ŠÍŘÍ MINISTERSTVO VNITRA INFORMACE PROSPĚŠNÉ STÁTU?

Pojme-li čtenář při čtení tohoto titulku podezření, má nepochybně „filipa“. Titulek je totiž reakcí na naprosto neuvěřitelný titulek na webu Aktualne.cz, který zní „Myšlenky odporující zájmům státu šíří až sto vlivných lidí, tvrdí vnitro.“

Pozorné čtení jistě spustí řetěz asociací, který nejeden pamětník může shrnout konstatováním, že stále mezi námi žije duch normalizace režimu, který je přitom v současné české legislativě označen jako zločinný! Nezdá se to někomu? Čtěme tedy nejprve některé pozoruhodnosti ze zmíněného článku:

Jenom Rusové dezinformují

„Ministerstvo vnitra monitoruje skoro čtyři desítky českých alternativních a dezinformačních serverů, na kterých se objevuje i proruská propaganda.“

Uklidňující snad má být implicitní sdělení, že žádná jiná propaganda se na žádných jiných webech nevyskytuje? Zřejmě tedy Rusové jako jediní na světě využívají dezinformace, „aby zmátli protivníka, oslabili jeho autoritu státu a vytvářeli nedůvěru občanů v instituce a volené zástupce“.

Otázky, které nemožno potlačit, se vynořují ihned, a napíšu je v lidovém znění: Opravdu si to ti hybridní lidé na vnitru myslí? Jestli ano, jsou blbí nebo navedení? Jinými slovy, mysleli by si to i zadarmo, kdyby za to nebyli placeni, anebo si to myslí proto, že jsou za to placeni?

Vnitro coby arbitr pravdy

Mluvčí ministerstva vnitra Jiří Korbel nejprve neprojevil příliš pevné ideologické uvědomění, když připustil, že „ne všechny servery v monitoringu lze považovat za dezinformační. Jsou mezi nimi namíchané i aktivistické stránky, na nichž se objevují zavádějící zprávy“. Pak se však vzpamatoval: „Zachytíme několik desítek jasně tendenčních, neobjektivních, nevyvážených článků denně. Počet jednoznačně lživých, dezinformačních článků je přibližně v jednotkách za den.“

Bylo by zajímavé zjistit, jak vnitro vyhodnotilo zrovna ten článek na aktualne.cz! Jako vyvážený a státu prospěšný?

Proč máme rádi ministerstvo vnitra

Dopustím se provokativního tvrzení: svým způsobem jsou prospěšné jak zmíněný článek, tak i činnost onoho hybridního útvaru ministerstva vnitra. Prospěch však z nich lid obecný nemá v první fázi, ale až v té druhé. Působí totiž jako vakcína. Po aplikaci (prvním čtení) může následovat horkost, třes, rozrušení, nevolnost, arytmie, průjem, zvracení. V druhé fázi si ale lid obecný v reakci na prvotní šok buduje svoji vlastní imunitu, a to nikoliv z naučených frází, ale svým vlastním přičiněním. Taková imunita je důkladná, poctivá a vydrží řadu let!

Když se totiž snaží někdo ilustrovat, co bylo špatného na minulém režimu, připomíná to nucený výsek, jímž veřejnost hodně zásobují novodobí angažovaní a aktivističtí pseudohistorici a pseudobadatelé. Mnohem lépe, než pitváním mrtvoly, se ty temné stránky ozřejmí, když se ukazují na živém příkladu, jakkoliv připomíná zombie. Jako nyní.

Karatel Štětka

Například jakýsi „sociolog médií“ Václav Štětka na konto Parlamentních listů uvádí, že „dlouhodobě a cílevědomě zaplevelují veřejný prostor texty a informacemi, které mají manipulativní charakter a jejichž tvorba se příčí základním standardům novinářské profese, jako je třeba ověřování faktů“. Příznačné je, že sám Štětka zapleveluje veřejný prostor tímto manipulativním „varováním“, aniž by si ověřil fakta, což se příčí základním standardům novinářské profese. Štětka přitom používá normalizační slovník, který sám o sobě je s to vybudit v lidech autentický odpor.

A to jsme nemluvili o Štětkově absentujícím citu pro demokracii, která se vyznačuje nesmírně širokou názorovou paletou. A co je zásadní, je nesena ve voltairovském duchu, takže Štětka by měl spíše proklamovat, že má sice na Parlamentní listy vyhraněně kritický názor, ale udělá všechno pro to, aby mohly vycházet, protože pokud se nedopustí trestněprávního jednání, je i jejich existence jednou ze záruk demokracie, jakkoliv se jemu jejich obsah třeba ekluje. Nám se zase eklují Štětkovy manýry, ale připouštíme, že jakákoliv snaha zasahovat do svobody médií by byla vykročením velmi špatným směrem.

Korbel a la Urválek

Další výrok mluvčího ministerstva vnitra Korbela však už je za hranicemi demokratického prostředí. Podle webu aktualne.cz se údajně vyjádřil tak, že v Česku je 50 až 100 vlivných lidí, kteří šíří dezinformace, a doplnil to citací: „Jednak v to počítáme aktivní autory alternativních médií, jednak skupinu pseudoexpertů či autorit, které se snaží intenzivně prosazovat narativy, které jsou v rozporu s českými bezpečnostními zájmy definovanými Bezpečnostní strategií ČR, do veřejné debaty a mediálního prostoru.“

Je skutečně alarmující, když si nějaký subalterní úředník dovolí známkovat postoje svobodných občanů této republiky termíny, směřujícími do zpravodajské a trestněprávní oblasti! Je snad temně proslulý prokurátor Urválek jeho (zatím skrytým a naštěstí ještě dost vzdáleným) vzorem?

Na druhou stranu, ono to mluvčího mluvení sice zní nabubřele, ale bude to jen bouře ve sklenici vody, protože Bezpečnostní strategie ČR, jíž jsou definovány bezpečnostní zájmy ČR, není zákon, je to jen dokument vzniklý činností dalších subalterních úředníků a schválený větry hnanými politiky, který může být škrtem pera změněn.

Čemu se to podobá?

Tuto situaci je vhodné porovnat s vyhodnocením oné doby „normalizace“, které je vedeno neideologicky, v rovině údržby moci. „Komunistické režimy prohrávaly bitvu, do níž nerozvážně samy vstoupily. Týkala se udržování kontroly nad zdroji informací, kterou Stalinovi pohrobci pokládali za součást svého monopolu moci. Komunisté však ztratili informační monopol již dlouho předtím, než začala jejich moc ochabovat. Bezduché opakování agitačních frází bez jakéhokoliv nového nápadu předznamenalo počátek selhání informační politiky východoevropských byrokracií.“ (Zbyněk Zeman, Vzestup a pád komunistické Evropy, Mf 1998)

Co to dává dohromady za obrázek? Jaké dobré otázky se neodbytně a konsekventně vynořují?

Kdo se aktivisticky a nežádán stará o „nezávadnost“ informačních zdrojů, z nichž se obyvatelstvo napájí? Demokraté, nebo totalitariáni?

Kdo se snaží pozičně (zneužitím ministerstva vnitra) vyvolat latentní pocit hrozby těm, kteří jsou drze nepřizpůsobiví a nepapají načálstvu z ruky? Demokraté, nebo svazácká úderka?

Kdo neustále vypracovává nějaké bonzácké seznamy a žaluje na druhé, že si nemyslí to, co by se prý myslet mělo? Demokraté, nebo Stalinovi pohrobci?

A konkrétní příklad – kdo strašně naříká nad tím, že televize Prima odvysílala čtyři večery rozhovorů Olivera Stonea s Vladimírem Putinem, aniž by diváci dostali předem ideologickou nalejvárnu, aby jim tato nepředžvýkaná a nepředtrávená strava ideologicky neuškodila? Demokraté, nebo aparátčíci? (Nutno poznamenat, že zážitek ze sledování těchto rozhovorů byl naprosto příznačně umocněn zlobným prskáním doslova bolševicky reagujících některých novodobých politruků a kádrovaček, kteří oživili vzpomínku na dávnou slast ze zapovídaného ovoce!)

Mnoho dobrých otázek vzniká činností ministerstva vnitra. Ilustrují postupy, o nichž jsme si mysleli, že jsou již passé. Ale choroby se občas vracejí, obzvlášť když imunita ochabuje. Proto musíme přiznat, že jako vakcína, složená z těch nejhorších mikrobů a kdovíčeho ještě, slouží ministerstvo vnitra mimořádně dobře!