Právě před rokem se skupina volyňských Čechů obrátila na vládu, parlament a prezidenta s žádostí o přesídlení do země svých předků. Žádost byla formulována způsobem, jakým se dnes texty nepíši: byla řeč hodně o minulosti, ale i přítomnosti. Ta minulost byla hodně spjata s ruskou říší, ta současnost s novou Ukrajinou. Na Ukrajině, navzdory tomu, co se kde píše, běží už druhý rok válka: a týká se všech mužů, neboť šest Porošenkových mobilizací se týká všech mužů s výjimkou kojenců.

Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek společně s ministrem vnitra Milanem Chovancem (oba ČSSD) se před rokem shodli, že žádost neodpovídá jejich politickým preferencím a víceméně celou záležitost smetli ze stolu. Po dlouhých peripetiích, dohadech a nejasnostech, se nakonec chopil iniciativy na podzim, hned po summitu v Normandii, prezident Miloš Zeman.

Doporučil koordinaci dvou ministerstev, a vyslovil se pro kvalitu života našich krajanů, kteří jsou vystaveni poměrům, o nichž se nám nezdá. Reakce zejména ministra vnitra Chovance byla vstřícná, dokonce i ministr zahraničí Zaorálek takticky pronesl něco o potřebě revize tématu

To, co se ale málo objevuje, spočívá v politice ústupků a malých schválnostech. Úředníci vnitra ustavili pod kuratelou ministerstva zahraničí jakýsi pojízdný konzulát, a to v Oděse, odkud získali Češi, kteří doložili původ, v urychleném režimu doklady. Část kritiky v dopise se snáší na tento postup, který zvýhodňuje obyvatele postižené válkou, ale ve své podstatě se nezabývá meritem věci. Oděsa se totiž připojila jako poslední k výzvě ze Žitomíru, a navzdory bohatství této části Ukrajiny byli českými orgány vyhodnoceni jako nejlépe kompatibilní.