"Mnozí lidé si po pařížském útoku připlácli nálepku, že jsou také Charlie. Skutečný význam takového kroku je v tom, že se stávají součástí stáda, které je chrání před hlubším pohledem na celý problém. Sám jsem nikdy k žádnému stádu nepatřil, což mi dává volnost vyjadřovat se veřejně k věcem, které mě zajímají. Dělal jsem to řadu let jako autor Britských listů. Když mi tam chtěli přilepit nálepku člověka, který se přiklání k 'fašizující levici', ukončil jsem s nimi spolupráci, protože redakce zřejmě ztratila schopnost číst, co jsem psal. Hájí svobodu slova a názoru, ale ne na jejich serveru," začíná a jasně dořekne: "Nejsem Charlie, jsem Jírovec." Jelikož jde o jeho postřehy, v uvozovkách jsou dále jen komentáře či kritiky čtenářů ParlamentníchListů.cz.

V poslední době jsem začal psát pro ParlamentníListy.cz, jejichž názorové spektrum je tak široké, že svoje autory ani cenzurovat nemohou. K napsání tohoto textu mě přivedly některé příspěvky v diskuzním fóru pod mým posledním článkem, který měl titulek: Čechokanaďan Jírovec o válečných lžích i o tom, co vše se ve skutečnosti skrývá za "svobodou slova". Zdá se, že někteří přispěvatelé zbytečně ztrácejí čas různými nadávkami a že by nebylo na škodu pokusit se diskuzi alespoň čas od času trochu kultivovat. Před řadou let se o to pokusil v Britských listech, když ještě čtenářské fórum měly, můj přítel Aleš Zeman. Udělal to svými příspěvky. Na nějakou dobu se mu to podařilo.

Čech nebo Kanaďan?

Pokusím se o to zvenčí tímto článkem. Začnu odpovědí na otázku, zda se: "Jírovec cítí být ještě Čechem nebo už více Kanaďanem?". Přistěhovalec první generace se málokdy zcela odtrhne od své minulosti. První fáze "nového života" vyžaduje značnou energii. Je třeba zvládnout jazyk na přiměřené úrovni a najít zdroj obživy. Pokud se to podaří, nastane období jistého uspokojení. Zapadl jsem, říkáte si. Pak ale člověk začne vnímat kulturní rozdíly a pokud jde o Kanadu, i určitou uzavřenost lidí. Úsměv a formální přívětivost nic neznamená. Najít opravdové kamarády je obtížné.

Když jsem pracoval na Přírodovědecké fakultě v Praze, byl jsem zvyklý na diskuze o tom, co kdo zrovna četl, viděl v kině a nebo divadle. To při pracovních přestávkách v kanadském výzkumném podniku neexistovalo. Ženská část držela svoje přestávky separátně a chlapi se většinou bavili o tom, jak si vede to které sportovní mužstvo, jakého hráče koupili anebo prodali. Na podzim se hovor stáčel na lov a na to, kdo v loterii dostal povolení odstřelit losa. V létě se taky mluvilo o rybách. Slovy klasika: nuda, nuda, šeď, šeď.

O politice se nemluvilo, ta kanadská je ostatně nesmírně nudná. Kulturu a sport konzumovala většina lidí v podobě a množství, které umožňuje televizním společnostem prodávat reklamu. Ochota přijmout novou kulturu je velmi individuální. Severoamerický humor mi zůstal cizí, třeba na rozdíl od britského. Nemohl jsem se dívat na nekonečně hloupé americké seriály, ani na filmy, ve kterých bylo tolik násilí, že se lze domnívat, že v Hollywoodu je silná odborová organizace, jejíž členové jsou specialisté na střílečky, honičky a nejrůznější exploze.

Další věc, která nadšení z kanadské společnosti přibrzďuje, jsou sociální problémy a samozřejmě nezaměstnanost. Pro příchozího z předsametového Československa to byly dávno zapomenuté věci, které se zdály skončit s písničkami Voskovce a Wericha. Novou zkušeností byla přítomnost strachu ze ztráty zaměstnání. Společnost, ve které jsem pracoval, byla v podstatě vlastněna vládou, která určovala náš rozpočet. S postupem času, jak se rozpočet krátil, prakticky zmizela jakákoli diskuse na schůzích všech úrovní. Nikdo na sebe nechtěl upozorňovat, přes všechny nehoráznosti, jichž se management dopouštěl