vědomí Bruselu

Česká republika v současné době nemá dostatek pracovních sil, takže nové občany potřebuje. „Myslím si, že gros lidí, kteří přišli po dálnici do Německa, není pro tento způsob použitelný. Prostě proto, že je to záležitost částečně bezpečnostní, a z velké míry toho, když se podíváte na strukturu obyvatel, kteří přišli, tak jsou zcela jiní, než bychom chtěli nebo si je sem přiváželi,“ nepotěšil zas příznivce migrantů z velkých dálav Kmoníček. „My si budeme muset ty potřebné lidi aktivně hledat a sami si je sem vozit. Říkáme ano, my potřebujeme nové pracovní síly, migranty na udržení důchodové pyramidy, ale chceme si sami rozhodovat, kdo těmi lidmi bude, a nikoliv aby to bylo rozhodnuto za nás. V této chvíli jsme jistě nikoliv státem xenofobním, protože když se podíváte do obvinění, že tu žádní migranti vlastně nejsou, tak to není pravda. Průměrný počet cizinců v zemích EU je myslím 4,4 procenta, u nás je to zhruba 4,1, tedy u nás žije kolem 430 000 cizinců.“ Jsme podle Hynka Kmoníčka typičtí tím, že se jim tu žije dobře, mají nás rádi a my je máme také rádi, protože s nimi nejsou vůbec žádné problémy. „Celý problém migrace spočívá v tom, že naší největší komunitě, což jsou Ukrajinci, neříkáme migranti. Tudíž když dostaneme 2000 Ukrajinců, neběžíme do Bruselu, že bychom je chtěli přerozdělit, a obratem je radostně asimilujeme,“ uvedl za úsměvů z auditoria Kmoníček. „Protože to jsou ti, které potřebujeme na našich pracovních místech, které nedokážeme jinak obsadit. Mimochodem, jak se svět mění – poprvé v historii jsme se jako Češi dostali do stavu, kdy naší největší menšinou už nejsou Slováci, kteří vždycky byli. Nyní se jí stali Ukrajinci. A stali se jí ve chvíli, když ti kluci, co tu dělali na stavbách a léta jezdili tam a zpátky a platili svůj domeček na vesnici, tak přestali jezdit, protože by skončili v ukrajinské armádě.“

Známí prezidenti států, neznámí prezidenti korporací

Jsme tedy něco mezi multikulturní a monokulturní společností. „Pomalým, zbrzďovacím tempem se blížíme spíše k tomu, aby to bylo barevnější, ale snažíme se tento ‚mix‘ třídit a hlídat. Což navazuje na třetí problém tohoto světa. Když se podíváme na světovou politiku, tak máme 194 států OSN. A proč? Protože v německé romantické filozofii 19. století jsme si vysnili, že některé kmeny od nějakého množství budou větší, a to budou národy a ty mají právo na národní stát. Aby ochránil jejich národní zájem. Pokud nemáte národní stát, tak jste terorista, povstalec nebo obojí. Náš problém je, že moc národního státu se pomalu zmenšuje. Když je národní stát tvořen jedním národem a ten se pomalu ředí a ředí, až je celý multi-kulti, tak se mění jeho podstata. Chráníte tedy národní zájem toho národa, kterého je čím dál méně v tom národě? Nebo tím vzniká nějaký jiný národ? Jak se vlastně jmenuje takový namíchaný národ třeba z Welšanů a Pákistánců? Je jeho národní zájem spíše evropský, nebo pákistánský? Nebo oba? Nebo nějaký nový?“ pokládal řečnické otázky Kmoníček a v sále bylo ticho, že by člověk slyšel špendlík, kdyby náhodou upadl. „Rozjíždí se nám ten koncept, kdo by chtěl být hráč s tím, co vlastně hrajeme. Výsledek toho je, že moc národních států upadá i tím, že některé národní státy jsou tak malé, nevýkonné a chudé, že nadnárodní korporace mají podstatně větší vliv. A ty nesvazuje nikdo, ty jsou z principu nadnárodní. Když tedy potřebujete sehnat prezidenta Paraguaye, tak jej máte ‚na drátě‘ relativně brzo. Ale jak sehnat ředitele nebo majitele velké nadnárodní korporace?“

Další věcí je podle Hynka Kmoníčka bezpečí. Naším problémem až donedávna bylo, že se někde objeví nějaký stát, který dostane zálusk na něco, co jsme my. My dnes nevidíme velká nebezpečí z hlediska národních států. Největším nebezpečím jsou nadnárodní nebo nestátní aktéři. To je třeba al-Káida nebo IS. Al-Káida je nejúspěšnější arabská NGO,“ prohlásil bývalý diplomat.

Nezbytně na Východ. Není jiné cesty

„Další princip současného světa je, že my všichni, jak tu sedíme, jsme historie,“ povídal dál překvapené omladině Kmoníček. „Euroatlantický prostor ztrácí konkurenceschopnost; demografické výhody a veškerá skutečná ekonomická moc nám přešla do Asie. Moc odchází směrem na Východ, z atlantického prostoru do pacifického. To nám vytváří nové a nové příležitosti, jak si dát vlastní branky. Stále nechápeme, že jde o nezadržitelný proces. V minulém století se vše rozhodovalo po trase Berlín–Paříž–Londýn–New York. Teď za padesát let to budou jiná místa a jiné regiony a mnohem podstatnější bude, co se stane mezi Šanghají a Sydney, než co se včera stalo v Kodani. Nechceme skončit v bezvýznamnosti. Proto ten půlmiliardový trh EU v 21. století, které se stalo stoletím Asie.“ Protože politická moc podle zahraničního experta vždy časem odchází tam, kde je moc ekonomická, v průběhu několika desetiletí budou podle něho společně s námi rozhodovat i asijské celky. „A víme, že to má jistá nebezpečí. Asiaté jsou z jiného kulturního okruhu a my se snažíme zpomalovat proces, kdy naše politická moc bude odcházet do Asie. Chceme dosáhnout toho stavu, aby až jednou budete pracovat pro nadnárodní společnost, kterou od mistra Charlese koupí pan Kwan Guo, vám nezavedli dvanáctihodinovou pracovní dobu,“ překvapil přítomné Kmoníček. „Snažíme se to natáhnout do té doby, kdy budou sjednocená očekávání a standardy. Máme na to jeden mocný nástroj. V této chvíli to řešíme tak, že se to Západ v podstatě snaží uzbrojit. To je jediná třetí cesta – aby vám někdo něco neodebral, musíte to hlídat. Když se podíváte na deset největších vojenských rozpočtů světa, zjistíte, že ten největší je americký. A že jeho meziroční nárůst je některé roky většinou větší než soubor všech ostatních rozpočtů dohromady. Když se podíváte na ten koláč, tak vidíte, jaké jsou to proporce. Ta ‚ostatní nebezpečí‘ s velkými armádními rozpočty – Rusko, Severní Korea… Neříkám, že se to dá podcenit. Ale čísla a jejich poměr hovoří jasně.“