Pane docente, kandidujete do Senátu v obvodu Prahy 5 za TOP 09. Jste pedagog, ale přesto chcete vyměnit svou dosavadní profesi za politický dres. Co vás k tomu přimělo?

Do Senátu kandiduji jako nezávislý kandidát STAN na společné kandidátce TOP 09 s podporou Starostů. Kandiduji ve volebním obvodě 21 a ten kromě Prahy 5 zahrnuje také Prahu 13 a Řeporyje. Politikem se asi nestanu. A pokud jde o Senát a výkon funkce senátora, stále se patrně naivně domnívám, že by nemělo jít o ryze politickou funkci. Právníků je mezi senátory opravdu poskrovnu, a když se podíváte, jak vypadá náš právní řád po nejrůznějších legislativních smrštích, je to trochu depresivní pohled. Analyzovali jsme si vývoj legislativy po listopadu 1989. A výsledek? Každý rok byly přijímány stovky právních předpisů a byly roky, kdy počet přijatých právních předpisů přesáhl tisícovku. Když k tomu přidáte mezinárodní smlouvy a evropskou legislativu, máte z toho guláš, ve kterém se obtížně orientují i odborníci. Jak takový právní řád může plnit svou základní společenskou funkci? Je nepřehledný, nesrozumitelný a běžný adresát se v něm naprosto ztrácí. O obsahu a kvalitě zpracování raději nemluvím. O způsobu přijímání svědčí mimo jiné řada novel, z nichž některé musely být přijaty mnohdy ještě dříve, než právní předpis vstoupil v účinnost. Notoricky je známé přílepkování.

Abych to shrnul - vždy jsem se domníval, že hlavním úkolem Senátu je dbát o kvalitu legislativy. Navíc senátoři by měli být odborně způsobilí alespoň v té míře, aby dokázali položit kvalifikovaně otázku v případě, že se jim něco nezdá. Většina z nich má ovšem kvalifikaci zcela jinou a mám pocit, že v mnohdy poměrně složitých textech, které je nutno posuzovat v kontextu celého právního řádu, evropského práva a s přihlédnutím k mezinárodním závazkům, nemají šanci tuto funkci naplnit. Problém je pochopitelně mnohem složitější a má řadu dalších vrstev, proto už svou odpověď raději nebudu dál rozvíjet.

V současné době vyučujete na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, ale dříve jste působil na Fakultě právnické Západočeské univerzity v Plzni, kde jste byl v letech 1993 až 1999 děkanem. Jak na vás pozdější aféra plzeňských práv působila?

Když jsem fakultu zakládal, byl jsem pln nadšení a mým cílem bylo vybudovat instituci, která bude směle konkurovat kamenným fakultám českým a dostane se kvalitou na úroveň srovnatelnou se solidními evropskými právnickými fakultami. Za sedm let, po které jsem fakultu vedl, se mně podařilo ze školy, kde ještě při zahájení prvního semestru nebylo nic než kolečko s maltou před vrátnicí, vybudovat školu s osmi akreditovanými doktorskými obory. Poté, co jsem z fakulty odešel, jsem jen s lítostí pozoroval, jak se mé dílo - to nezní příliš skromně, samozřejmě jsem na to nebyl sám, a bez řady bezvadných a stejně smýšlejících kolegů bych nic nedokázal - postupně drolí, až došlo k úplnému zborcení. Fakulta postupně ztrácela akreditaci doktorských oborů a nakonec se projevil i důvod jejího špatného stavu v celé nahotě. Když to řeknu eufemisticky, způsob řízení školy byl naprosto neadekvátní. Příčin pádu bylo více a nelze nevidět i některé objektivní potíže, ty ale nebyly dle mého mínění rozhodující. Co na to říci? Smutno je mně z toho ještě dnes.