G20 tvoří 19 států, konkrétně Argentina, Austrálie, Brazílie, Čína, Francie, Indie, Indonésie, Itálie, Japonsko, Jihoafrická republika, Jižní Korea, Kanada, Mexiko, Německo, Rusko, Turecko, Saúdská Arábie, Spojené státy americké, Velká Británie a Evropská unie. Má se jednat o nejvyspělejší světové ekonomiky. Otázkou je, co tam dělá Saúdská Arábie, která žádnou ekonomiku nemá, o globální podpoře islámského terorismu nemluvě. Čerpání ropy pomocí cizích technologií a cizích odborníků a její prodej s pomocí cizích nadnárodních korporací lze sotva označit za ekonomiku. Totéž platí pro Jihoafrickou republiku, kde, pomineme-li sílící genocidu bělochů, dochází ke stále většímu ekonomickému propadu a situaci zachraňuje pouze těžba nerostů a diamantů. Navíc byla rovněž přítomnost EU, protože to není žádný stát a její ekonomika se opírá především o Německo, které je tak zastoupeno dvakrát. To by se mohly zúčastnit i Africký národní kongres, nebo BRICKS. Zároveň nelze přehlédnout, že z 19, či spíše 18 nejvyspělejších ekonomik je pouze pět z Evropy, přičemž EU se snaží Rusko z Evropy vytlačit. A z těch EU evropských se Francie a Itálie potácejí v hospodářských problémech a Německo, Francie, Itálie i Británie v hlubokých společenských problémech daných takzvaným multikulturalismem, genderismem, terorismem, sociálním parazitováním, odbouráváním svobody občana a islámskou invazí.

Konec postrkování trpaslíků a nástup velkých hráčů. Summit G20 se mohl klidně jmenovat Summit G4, protože na něm rozhodovaly Čína, Německo, USA a Rusko. Ostatní tam byli jen do počtu. Představy Polska, nebo Turecka, že budou jakýmisi dalšími velmocemi, jsou zcela mimo realitu. Ukrajina zůstala okrajovým tématem a nikdo odtamtud nebyl pozván. Obzvláště komicky z tohoto hlediska vypadají názory Michaela Kocába ve výtvoru Několik vět 2017, kde jako reprezentant pražské havlérky nenávratně mizející v minulosti volá po rozhodujícím posílení naší pozice v EU. V Hamburku by Kocáb se svojí partou mohli mávajíce tibetskými vlajkami zaujmout rozhodující pozici tak nanejvýš při čištění záchodů po velkých hráčích. Přitom by mohli u pisoárů rozdávat letáky o morálce a dodržování lidských práv v Číně. Pro případ, že by prezidentovi Si Ťin-pchingovi, kterému všichni kromě Trumpa podlézali (Merkelová otevřela v Berlíně čínské reklamní Panda centrum za 10 milionů eur), došel toaletní papír.

Nejdůležitější osoby summitu byli Putin, Si Ťin-pching, Trump a Merkelová. Ostatní prakticky nebyli vidět, včetně reprezentace EU, což jen dokazuje úroveň a úlohu EU. Rozhodujícími postavami však byli pouze Si Ťin-pching jako velká ekonomická jednička a Putin, který dokázal udržet pozice a měl pravděpodobně nejlepší rozhled a kontrolu situace. Merkelová nevybojovala vlastně vůbec nic a migrační krize jako hlavní bezpečnostní a ekonomický problém globálního charakteru byla odsunuta na vedlejší kolej.

Někteří odborníci uvádějí, že hlavními světovými hráči jsou Si Ťin-pching a Merkelová, která zastiňuje Trumpa. Problém je v tom, že Merkelová nemá na takovou roli schopnosti a nemá ani zvláštní zásluhu na ekonomických výsledcích Německa, spíš naopak. Vždy to byla jen vyplašená služka cizích zájmů, dříve sovětských, později amerických, která neumí zvládat krizové situace. Tragická bezdětná, pravděpodobně díky minulosti vydíratelná figurka oscilující mezi strachem a agresivitou (takových se najde dost i v naší politice, především mezi proevropskými politiky, přáteli sudeťáků a pražskou havlérkou). Možná i proto má tak ráda bezdětného Macrona s jeho rovněž podivnou minulostí a vztahy. Je otázka, kdo vlastně Merkelovou řídí a kdo dělá německou politiku.

Z tohoto hlediska neobstojí ani obvyklé nadávky na sionistické zednáře zpoza oceánu, protože současná politika Německa už je méně proamerická, než dříve. Neveřejně se mluví o mocensko-ekonomické ose Berlín-Peking, která by měla být zaměřena proti Rusku a USA. Zde by ovšem měli němečtí tvůrci globální politiky šlápnout na brzdu. Nelze přehlédnout, že se opět vracejí k plánu kancléře Bettmana Holvega, který se snažil sjednotit střední Evropu pod německým vedením, jižní k ní připojit pomocí celní unie, poté vytvořit evropskou armádu a vytlačit Rusko na hranice z doby před Petrem prvním. První pokus skončil porážkou a rozpadem prohnilého žaláře národů, především slovanských Rakouska-Uherska, které je vzorem dnešní EU. Druhý, neméně rasistický, skončil porážkou Německa ve druhé světové válce. Třetí máme pomalu na krku, ovšem za zcela nových podmínek, které nejsou pro Německo tak skvělé.

Vtip je v tom, že Čína má sice nejvýkonnější ekonomiku na světě, ale nikoli silnou geografickou polohu, zásoby surovin, energetickou a potravinovou soběstačnost a dosud ani armádu. Nicméně čínská armáda je vlastenecká a stále se lepší z hlediska výzbroje. Čínskou výhodou je také vysoká organizovanost společnosti. V Německu/EU je společnost dezorganizovaná, přičemž vlastenecká a kvalitní evropská armáda je chiméra. O rozvratu v EU svědčí i obrovský rozsah demonstrací v Hamburku, místy násilných na úrovni občanské války. Nemalá část mladé evropské generace požaduje změnu a tou není další zdražování, byrokracie, pokles životní úrovně, natož válka.