Celý článek v originále dostupný ZDE

Překlad Parlamentních listů do českého jazyka:

Nedávno jsme si připomněli 25 let od rozpadu Sovětského svazu. Československo se rozpadlo dva roky poté, v roce 1993, ovšem (odpovídající) společenské procesy započaly již dříve. Jestliže srovnáme sovětské a československé procesy provázející rozpad a odklonění se od socialistického modelu společnosti, můžeme pochopit, proč k tomu došlo?

Na takovou otázku je třeba odpovědět široce. Skončila druhá světová válka, existovala naděje na spolupráci mezi spojenci, ve skutečnosti se ovšem jednalo o nepřítele. Začala studená válka, což představovalo zásadní problém. V této válce SSSR a socialistický systém prohrál. Následující události byly výsledkem této prohry.

V roce 1985 vystoupil Ronald Reagan před svými zpravodajci-rozvědčíky s projevem na téma „Jak zničit Sovětský svaz“. Vojensky? To nebylo možné. Jelikož by to mohlo ekonomicky poškodit i Spojené státy. Ekonomika SSSR rostla dvakrát rychleji než ta americká. To znamenalo, že přemoci Sovětský svaz bylo třeba ideologicky, vnést chaos.

V první řadě Američané museli zlikvidovat silnou stránku SSSR – plánované hospodářství. Za druhé, v Sovětském svazu existoval ohromný počet stranických organizací, od továren až po školy, i to byla veliká jednotící síla. A v neposlední řadě – Sovětský svaz byl ve složité situaci schopen utáhnout opasek a přečkat krizi.

O tomto hovořil Reagan těsně před tím, než započala perestrojka. Proč byla perestrojka vlastně potřeba? Bylo třeba řešit některé konkrétní problémy, vytvořit podmínky pro takzvaný mezinárodní rozvoj a přestat utrácet tolik peněz na obranu. Peníze bylo možné distribuovat mezi lidi a výrobní kapacity mohly být využity pro nevojenské účely.

Problém byl v tom, že Gorbačovova perestrojka nebyla tak úplně promyšlená. Přestože měla primárně sloužit ke snížení nespokojenosti mezi lidmi, ve výsledku k ní spíše přispívala. Byl otevřen prostor pro glasnost, který nebyl nikterak limitován. Každý si říkal, co chtěl, kritizoval, co chtěl. Místo sjednocení tak tedy došlo k další fragmentaci. Lidé se začali na režim dívat skrz prsty. Co udělal Gorbačov naopak dobře? Inicioval jednání o snížení výdajů na zbrojení. V řadě případů k tomu skutečně došlo. Společenský vývoj je ovšem velmi složité udržet na jedné trajektorii. K tomu jsou potřeba vhodné podmínky.

Jaké podmínky k tomu byly potřeba?

Domnívám se, že logika rozvoje si nežádala takový krok, jakým byla perestrojka. Bylo třeba řešit problémy, především ty, týkající se domácí spotřeby, transportu a tak dále, jeden problém za druhým. Bylo to něco v chruščovském stylu, když byl svržen kult osobnosti Stalina a všichni začali všechno kritizovat a země se místo sjednocování stávala slabší.

Proč k tomu došlo? Gorbačov přesně nechápal, co konkrétně zpevňuje SSSR. A to bylo to, co Reagan pojmenoval – ideologie. Komunistická strana byla základem celé společnosti. Gorbačov začal roli strany marginalizovat, její vedoucí pozice tím byla oslabena. Strana přitom představovala sílu, která sjednocovala celý národ. Gorbačov také podcenil význam internacionalismu.

SSSR byl mnohonárodním státem, přestože existovalo v jednotlivých národních regionech mnoho problémů. Bylo potřeba správně provádět propagandu. Vždyť měl za sebou SSSR i ohromné úspěchy, zejména v kosmonautice, letectví a jaderné energetice.

Po začátku perestrojky navštívila Moskvu manželka tajemníka Ústředního výboru naší strany. Poté, co se vrátila, napsala článek s názvem „Moskva, kterou neznáme“. Byla naprosto rozčarována tím, jaký byl v zemi chaos. Internacionalizace byla oslabena i ve vztazích mezi zeměmi Varšavské smlouvy. Gorbačov byl zaneprázdněn budováním vztahů s USA.

Naše perestrojka s ohledem na události 68. roku tu sovětskou nekopírovala. Soustředila se na ekonomické reformy. V jejich rámci jsme vytvořili dělnické rady, rady ředitelů, přijali jsme zákon o státních firmách a vybrali kontrolní orgány. Reforma se měla začít realizovat 1. ledna roku 1990. Měsíc a něco před jejím začátkem u nás ovšem došlo k převratu.

Často v souvislosti se sametovou revolucí používáte slovo převrat. Proč?

Ano, byl to státní převrat. V roce 1990 byl svolán sjezd strany. Pečlivě jsme se na něj připravovali. Na programu bylo vyhlášení změn souvisejících s demokratizací strany.

Hlavní změna byla, že nikdo z funkcionářů nemohl zaujímat svou funkci déle než na dvě období. A hlasování mělo být tajným. Z nové ústavy jsme odstranili vedoucí roli strany a marxismus-leninismus jako ideologický základ. Chtěli jsme vytvořit plán na nadcházející pětiletku. Svoji perestrojku jsme dělali po svém, ale nechodili jsme po ulicích, nedělali jsme žádné masové akce, neprovokovali jsme. Bylo třeba lidi přesvědčit o tom, že perestrojka byla skutečně nutná.

Ve straně byli někteří lidé, kteří chtěli změnit vše a okamžitě. To způsobilo státní převrat. Byl proveden s pomocí lidí, kteří přijeli ze Sovětského svazu. Přijeli tři představitelé KGB. Já byl v té době generálním tajemníkem a oni přijeli hledat nového místo mne.

Situace byla velice složitá, strana nebyla jednotná. Většina lidí se k rychlé perestrojce stavěla velmi opatrně, nechtěli měnit vše.

Ke státnímu převratu by nedošlo bez převratu uvnitř strany. Události 17. listopadu s účastí mladých lidí a pražských univerzit byly schváleny politbyrem. Policie nedostala povel na zásah. Vždyť se jednalo o 50. výročí protinacistických demonstrací studentů z roku 1939. Zakázali jsme policii narušovat protesty.

Věděli jsme ovšem, že ve straně byla skupina lidí, která chtěla svrhnout vedení. Za pomoci naší státní bezpečnosti a prvního zástupce ministra vnitra tito lidé využili demonstraci studentů ke konfliktu s policií. Střet na Národní třídě 17. listopadu národ velmi pobouřil. Všechno to organizovali spolupracovníci KGB. Chtěli odstranit vedení strany, místo toho ovšem odstranili socialismus. Po tomto incidentu se vedení strany začalo rozpadat. Nezastavili jsme to, ale pokusili jsme se.

Vedení armády nám nabídlo ochránit socialismus, ale to jsme odmítli.

Je třeba pochopit jednu věc: Nikde v republice nebyly žádné problémy! Jen v Praze. Když se všechno rozpadlo, přišla opozice, rozdělila moc a národní majetek, který vznikl v dobách socialismu. Všechno rozkradli či prodali do zahraničí.

To byl počátek všeho toho dění, které vedlo k takovému výsledku. Rozpadla se Varšavská smlouva, Gorbačov byl odstraněn, přišel Jelcin. Pro socialistické hnutí to byla tragédie. Nestabilita komunistického systému ovšem započala již poté, co Chruščov svrhl kult osobnosti Stalina. Celý systém se začal rozpadat. Poté se v komunistických zemích objevily mnohé problémy, které se projevují i dnes. Změny přijaly intelektuální vrstvy, dělníci a rolníci ovšem nikoliv.

Komunistická strana v České republice bez ohledu na vše ostatní se do dnešního dne těší relativně vysoké podpoře. Tradičně končí ve volbách na třetím místě, to o jiných zemích východního bloku říci nelze. Proč se to děje?

Komunistická strana v ČR není u moci, přesto zasedá v Parlamentu. V minulosti to byla ohromná strana, která sjednocovala společnost. V Československu žilo kolem 14 milionů lidí, členů strany bylo 1,8 milionu lidí. Byli tu i ti, kteří nevstoupili do strany, ale stranu v duchu podporovali. Dokonce je možné i říci, že neexistovala rodina, kde by nebyl alespoň jeden zjevný komunista nebo někdo, kdo systém podporoval. Bez ohledu na kritiku a nenávist strana měla svůj cíl. Strana funguje i nyní, ale mladých lidí tam není příliš mnoho, protože jsi-li komunista, okamžitě máš problémy, například v zaměstnání.

V Česku si často stěžují na „diktaturu Bruselu“, například v souvislosti s povinnými kvótami na přerozdělení běženců i společnými zákony. V čem se liší takzvaná diktatura Evropské unie od diktatury Sovětského svazu?

S diktaturou Sovětského svazu nemám žádné zkušenosti, nesetkal jsem se s ní. My jsme měli podobný systém, ale v něčem se odlišoval. Existovala Národní fronta, svaz politických stran. Mnohé věci byly jiné, ačkoliv základ byl stejný. Stejně tomu tak je s EU – jestli chcete vytvořit nějaký svaz, musí platit stejné zákony. Jinak je velmi těžké spolupracovat a dosáhnout stejné životní úrovně.

Ovšem i nyní v rámci EU existují jedny zákony, ale různé příjmy. V sousedním Německu jsou příjmy mnohem vyšší než v Česku. Domnívám se, že dříve či později se věci dají do pohybu a socialistické myšlenky se vrátí. Vždyť je to základ pro vývoj společnosti.

Soukromé vlastnictví – to je to, co definuje režim.

Je to paralelní moc existující současně s tou tradiční. Jak se dá nyní plánovat, když majetek nenáleží státu? Je vůbec možné prosadit nějaké bezpečnostní opatření, aby nedocházelo k úrazům na pracovišti, nebo regulovat délku pracovního dne? Velký nedostatek kapitalismu je bezpráví. Kapitalista postupuje tak, jak se mu zamane, jak se mu to hodí. Domnívám se, že by se některé věci z minulosti měly navrátit. Vzniknou další problémy a překážky. Hlavní je ovšem to, aby Evropa vystoupila z NATO.

Jestli Evropa vystoupí z NATO, jeho místo by mohlo zaujmout Rusko.

Rusko vůbec nemá zapotřebí zaujímat místo NATO. Potřebujeme fungující vztahy a spolupráci, ne žádné slučování, které v Rusku jen neustále zhoršuje stav věcí.

Jaké nebezpečí představuje Rusko? Komu co bere? Krym? Ten vždy patřil Rusku.

Momentálně se v Česku hodně mluví o tom, jaká bude pozice Ruska vůči událostem roku 1968. To je spojené s tím, že v Radě bezpečnosti RF se vytváří komise, která bude bojovat s překrucováním historie a hodnotit různé historické události. Co si vy pamatujete a můžete říci o pražském jaru a vstupu vojsk Varšavské smlouvy?

Po porážce socialismu v České republice vznikl Ústav pro studium totalitních režimů, který do dnešního dne je ve službách antikomunismu a překrucuje historii.

V roce 1968 jsem se vrátil z dovolené, kterou jsem trávil v Sovětském svazu. Potkal jsem jednoho ze členů politbyra, který mi říká: „Miloši, je třeba něco dělat.“ Ptám se: „Co přesně?“ On odpovídá: „Tady máš materiály, ve kterých jsou návrhy na přijetí bezpečnostních opatření.“

Byl jsem tajemníkem Ústředního výboru a měl jsem na sjezdu vystoupit s promluvou. Kvůli tomu jsem se i vrátil ze Sovětského svazu. Poté jsem si uvědomil, že o tom všichni kromě mě věděli. Hovořím o vyslání vojsk. A část lidí, zejména ti od Dubčeka, dělali vše pro to, aby k tomu došlo. Návrhy na přijetí opatření neumožnili projednat. Bohužel si přesně nepamatuji, co se tam řešilo. Já jsem všechny své dokumenty daroval Národnímu archivu České republiky. Je možné se na ně obrátit a všechno si přečíst.

Tehdy jsem si uvědomil, že většina lidí o vojskách ví, a dokonce si přeje, aby přijela. Chtěli totiž zkompromitovat Sovětský svaz. To byl ten opravdový důvod. Chtěli, aby byl Sovětský svaz celosvětově zdiskreditován.

To, k čemu došlo v Sovětském svazu za Gorbačova, by se stalo i v Československu, pouze o dvacet let dříve. To znamená, že náš konec by byl stejný jako konec SSSR, pouze s horšími následky. V roce 1968 byl tento proces zastaven. Dnes mohu komukoli říci: Podívejte se na výsledek perestrojky v SSSR. U nás šlo o tentýž proces. Výsledek byl stejný. Pro někoho by to bylo dobré. Zejména pro ty, kterým se za socialismu nedařilo. Dnes je o tom možné jen polemizovat, jelikož to nebylo dotažené do konce.

V důsledku pražského jara byla vytvořena federace. Slovensko mělo v 68. roce svůj parlament, a Česko ne. Po vytvoření Československé federativní socialistické republiky si byly Česko se Slovenskem rovny.

Je v dnešním světě „socialismus s lidskou tváří“ možný?

Domnívám se, že ten socialismus, který jsme u nás měli, byl s lidskou tváří, jelikož o všechny hlavní lidské problémy bylo postaráno. Lidé měli práci, zdravotní pojištění, střechu nad hlavou a možnost bezplatně vzdělávat své děti. Ti, kteří tvrdí, že do pražského jara byl socialismus nelidský, neberou v potaz to, co socialismus pro lidi reálně udělal. Neustále kritizují minulost, ale mládež si neuvědomuje, jaké to ve skutečnosti bylo.

Těm, kteří si to období pamatují a vzpomínají na ně v dobrém, je dnes 70 nebo 75 let. Mnozí čeští politici tvrdí, že se nyní žije lépe než kdykoli dříve. Přitom prodali celou republiku, prodali továrny a tři tisíce jich zavřeli. Většina fungujících továren nám nepatří. 400 miliard korun každoročně opouští naši zemi. Takový je opravdový stav věcí v naší zemi.

V čem je tajemství vaší dlouhověkosti?

Nevím. Mému bratrovi je 93 let. Sestra umřela, když jí bylo 60 let. Možná je to v tom, že se neustále pohybuji. Vždy jsem chodil velmi rychle a všichni mi varovně slibovali, že se mnou už nikdy chodit nebudou. Nikdy v životě jsem se nedotkl cigarety. Alkohol piji jen velmi zřídka. V čem se liším od jiných lidí? Svojí životní prací.

Napsal jste knihu „Dva roky generálním tajemníkem“. Plánujete napsat ještě něco dalšího?

Chtěl bych napsat ještě jednu knihu, a to o budování socialismu v Československu včetně příčin jeho porážky.